“Jak tam tak stojíš jako hrdej vyhublej krtek, jsem na tebe pyšný.”

Mockrát jsem se loni taky snažila být. Na sebe pyšná. Protože bylo proč. Rok 2023 byl těžký. Začínala jsem ho s monoklem přes oko (který časem zmizel), a končila s jizvou na noze (která už nezmizí). Byl plný bolesti, zdravotních problémů a nasáklý vyčerpáním jak mlhou. Ale taky jsem se toho strašně moc naučila, posunula se, jak jen to šlo, a zažila skvělé dny – a většinou dokonce protože jsem se rozhodla, že právě takové budou.

Ovšem jeden z mých nejen v tomhle roce přetrvávajících problémů, který mi moji blízcí často připomínají, je fakt, že místo toho, abych se z úspěchů těšila a šplouchala se aspoň chvíli ve vaně s konfetami, okamžitě kamzím zase dál nahoru a zoufale si hledám lano na to, abych si buď umotala další provazové žebříky na šplh do nebes, nebo se na něm pro výstrahu a preventivně rovnou trochu přioběsila, že mi ten šplh dostatečně nejde.

Proto jsem se rozhodla pojmout tenhle rekap lehce terapeuticky a sepsala jsem ho jako výčet toho, na co z roku 2023 můžu být pyšná. Abych si to mohla číst i letos a příští rok a opakovaně, až budu mít zase pocit, že mám jen “to-do” listy k tomu, jak být lepší, a žádný “to-done” a že na erupci konfet nikdy nedojde.

Takže… na co jsem v roce 2023 byla pyšná?

1. Na svoje břicho. Byl to už sedmý rok v řadě od té doby, co jsem si do něj musela začít bodat jehly, abych klidnila svoje bílé krvinky, a ono je občas sice naštvané, ale pořád to odhodlaně snáší jako ten největší drsňák.

2. “Když řízli Froda, taky to bylo špatný, museli na to použít všechny elfovský sračky a stejně se to každý rok vracelo… tak co bys chtěla.” Na svoji pravou nohu, protože je to hrdinka. A taky na svoji levou nohu. Která zase patří k těm, díky kterým hrdinové můžou být hrdiny.

3. “Ještě před měsícem to neexistovalo.” Na svoji kreativitu, díky které umím občas stvořit krásné věci a lidem tou krásou působit radost.

4. “Ty ji vlčíš. To by si na mě nedovolila. Kdežto ty už na té škále zvlčení nemáš kam jít.” Na svoji aktuální pozici na škále zvlčení a taky na svoji ochotu názorně předvést, že směr, kterým na té škále jdu, podle mě nemá žádné limity. 😉

5. “Don’t be afraid of emptiness.” Na svoji odvahu. Jako vždycky když jsem se prostě někam sama odvážila vlézt, i když jsem vůbec netušila, kam to lezu a jak mi to tam půjde. A taky když jsem lezla tam, kde jsem naopak tušila dost konkrétně, jak těžké to bude, a předem jsem z toho zvracela na záchodě nebo v kumbále, ale pak jsem spláchla / zavřela skříň a šla. A taky když jsem se rozhodla pro operaci, která mi naprosto neslibovala, že bolest skončí, ale která mi stála za to, že “budu vědět”.

6. “Inspiruješ k lepším výkonům.” Na svoje přesvědčení, že věci se mají dělat jedině pořádně, a na to, že mi vždycky o něco jde.

7. “Ty už nepotřebuješ žádnou další čakru ani nic podobného, ty už se jen musíš začít mít ráda.” Ale taky na práci, kterou jsem na sobě odvedla, abych necenila jen dokonalost, ale slavila i dílčí nebo taková zlepšení, na která v danou chvíli stačím.

8. “Řasenku jsem si na spodní řasy úplně přestala dávat.” Na emocionálně velmi náročnou, ale naprosto mou osudovou schopnost prožívat krásu.

9. “Jak se cítíš, malý rarachu?” Na to, že už mluvívám se svým tělem. I když jsem mu loni občas argumentovala všelijak a riskovala, že mi to přestane tolerovat, snažila jsem se o něm vědět, vracet se k němu, a někdy dokonce nechat myslet právě jeho.

10. Na to, jak jsem zrychlila svoje rozhodování. Jako vždycky, když jsem něco šla zkoušet, protože “proč ne?”. A taky když jsem se někdy rozhodla, že ne, protože jsem dost dobrá i tak.

11. “Já vím, zkouším různá slova a doufám, že se někdy trefím.” “To doufáme všichni.” Na to, jak jsem se zlepšila v definování cílů mých interakcí s druhými lidmi. 😀 Takhle, pořád jsem v tom dost špatná, protože pořád mám svoje krásné velké oči, ale minimálně jsem si v tomhle roce vzala pár lekcí na téma Co očekávat, abych na konci neměla ty velké oči jen pro pláč.

12. “Zem je ten jediný pevný bod, který máme.” Na svoje tréninkové metody. Jako když jsem těžce hledala svoji vlastní (rovno)váhu, a tak jsem si chodila stoupnout do řeky, protože ve vodě se to vždycky velmi rychle vyjeví – jestli ji máš, kde přesně ji máš a jak dobře spolu zvládnete čelit kluzkému podloží (a když zjistíš, že je to na hovno, pořád můžeš aspoň v mělčině u břehu pozorovat rybičky).

13. Na to, že jsem byla milá. Někteří by určitě nesouhlasili, ale já jsem přesvědčená o tom, že tohle je opravdu můj výchozí mód. 🙂

14. “Ty jsi takový šprt i v hojení.” Na svoji disciplínu. Když mě čištění zubů celé léto bolelo, protože jsem přitom stála na výponu, abych podle pokynů nohu po operaci co nejvíc rozhýbávala. A taky když jsem vydržela na prvním tréninku po rekonvalescenci, i když jsem hned od prvního kroku v choreografii chtěla utéct, protože jsem ho nemohla udělat.

15. Na to, že jsem si připustila svůj problém a odhodlala se udělat změnu. Sice absolutně ne dostatečnou, ale takovou, kterou jsem si dokázala úplně celou prosadit.

16. Na svůj smysl pro humor, který je zdatným plavcem i v hodně kalných vodách. Jako když jsem vypila moc vína, protože to bylo moc těžké setkání, cestou domů jsem v knihkupectví zírala na knížku Moudrost koní, vážně zvažovala, že si ji koupím, a hodně se bavila svou úrovní tragikomičnosti, ale nakonec jsem si ji nekoupila a místo toho radši po letech napsala svojí terapeutce.

17. “Vy jste ale strašidelné kočky!” Na lidi kolem sebe. Na zážitky, které jsme si vytvořili společně.

18. “Time is all we have, this moment, right now.” Na velký smysl, který se někdy dokáže zrodit z mého času a energie. Jako když jsme vymyslely společnou choreografii na téma, které pro mě bylo velmi osobní, a ta choreografie byla skvělá, a kdykoli jsem koukala na výsledek, měla jsem husí kůži ze života.

19. “Ty výrazy mluví za vše.” “Já doufám, že mluví hlavně za mě.” Na to, jak dokážu být otravná, když je to – podle mě – potřeba.

20. “Prostě pořád jsou tam uvnitř nějaké bouře.” Na to živo, které ve mně je.

Poprvé v roce 2022 pro mě slunce vycházelo nad Lisabonem. Koukala jsem na něj okýnkem z letadla, které se chvíli předtím vzneslo nad město ještě válící se v mlze, a potom psala M.: “Jako musím přiznat, že to bylo tak krásný, že jsem se z toho trochu rozbrečela.” (A to “trochu” jsem tam doplnila samozřejmě jen proto, abych neohrozila svoji image drsňáka.)

Tak to byl jeden orientační bod.

Druhý se přidal po přistání v Praze, kde jsme zjistili, že jsme auto na letišti týden parkovali přímo pod trámem s obřím ptačím hnízdem (a že všichni ti ptáci byli rozhodně na svátky doma). 😀

Tím byla hned zkraje roku pomyslně vytyčena velkorysá emocionální škála (slunce—hovna), na které jsem se měla v tomhle roce klasicky pohybovat a které můj oblíbený spolukomentátor života kolem nás říká “osm oktáv citlivosti”.

Hodně se toho nepovedlo, bylo to těžké (někdy strašně) a bez ohledu na to, kde jsem “parkovala”, často stejně pořád odněkud něco padalo. Ale aspoň to byla příležitost k prověření mé filozofie o podnětnosti (“Co je podnětné, to je dobré – i když se zdá, že to dobré vůbec není.”).

 

A uprostřed toho všeho jsem se navíc mockrát cítila tak živá jako nikdy.

 

Read More →

Bez ohledu na to, kolikrát si premiér a jeho skvadra stoupli za pultíky a kolik PSŮ zneužili, to byl i dobrý rok a díky za něj. A to neříkám jen proto, že se ten rok vážně hodně přičinil o to, aby se lidi konečně naučili, jak se správně píše “s sebou” (i když uznávám, že to má velký vliv 😀). Ani proto, že bych to špatné už pomalu zapomínala, jelikož svoje žezlo (nebo kyj nebo co si to ty roky mezi sebou předávají) zahodil už před pár týdny a téhle zvednuté rukavice (aha, takže tu) teď lituje rok 2021. Ono se hlavně totiž ukázalo, že na té rukavici byl ten virus taky a že teda stejně nemělo smysl ten starý rok zatracovat a doufat v lepší zítřky, které byly (patrně z Číny) objednány na 1. ledna, protože za to nemoh’ a lepší zítřky už v tom jedou úplně stejně jako on.

I kdyby mi připomněl jen to, jak špatně snáším, když se omezuje svoboda, za ty odstáté uši to stálo. Ale samozřejmě toho bylo víc…

Read More →

Březen – za kamna vlezem, abychom konečně dopsali bilanci. Takže jako asi poslední člověk na světě pouštím rok 2019 po vodě do archivu. Díky za vše. I když jsi začal tak špatně, jak jen jsi mohl, už to pak aspoň nemohlo být horší. A hodněkrát to nakonec – bylo dobrý.

Read More →

2018

Rok 2018. Druhý rok s diagnózou. Pořád to není a nikdy nebude kamarádka, a nejenom kvůli tomu, že si špatně dělám nové přátele, ale trochu taky kvůli tomu, že když už si nějakého udělám, nebývá to obvykle zrovna někdo, kdo mi drží nůž pod krkem. Ale – už trochu chápu, jak to myslí ti, co jsou z ní oficiálně nadšení, že je v životě „navedla správným směrem“, což jsou obvykle bohužel titíž, co o ní mluví do médií. Stejně si ale myslím, že to popisují úplně debilně. 🙂 Já bych to popsala spíš jako život s nechtěným budíkem, který vám někdo voperoval do těla (mně konkrétně do nohy) a který začne sám od sebe vždycky neomylně zvonit ve chvíli, kdy už jste to v jakémkoli smyslu „přetáhli“. Jako takový první strike. Třetí strike je ataka a jehla do žíly.

Na tři striky jsem si v roce 2018 jednou sice sáhla, ale i tak to byl od minule „obrovský pokrok“. Protože taky to byl rok, v němž se ze mě stala zrzka. Nebo rok, v němž jsme oslavili první rok s obludičkou v Praze. Rok, v němž jsem hodila drobné muzikantovi na náměstí v Brémách, protože hezky hrál celou tu dobu, co jsem pila kávu na schodech před radnicí. Rok, z nějž měsíc jsem strávila v lázních s trojnohými i čtyřnohými důchodci a připadala si velmi mladá a krásná :D, rok, z nějž jsem třináct nocí spala v domku na skále v Norsku a jednu tamtéž, ale skoro ne kvůli vichřici, rok, z nějž jsem se po dva večery koukala z desátého patra hotelu v Heidelbergu, nebo rok, v němž jsem zase začala t a n c o v a t. A rok, v němž mi došel sešitek s woodoo panáčky, kterým jsem do té doby poctivě dělala křížky na místa, do kterých jsem se předtím bodla, abych viděla, jestli to dělám správně, takže jsem se rozhodla spolehnout sama na sebe, že to asi správně dělám.

Read More →

Byl to právě rok. V druhé půlce ledna na led před televizní kamery zase vyjely salchowy, toeloopy, rittbergery a hlavně zapeklité dvojité axely, bez těch to nejde. Dokonalý laser, který má skvělá paní Žáková zabudován místo hlasivek, zase akurátními řezy snímal dioptrie z laických očí a krájel každé velkolepé vystoupení na plátky jak změklé máslo do těsta a přísná expertka Kamberská se samozřejmostí kata zase nesouhlasila s komentátorem Langerem, který má vždycky tu smůlu, že musí vynést soud jako první 🙂 (miluju je všechny tři). Před rokem jsem se na mistrovství Evropy v krasobruslení dívala taky, krasobruslaři tehdy ale padali mnohem víc než letos – na nemocniční posteli jsem totiž na mobilu chytala jen mizerné spojení.

Dlouhé nájezdy na skoky,
málo spojovacích prvků,
bylo tam příliš mnoho hluchých míst,
tady skoro vypadla z piruety,
a pád,
a další pád!,
chybí tomu lehkost,
tady se vůbec neodrazila,
v druhé polovině programu jako by jí najednou došly síly,
tady to bude srážka za dva body,
to bude výrazný propad,
stojím si za tím, že tahle melodie by se měla ještě více prožít.
Ale bojovala až do konce.
A je tedy na čem pracovat.

No úplně jako by popisovali můj rok s diagnózou. 😀 😀 😀 😀

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. 😉

Read More →

Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Read More →