Poprvé v roce 2022 pro mě slunce vycházelo nad Lisabonem. Koukala jsem na něj okýnkem z letadla, které se chvíli předtím vzneslo nad město ještě válící se v mlze, a potom psala M.: “Jako musím přiznat, že to bylo tak krásný, že jsem se z toho trochu rozbrečela.” (A to “trochu” jsem tam doplnila samozřejmě jen proto, abych neohrozila svoji image drsňáka.)
Tak to byl jeden orientační bod.
Druhý se přidal po přistání v Praze, kde jsme zjistili, že jsme auto na letišti týden parkovali přímo pod trámem s obřím ptačím hnízdem (a že všichni ti ptáci byli rozhodně na svátky doma). 😀
Tím byla hned zkraje roku pomyslně vytyčena velkorysá emocionální škála (slunce—hovna), na které jsem se měla v tomhle roce klasicky pohybovat a které můj oblíbený spolukomentátor života kolem nás říká “osm oktáv citlivosti”.
Hodně se toho nepovedlo, bylo to těžké (někdy strašně) a bez ohledu na to, kde jsem “parkovala”, často stejně pořád odněkud něco padalo. Ale aspoň to byla příležitost k prověření mé filozofie o podnětnosti (“Co je podnětné, to je dobré – i když se zdá, že to dobré vůbec není.”).
A uprostřed toho všeho jsem se navíc mockrát cítila tak živá jako nikdy.
