Poprvé v roce 2022 pro mě slunce vycházelo nad Lisabonem. Koukala jsem na něj okýnkem z letadla, které se chvíli předtím vzneslo nad město ještě válící se v mlze, a potom psala M.: “Jako musím přiznat, že to bylo tak krásný, že jsem se z toho trochu rozbrečela.” (A to “trochu” jsem tam doplnila samozřejmě jen proto, abych neohrozila svoji image drsňáka.)

Tak to byl jeden orientační bod.

Druhý se přidal po přistání v Praze, kde jsme zjistili, že jsme auto na letišti týden parkovali přímo pod trámem s obřím ptačím hnízdem (a že všichni ti ptáci byli rozhodně na svátky doma). 😀

Tím byla hned zkraje roku pomyslně vytyčena velkorysá emocionální škála (slunce—hovna), na které jsem se měla v tomhle roce klasicky pohybovat a které můj oblíbený spolukomentátor života kolem nás říká “osm oktáv citlivosti”.

Hodně se toho nepovedlo, bylo to těžké (někdy strašně) a bez ohledu na to, kde jsem “parkovala”, často stejně pořád odněkud něco padalo. Ale aspoň to byla příležitost k prověření mé filozofie o podnětnosti (“Co je podnětné, to je dobré – i když se zdá, že to dobré vůbec není.”).

 

A uprostřed toho všeho jsem se navíc mockrát cítila tak živá jako nikdy.

 

Read More →

Bez ohledu na to, kolikrát si premiér a jeho skvadra stoupli za pultíky a kolik PSŮ zneužili, to byl i dobrý rok a díky za něj. A to neříkám jen proto, že se ten rok vážně hodně přičinil o to, aby se lidi konečně naučili, jak se správně píše “s sebou” (i když uznávám, že to má velký vliv 😀). Ani proto, že bych to špatné už pomalu zapomínala, jelikož svoje žezlo (nebo kyj nebo co si to ty roky mezi sebou předávají) zahodil už před pár týdny a téhle zvednuté rukavice (aha, takže tu) teď lituje rok 2021. Ono se hlavně totiž ukázalo, že na té rukavici byl ten virus taky a že teda stejně nemělo smysl ten starý rok zatracovat a doufat v lepší zítřky, které byly (patrně z Číny) objednány na 1. ledna, protože za to nemoh’ a lepší zítřky už v tom jedou úplně stejně jako on.

I kdyby mi připomněl jen to, jak špatně snáším, když se omezuje svoboda, za ty odstáté uši to stálo. Ale samozřejmě toho bylo víc…

Read More →

Březen – za kamna vlezem, abychom konečně dopsali bilanci. Takže jako asi poslední člověk na světě pouštím rok 2019 po vodě do archivu. Díky za vše. I když jsi začal tak špatně, jak jen jsi mohl, už to pak aspoň nemohlo být horší. A hodněkrát to nakonec – bylo dobrý.

Read More →

2018

Rok 2018. Druhý rok s diagnózou. Pořád to není a nikdy nebude kamarádka, a nejenom kvůli tomu, že si špatně dělám nové přátele, ale trochu taky kvůli tomu, že když už si nějakého udělám, nebývá to obvykle zrovna někdo, kdo mi drží nůž pod krkem. Ale – už trochu chápu, jak to myslí ti, co jsou z ní oficiálně nadšení, že je v životě „navedla správným směrem“, což jsou obvykle bohužel titíž, co o ní mluví do médií. Stejně si ale myslím, že to popisují úplně debilně. 🙂 Já bych to popsala spíš jako život s nechtěným budíkem, který vám někdo voperoval do těla (mně konkrétně do nohy) a který začne sám od sebe vždycky neomylně zvonit ve chvíli, kdy už jste to v jakémkoli smyslu „přetáhli“. Jako takový první strike. Třetí strike je ataka a jehla do žíly.

Na tři striky jsem si v roce 2018 jednou sice sáhla, ale i tak to byl od minule „obrovský pokrok“. Protože taky to byl rok, v němž se ze mě stala zrzka. Nebo rok, v němž jsme oslavili první rok s obludičkou v Praze. Rok, v němž jsem hodila drobné muzikantovi na náměstí v Brémách, protože hezky hrál celou tu dobu, co jsem pila kávu na schodech před radnicí. Rok, z nějž měsíc jsem strávila v lázních s trojnohými i čtyřnohými důchodci a připadala si velmi mladá a krásná :D, rok, z nějž jsem třináct nocí spala v domku na skále v Norsku a jednu tamtéž, ale skoro ne kvůli vichřici, rok, z nějž jsem se po dva večery koukala z desátého patra hotelu v Heidelbergu, nebo rok, v němž jsem zase začala t a n c o v a t. A rok, v němž mi došel sešitek s woodoo panáčky, kterým jsem do té doby poctivě dělala křížky na místa, do kterých jsem se předtím bodla, abych viděla, jestli to dělám správně, takže jsem se rozhodla spolehnout sama na sebe, že to asi správně dělám.

Read More →

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. 😉

Read More →

Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Read More →

rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Read More →