Pár obrázků z podzimního filmového festivalu na západě. Ale ne zase tak moc na západě, že už by to byly Vary a davy. #IRMF

Bydleli jsme u splavu
stejně jako Viktorka (Plzeň).
(Ano, jsem až takhle hodně vtipná.)

Nejlepší místo ve městě. DEPO2015
(Psala jsem o něm už kdysi tady.)

Chtěla bych tam bydlet, nebo aspoň pracovat, nebo aspoň častěji chodit pracovat.
Zatím jsem se tam aspoň hodněkrát vyfotila. 😀

“It is too humid to fall in love here.” (Magnetická pole, Magnetic Fields, 2021) Produkce to vnímá asi jinak, ale já divák miluju, když je sál při promítání občas taky skoro prázdný a plátno jako by tam prostě jen nezúčastněně viselo bez ohledu na to, jestli k němu nějaké oči zabloudí, nebo ne. Obzvlášť když je to jenom chvíli potom, co skončila předchozí narvaná (i když taky skvělá) projekce, při které se všichni smáli a po které se všichni vyvalili ven jako mnohohlasá tsunami spokojenosti, a v tom náhlém prázdnu je teď jejich nepřítomnost o to přítomnější (Vinnetou by hned poznal, že se tu něco dělo!). Ráda se tím ještě na moment rozbrázděným vzduchem prodírám zpátky do tmy, aniž bych ji srovnala, sedám si na jednu z těch židliček, které tu zůstaly rozstrkané do všech stran, jak je opustili diváci předchozího filmu, a v tichosti čekám na první nesmělý obraz / první větu dalšího příběhu, který, zcela ponořen do svého vlastního dramatu, tohle všechno pomalu překryje, zahladí a potom samozřejmě zase rozhrabe podle sebe.

“Minulý týden jsem měl pocit, že se jen poněkud ladně topím mezi vlnami.” Nejen v sále, ale taky v kavárně se občas promítaly filmy. Třeba dokument Nepotopitelný (Unsinkable, 2022) o klukovi, který se z různých důvodů rozhodl, že uplave 500 kilometrů kolem Irska. Nešlo mu to a hrozně jsem mu přála, aby jo, protože to nebyl debil, a i když jsme se na to přišli podívat celkem jen tři, a i když to pouštěli za světla, takže jsme všichni tři shodně viděli dost kulový, a i když to bylo v kavárně a kolem neustále chodil někdo, komu bylo úplně jedno, proč že se ten týpek motá v moři, byl to pro mě jeden z nejlepších zážitků festivalu (a taky inspirace – i když teda ne v tom smyslu, že bych hned odtamtud šla do vany trénovat).

Já a moje drsná parta z depa. ❤️
(Na té prostřední fotce rozhodně nedomlouváme ničí vraždu. 😉)
hashtag Je lepší mluvit do zdi než jako mluvit do zdi

Procházka po městě: lokální křehká ruční práce (taky hnusná trochu 🫢) / plzeňský optimismus…? / místní vtipnička 😀

A takhle to vypadá v plzeňské hromadné dopravě. 😀
(ze skvělé výstavy loutkových artefaktů Ondřeje Brýny Mezifáze)

Hlavy, krky, bulvy, různá úroveň pružnosti i vypoulení.

tady hotovo / Prý to rozdávali náhodně. No určitě. 😀 / A na konci světa měli naštěstí pořád ještě zavřeno. Byl to jen konec víkendu.

Post Navigation