2018

Rok 2018. Druhý rok s diagnózou. Pořád to není a nikdy nebude kamarádka, a nejenom kvůli tomu, že si špatně dělám nové přátele, ale trochu taky kvůli tomu, že když už si nějakého udělám, nebývá to obvykle zrovna někdo, kdo mi drží nůž pod krkem. Ale – už trochu chápu, jak to myslí ti, co jsou z ní oficiálně nadšení, že je v životě „navedla správným směrem“, což jsou obvykle bohužel titíž, co o ní mluví do médií. Stejně si ale myslím, že to popisují úplně debilně. 🙂 Já bych to popsala spíš jako život s nechtěným budíkem, který vám někdo voperoval do těla (mně konkrétně do nohy) a který začne sám od sebe vždycky neomylně zvonit ve chvíli, kdy už jste to v jakémkoli smyslu „přetáhli“. Jako takový první strike. Třetí strike je ataka a jehla do žíly.

Na tři striky jsem si v roce 2018 jednou sice sáhla, ale i tak to byl od minule „obrovský pokrok“. Protože taky to byl rok, v němž se ze mě stala zrzka. Nebo rok, v němž jsme oslavili první rok s obludičkou v Praze. Rok, v němž jsem hodila drobné muzikantovi na náměstí v Brémách, protože hezky hrál celou tu dobu, co jsem pila kávu na schodech před radnicí. Rok, z nějž měsíc jsem strávila v lázních s trojnohými i čtyřnohými důchodci a připadala si velmi mladá a krásná :D, rok, z nějž jsem třináct nocí spala v domku na skále v Norsku a jednu tamtéž, ale skoro ne kvůli vichřici, rok, z nějž jsem se po dva večery koukala z desátého patra hotelu v Heidelbergu, nebo rok, v němž jsem zase začala t a n c o v a t. A rok, v němž mi došel sešitek s woodoo panáčky, kterým jsem do té doby poctivě dělala křížky na místa, do kterých jsem se předtím bodla, abych viděla, jestli to dělám správně, takže jsem se rozhodla spolehnout sama na sebe, že to asi správně dělám.

Read More →

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. 😉

Read More →

Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Read More →

rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Read More →

Po dvou letech znovu na svaté hoře. Muž poutník ale dělal vylomeniny, odkopával pokrytce ze sněhu, tvářil se, že se úpěnlivě modlí, a tomu stroječku, který vyplazuje jízdenky v autobusu, poděkoval se sepjatými dlaněmi.

Nejrozeklanější rok. Všechno rozložil a pak zase trochu složil, ale ještě teď občas nacházím vypadlé součástky.

V tom letošním se chci ovšem každopádně zlepšit v piruetách.

Zabodnutí do letenského svahu seděli jsme provizorně na dvou slepých koncích téže trnky a s větvemi sdíleli novoroční ohňostroj nad Vltavou, který z reproduktorů doprovázel osobitý “květinový” hudební výběr. Vsadila bych se, že to byly Květy zla. Poslední, co si pamatuju, bylo plíživé indiánské šustění pod námi, ve stíněném klestí, jak se kolem našeho kmene stahovala nepřátelská tlupa krvelačných diváků s teplými plamínky v očích…………….

Zabouchla jsem dveře své skříňky, kam jsem nahrnula hromadu knih z podpaží, a kolem vydutých zrcadel prošla do sprch. Navzdory růžovým plavkám na hlavě jsem se cítila naze – dokud moje papírové tělo z vybraných úryvků a poznámek nenasálo vodu, úryvky se nerozpily a jednotlivé tenké vrstvy se neslouply až ke kotníkům.

Bazén moudrosti byl plný. Mám neustále ještě opuchlé oči, protože když vidím blbost, která lidi nad hladinou nadnáší, dostavuje se u mě alergická reakce. Lhostejno, zda je ve vodě přítomen chlór nebo cizí sperma, či nikoli. Nalokala jsem se slov. Glo glo. Puf.

Mentálně jsem se evakuovala.

Read More →