Březen – za kamna vlezem, abychom konečně dopsali bilanci. Takže jako asi poslední člověk na světě pouštím rok 2019 po vodě do archivu. Díky za vše. I když jsi začal tak špatně, jak jen jsi mohl, už to pak aspoň nemohlo být horší. A hodněkrát to nakonec – bylo dobrý.

Leden 2019 pokračuje v trendu mých špatných lednů, a dokonce se zdá, že je odhodlán předchozí roky překonat. Koťátko má záchvat, já mám hrozně moc práce a podezřelý čípek a eMkoň je pořád někde pryč. Vystoupení na párty taneční školy musím v poslední chvíli odpískat, protože nemůžu nechat nešťastné zvířátko doma o samotě. Musím ale pochválit svoje zárodky pracovní asertivity, protože když má pes hlídání, celý jeden lednový víkend trávím na soustředění místo toho, abych u počítače vyseděla dvě dvanáctihodinovky.

Začátkem února vrcholí projekt, v noci nespím, protože mě v tom všichni nechali, a aby mi někdo vysvětlil, jak je to celé špatně, pes to vezme na sebe a skončí s kapačkou. Ze šlapacího stroje děláme stojan na pytlík s tekutinou, eMkoň, syn zdravotní sestry, jako profík čistí kanyly a dávkuje léky a držíme ji při životě. Jenže o dva týdny později se to rozjíždí znova a tentokrát rovnou z nuly na sto. Už to nejde. Nespíme a čekáme na svítání a pak ještě do dvanácti, než konečně můžeme na veterinu. A pak je konec. Jedeme do krematoria, které za přirážku roztápí pec, protože neděle není kremační den. Jenže do mrazáku my ji prostě nedáme. Čekáme venku, a jak jí vítr čechrá zlaté chlupy, když mi leží v náručí, vypadá pořád jako živá, a pak další hodinu a půl koukáme na obrázky z kamery, která zabírá pec za oknem ve vedlejší místnosti, pak se to pomele (I popel našeho psa je nádherný!) a dostaneme urničku a pak jedeme domů a ona tam není.

O dva dny později máme desetileté výročí, a i když by si to třetina mého života s eMkoněm zasloužila, nikdo neslaví. M. jede pracovně do Ameriky, kterou kvůli tomu všemu musel odložit, já do tunelu a pak přebírám štafetu s kapačkou. To už je březen a je to pořád dost nahovno. Vystupujeme na plese a potom na první soutěži, pozitivní je jenom to, že mám poprvé v životě kostým, který se mi líbí.

Na úřadě Prahy 3 se ze mě konečně oficiálně stává Pražák.

Ve Foru Karlín má svůj první koncert Mikolas Josef a my tam jdeme, abychom mohli říkat, že jsme BYLI U TOHO. Což jsme a říkáme. 🙂

Slavím narozeniny v Marthy’s Kitchen, ale mám smůlu, protože do skořápky ukryté pro oslavence v omeletě kousne samozřejmě eMkoň. 😛

Ve Varech hrajeme s Němci a potom tradiční velikonoční Hamburk. Je duben, ale hrozné vedro. Chodíme po galeriích, ve kterých je stín, a konečně se dostaneme i na vyhlídku Elbphilharmonie. Při západu slunce sedím spokojeně na uzoučké lavičce vinoucí se po obvodu vyhlídky, zatímco se kolem mě tlačí davy, a popíjím víno. Nemám ráda víno ani davy, ale takhle v kombinaci mi to výjimečně nevadí.

Soutěžíme o Zlatý středník, ale nevyhrajeme, ale i tak.

Biopsie negativní, další kolo soutěže a eMkoň, který neumí odhadnout délku cesty do Plzně. (To si v průběhu roku ještě jednou ověříme.)

Květen je plný výletů a kultury. Výstava v Rudolfinu, Dášina výstava, na kterou půjčujeme obraz koťátka, hokej v Brně, kde sedíme skoro úplně u ledové plochy, díky čemuž se můžeme zapojit do hádky se zametači, kteří stojí u plexiskla i mezi reklamními pauzami, při kterých upravují led, takže první čtyři řady kvůli nim nic nevidí 😀 , vydry v parazoo, voda ve Vodním domě, střídáme se v obří perlorodce. eMkoň má práci ve Stockholmu, tak jedu s ním a bydlíme v krásném hotelu u nádraží a koukáme z výšky na vlaky. Pracovní výlet do Mirákula a závěrečné vystoupení v tanečním klubu, které je prostě skvělé.

Konečně mám vhodné šaty na svatbu B., které mi dokonce ladí s dva roky starou kabelkou, kterou mi kdysi eMkoň přinesl do nemocnice a kterou jsem nenosila, protože nebylo k čemu, no je to očividně osud. V pátek odjíždíme na Moravu, v noci v televizi koukáme na Poirota a v sobotu v kapli slyšíme ANO-ANO. Po obřadu prší, ale odpoledne přestane, a tak dětem obsadíme jeden nafouknutý banán a sedíme venku u příkopu, který odděluje golfové hřiště od areálu restaurace, a pak ve třech tančíme v prázdné společenské místnosti.

Spontánně se rozhodneme, že pojedeme na vodu. Při čekání na lodě s holčičkami postavíme nádhernou hráz, pak si rozedřu koleno při cvaknutí hned kvůli první a taky jediné skalce v celém úseku, který jedeme. Potom začne příšerně pršet a já jsem tak mokrá, že by to vyšlo nastejno, kdybych plavala vedle lodi. Chvílemi se bavím, chvílemi všechny nenávidím a jsem ochotná kamarádit se jenom s lodí, která se spolu s námi kvůli přenášení zdržela vzadu. Ale i tak je to nakonec moc fajn. A jako bonus jsme od zkušenějších poučeni, že když nevíme coby, najdeme to v Decathlonu. 😀

V tombole kluka Puka vyhrajeme podepsané tričko Jakuba Koháka a eMkoň je z toho trochu nervózní, takže té paní, která nám cenu předává, předá na oplátku starou náplast, kterou si těsně předtím strhl z prstu, aby jí nepodával ruku se zalepeným prstem. 😎

Cesta do minulosti a s kytkou na hřbitov. Sama sobě se musím smát, když nám dobrovolně naplánuju výšlap na kopec. Je přece jedno, že to to dítě nesnášelo, od čeho jiného by tu ty kopce byly, než aby se na ně lezlo.

Taneční léto: nejdřív týdenní taneční workshop s M., na kterém se dík Mikolasově Acapelle naučím mít ráda sambu, pak letní soustředění a pak další dva týdenní workshopy. Mezitím si odskočíme na výbornou hotdogovou párty u P. v bytě s nekonečnými stropy a okny otevřenými do noci a nad smažákem u řeky se seznámíme s Milanovou Eliškou.

Náhodou jdeme na houby a myslím, že poprvé v životě dělám smaženici. Řadu krásných hořčáků jsme ale museli pochovat pod stromem.

V září v komorní sestavě společně s M. (to je jiné M.) překonáváme strach z mostů.

Náš Milan se žení. Dostává od nás dvě malé koalky pro budoucí potomky, jednu od každého druhu. Jako bychom to věděli… 😉

A moje první Amerika. Tuleni u pláže na Cape Codu v Massachusetts, veverka v bostonském parku, knihkupectví v Portlandu, nekonečný kvíz v galerii Center for Maine Contemporary Art, který určoval, jestli jste spíš jako raketa, letadlo, loď nebo karavan (raketa samozřejmě!), Acadia National Park a náš osamělý výstup tím nejstrmějším možným srázem k Bubble Rock, když všichni ostatní chodili po schodech okolo, okouzlující Montpelier a nejlepší latté na světě, Vermontosaurus v ranní mlze, Bílé hory plné všech jiných barev a cesta na Mount Washington, opuštěné vodopády ve stmívajícím se lese, Norman Rockwell Museum a… New York Rangers versus Edmonton Oilers v Madison Square Garden. Nejvíc ❤️. A ve všech hotelích sprcha s hlavicí napevno ve zdi, bez hadice. 🙄 Je to fakt úplně jinej svět. 😀

I kvůli zážitkům z letadla se ale vracím naprosto vyčerpaná a nemocná a měsíc se z toho hrabu ven. eMkoně skoro vůbec nevidím, protože se vrací pozdě večer a odchází dřív, než vstávám.

Poprvé na lasergame a strašně mě to baví (kdo by to byl řekl kromě eMkoně, který ve mně tu chladnokrevnost a krvežíznivost samozřejmě už dávno předtím viděl) a taky na školení, ze kterého si odnáším hlavně poznání, že vážně nechci trávit svůj čas tím, že budu vybírat, do jakého odstínu ladit feed na instagramu.

Při pokusu o kotoul vzad si hnu s krkem tak, že mě P. najde brečet nad pisoáry na záchodě, což by bylo komické, kdybych mohla hýbat hlavou. Ale to nejhorší rozeskučím a zbytek dokoná límec.

Robot Josef válí v Akropoli. A spolu s ním Floex, který působí jako takový roztomilý truhlík a hrozně mi připomíná jiného známého truhlíka.

Vykradli nám auto. Vinohrady mě tím velmi zklamaly, ale utěšuju eMkoně, že tak má zase o kousek víc nakročeno k tomu stát se opravdovým Pražákem se vším všudy. Tedy se vším všudy mínus to, co ukradli.

Dokončuju v práci ten nejkrásnější projekt z celého roku – posílám balíček malé výtvarnici, jejíž obrázek jsem vybrala na firemní přání.

Tančíme s dětmi. Setkání s Verčou a speciálně Eliškou je jako setkání s jiným živočišným druhem, se kterým si moc nevím rady. Ale je sympatický. 🙂 Baví mě mnohem víc než dohadování se se starými známými stejného druhu.

Babiše do koše a Vánoce bez Andreje přejeme si na Václaváku a potom i na Hlaváku.

Zase jedeme do Plzně a zase pozdě – tentokrát eMkoně jeho odhad času vychází pěkně draho, protože mi zahanbeně slíbí tisícovku za každý gól protivníka a dvě za každý gól našich, které nestihneme. Kdybych to vymáhala, vydělala bych 8 tisíc, protože už dlouho jsem neviděla tak gólově bohatou první třetinu… vlastně ani tentokrát jsem ji neviděla. 😀

V prosinci dvakrát peču perníčky, protože první várku sežereme ještě před Vánoci. Vykrajovátko ve tvaru koaly je sice roztomilé, jenže… jak máte takovou dvacátou koalu v pořadí asi nazdobit? 😀

A na Štěpána vyrážíme na sever, kde zůstaneme až do Silvestra. Koukáme, jak slunce naposledy v roce 2019 mizí v moři, a Nový rok oslavujeme prskavkou na odpočívadle u prázdné německé dálnice, zatímco za protihlukovými stěnami kolem cesty bouchají ohňostroje.

2018

Rok 2018. Druhý rok s diagnózou. Pořád to není a nikdy nebude kamarádka, a nejenom kvůli tomu, že si špatně dělám nové přátele, ale trochu taky kvůli tomu, že když už si nějakého udělám, nebývá to obvykle zrovna někdo, kdo mi drží nůž pod krkem. Ale – už trochu chápu, jak to myslí ti, co jsou z ní oficiálně nadšení, že je v životě „navedla správným směrem“, což jsou obvykle bohužel titíž, co o ní mluví do médií. Stejně si ale myslím, že to popisují úplně debilně. 🙂 Já bych to popsala spíš jako život s nechtěným budíkem, který vám někdo voperoval do těla (mně konkrétně do nohy) a který začne sám od sebe vždycky neomylně zvonit ve chvíli, kdy už jste to v jakémkoli smyslu „přetáhli“. Jako takový první strike. Třetí strike je ataka a jehla do žíly.

Na tři striky jsem si v roce 2018 jednou sice sáhla, ale i tak to byl od minule „obrovský pokrok“. Protože taky to byl rok, v němž se ze mě stala zrzka. Nebo rok, v němž jsme oslavili první rok s obludičkou v Praze. Rok, v němž jsem hodila drobné muzikantovi na náměstí v Brémách, protože hezky hrál celou tu dobu, co jsem pila kávu na schodech před radnicí. Rok, z nějž měsíc jsem strávila v lázních s trojnohými i čtyřnohými důchodci a připadala si velmi mladá a krásná :D, rok, z nějž jsem třináct nocí spala v domku na skále v Norsku a jednu tamtéž, ale skoro ne kvůli vichřici, rok, z nějž jsem se po dva večery koukala z desátého patra hotelu v Heidelbergu, nebo rok, v němž jsem zase začala t a n c o v a t. A rok, v němž mi došel sešitek s woodoo panáčky, kterým jsem do té doby poctivě dělala křížky na místa, do kterých jsem se předtím bodla, abych viděla, jestli to dělám správně, takže jsem se rozhodla spolehnout sama na sebe, že to asi správně dělám.

Read More →

Byl to právě rok. V druhé půlce ledna na led před televizní kamery zase vyjely salchowy, toeloopy, rittbergery a hlavně zapeklité dvojité axely, bez těch to nejde. Dokonalý laser, který má skvělá paní Žáková zabudován místo hlasivek, zase akurátními řezy snímal dioptrie z laických očí a krájel každé velkolepé vystoupení na plátky jak změklé máslo do těsta a přísná expertka Kamberská se samozřejmostí kata zase nesouhlasila s komentátorem Langerem, který má vždycky tu smůlu, že musí vynést soud jako první 🙂 (miluju je všechny tři). Před rokem jsem se na mistrovství Evropy v krasobruslení dívala taky, krasobruslaři tehdy ale padali mnohem víc než letos – na nemocniční posteli jsem totiž na mobilu chytala jen mizerné spojení.

Dlouhé nájezdy na skoky,
málo spojovacích prvků,
bylo tam příliš mnoho hluchých míst,
tady skoro vypadla z piruety,
a pád,
a další pád!,
chybí tomu lehkost,
tady se vůbec neodrazila,
v druhé polovině programu jako by jí najednou došly síly,
tady to bude srážka za dva body,
to bude výrazný propad,
stojím si za tím, že tahle melodie by se měla ještě více prožít.
Ale bojovala až do konce.
A je tedy na čem pracovat.

No úplně jako by popisovali můj rok s diagnózou. 😀 😀 😀 😀

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. 😉

Read More →

Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Read More →

rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Read More →

Zabodnutí do letenského svahu seděli jsme provizorně na dvou slepých koncích téže trnky a s větvemi sdíleli novoroční ohňostroj nad Vltavou, který z reproduktorů doprovázel osobitý “květinový” hudební výběr. Vsadila bych se, že to byly Květy zla. Poslední, co si pamatuju, bylo plíživé indiánské šustění pod námi, ve stíněném klestí, jak se kolem našeho kmene stahovala nepřátelská tlupa krvelačných diváků s teplými plamínky v očích…………….

Zabouchla jsem dveře své skříňky, kam jsem nahrnula hromadu knih z podpaží, a kolem vydutých zrcadel prošla do sprch. Navzdory růžovým plavkám na hlavě jsem se cítila naze – dokud moje papírové tělo z vybraných úryvků a poznámek nenasálo vodu, úryvky se nerozpily a jednotlivé tenké vrstvy se neslouply až ke kotníkům.

Bazén moudrosti byl plný. Mám neustále ještě opuchlé oči, protože když vidím blbost, která lidi nad hladinou nadnáší, dostavuje se u mě alergická reakce. Lhostejno, zda je ve vodě přítomen chlór nebo cizí sperma, či nikoli. Nalokala jsem se slov. Glo glo. Puf.

Mentálně jsem se evakuovala.

Read More →

Evoluční schéma internetu Ranní rozhovor, den před uzávěrkou:

Filip (který s prací ještě nezačal): Mně se o té práci s informacemi dokonce zdálo…že kdo neodevzdá úkoly, může si 25. 7. jít napsat test, a tak jsem to dál neřešil. Když jsem se probudil, ještě asi 15 minut jsem si myslel, že to tak doopravdy je, a pak mi došlo, že je to blbost. 🙂
A myslím, žes tam taky chvíli vystupovala. A byl tam taky Óňa a od něj jsme to věděli.
(toho času s šesti vypracovanými úkoly): No jistě, šprťák je vždycky iformovaný. 😀
Filip: A měl delší kudrliny a vypadal strašně drsně.

Práce s informacemi. Co k ní říct. Co k ní říct hezkého.
Vpravo můžete pohlédnout na výsledek mé dnešní usilovné práce na vypracování sedmého úkolu, jímž uzavírám svou zběsilou snahu neopakovat tento hluboký předmět v příštím radostném akademickém roce. Děj se vůle Jedle Štogrové.

Zbytky pragmatismu

Cestičky dvaceti sekund slávy ověnčené spoustou správných knoflíků a vydlážděné předčítanými plány. Přehlídka vítězů nad inteligencí. Rodinní příslušníci s lesklými kyticemi jako uhlazené křoví. Hudební vložka pro potěchu prvních dvou řad.

“…odmaturovala se saméma jedničkama, naše budoucí žurnalistka.” Podle rozpisu na burze splněných přání menší než desetiprocentní šance, ale čert teď vem prognózy. A nálady.

Ředitelka nezklamala a spletla třídy i celý program. Největší budoucí zážitek zazněl, když třídní nebyla schopná slova. Matematickou terminologií podpořila pasáže o snech a ideálech, ale to nejhezčí vyplulo na povrch nečekaně prostě. Po čtyřech letech striktních výpočtů.

Ležérně podtržený výsledek, asi tak nějak přibližně, zkouška odhadem.

Už zase ztrácím lístečky s autory.