Byl to právě rok. V druhé půlce ledna na led před televizní kamery zase vyjely salchowy, toeloopy, rittbergery a hlavně zapeklité dvojité axely, bez těch to nejde. Dokonalý laser, který má skvělá paní Žáková zabudován místo hlasivek, zase akurátními řezy snímal dioptrie z laických očí a krájel každé velkolepé vystoupení na plátky jak změklé máslo do těsta a přísná expertka Kamberská se samozřejmostí kata zase nesouhlasila s komentátorem Langerem, který má vždycky tu smůlu, že musí vynést soud jako první :) (miluju je všechny tři). Před rokem jsem se na mistrovství Evropy v krasobruslení dívala taky, krasobruslaři tehdy ale padali mnohem víc než letos – na nemocniční posteli jsem totiž na mobilu chytala jen mizerné spojení.

Dlouhé nájezdy na skoky,
málo spojovacích prvků,
bylo tam příliš mnoho hluchých míst,
tady skoro vypadla z piruety,
a pád,
a další pád!,
chybí tomu lehkost,
tady se vůbec neodrazila,
v druhé polovině programu jako by jí najednou došly síly,
tady to bude srážka za dva body,
to bude výrazný propad,
stojím si za tím, že tahle melodie by se měla ještě více prožít.
Ale bojovala až do konce.
A je tedy na čem pracovat.

No úplně jako by popisovali můj rok s diagnózou. :D :D :D :D

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. ;)

Read More →

Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Read More →

rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Read More →

Zabodnutí do letenského svahu seděli jsme provizorně na dvou slepých koncích téže trnky a s větvemi sdíleli novoroční ohňostroj nad Vltavou, který z reproduktorů doprovázel osobitý “květinový” hudební výběr. Vsadila bych se, že to byly Květy zla. Poslední, co si pamatuju, bylo plíživé indiánské šustění pod námi, ve stíněném klestí, jak se kolem našeho kmene stahovala nepřátelská tlupa krvelačných diváků s teplými plamínky v očích…………….

Zabouchla jsem dveře své skříňky, kam jsem nahrnula hromadu knih z podpaží, a kolem vydutých zrcadel prošla do sprch. Navzdory růžovým plavkám na hlavě jsem se cítila naze – dokud moje papírové tělo z vybraných úryvků a poznámek nenasálo vodu, úryvky se nerozpily a jednotlivé tenké vrstvy se neslouply až ke kotníkům.

Bazén moudrosti byl plný. Mám neustále ještě opuchlé oči, protože když vidím blbost, která lidi nad hladinou nadnáší, dostavuje se u mě alergická reakce. Lhostejno, zda je ve vodě přítomen chlór nebo cizí sperma, či nikoli. Nalokala jsem se slov. Glo glo. Puf.

Mentálně jsem se evakuovala.

Read More →

Evoluční schéma internetu Ranní rozhovor, den před uzávěrkou:

Filip (který s prací ještě nezačal): Mně se o té práci s informacemi dokonce zdálo…že kdo neodevzdá úkoly, může si 25. 7. jít napsat test, a tak jsem to dál neřešil. Když jsem se probudil, ještě asi 15 minut jsem si myslel, že to tak doopravdy je, a pak mi došlo, že je to blbost. :)
A myslím, žes tam taky chvíli vystupovala. A byl tam taky Óňa a od něj jsme to věděli.
(toho času s šesti vypracovanými úkoly): No jistě, šprťák je vždycky iformovaný. :grin:
Filip: A měl delší kudrliny a vypadal strašně drsně.

Práce s informacemi. Co k ní říct. Co k ní říct hezkého.
Vpravo můžete pohlédnout na výsledek mé dnešní usilovné práce na vypracování sedmého úkolu, jímž uzavírám svou zběsilou snahu neopakovat tento hluboký předmět v příštím radostném akademickém roce. Děj se vůle Jedle Štogrové.

Zbytky pragmatismu

Cestičky dvaceti sekund slávy ověnčené spoustou správných knoflíků a vydlážděné předčítanými plány. Přehlídka vítězů nad inteligencí. Rodinní příslušníci s lesklými kyticemi jako uhlazené křoví. Hudební vložka pro potěchu prvních dvou řad.

“…odmaturovala se saméma jedničkama, naše budoucí žurnalistka.” Podle rozpisu na burze splněných přání menší než desetiprocentní šance, ale čert teď vem prognózy. A nálady.

Ředitelka nezklamala a spletla třídy i celý program. Největší budoucí zážitek zazněl, když třídní nebyla schopná slova. Matematickou terminologií podpořila pasáže o snech a ideálech, ale to nejhezčí vyplulo na povrch nečekaně prostě. Po čtyřech letech striktních výpočtů.

Ležérně podtržený výsledek, asi tak nějak přibližně, zkouška odhadem.

Už zase ztrácím lístečky s autory.