Opatrně se k tomu připlížili.
“Je to…je to mrtvý?” zajíkl se jeden a přešlápl si z nohy na nohu.
“Si piš, kotě, ten je hotov. Kaput. Finíto. Vyfouknutej. Zrušenej. Rozkošnej umrleček,” mrkl na něj druhý.
Ten druhý byl frajer. Jednoznačně na první pohled. Masterkutor. Hrubozrnný týpek, který vždycky ví, čím zrovna zaplácnout kráter v plytkém hovoru, který umí o vnitřní kráse konverzovat i s prázdnou konzervou od máčených párků.
S námahou se vyškrábali nahoru, což by leckoho živějšího zlechtalo, posadili se na okraj levého boku, což shodou okolností nebyl ten, na kterém mrtvola ležela, a klimbali nožkama do hodně uřvaného prázdna.
“Já taky umřu.” Vyhrkl najednou ten první se zrakem zastřeným chmurnou vyhlídkou a bezmyšlenkovitě přitom do mrtvoly píchal prstíkem.
“Tos snad věděl dycky, ne?” podotkl druhý.
“Co?”
“No že umřeš, panebože. Všichni umřem.”
“Jo, ale nevěděl jsem, že umřu tak brzo.”
“Dyť je teprve odpoledne!”
První se zamyslel, schoulil se do sebe a po době, která mezitím přerostla do ohromných rozměrů, ze sebe s vypětím všech sil, jako když z tuby dolujete zbytky zubní pasty, vymáčkl:
“Né, vole…Ale já nechci jen tak umřít…Chci, aby můj život za něco stál.”
Kdyby měl rukávy, právě teď by si je ten druhý vykasal.
“Kolikrát ti mám opakovat, že ze všeho nejdůležitější je, aby sis to tu sakra řádně užil. Ty vole, ty furt nad něčím dumáš a rozmýšlíš a pak se dycky rozhodneš blbě. Jseš vychrtlej a věčně mimo. Za slastí by ses měl honit, doprčic, za ničím jiným. Užij si, dokud můžeš, ti říkám,” vyrazil ze sebe hustokrutón a zahleděl se tím směrem, kterým tušil svůj oblíbený podnik U čtyř říčných hrobařic.
“Ale já nechci být jenom taková…pasoucí se zvěř, chápeš? Vždyť jak by mě to kdy mohlo naplnit?”
“Se z tebe brzo poseru asi. Normální saprofág si uhlodne kus shnilýho masa a je spokojenej. Ty bys moh sežrat celou zdechlou vesnici a stejnak by ses cítil prázdně jak vykotlanej jeliman. A jo, ty bys ji vlastně nesežral, protože bys z toho měl výčitky, že jenom žereš, co?”
“No…jenže já bych chtěl, aby můj život byl k něčemu i těm ostatním, víš co, abych tu nebyl zbytečně…”
“Ty bláho, prostě čum, kdo ti kde zkape, abys z toho něco měl, a nemudruj kolem toho, jak dybys měl sedm hlav,” převrátil oči v bělmo druhý.
První se odmlčel, bezmyšlenkovitě vydloubl kousek masa z mrtvoly pod sebou, strčil si ho do pusy a v zadumání žvýkal.
Až ten první trochu povyroste, osvítí ho poznání, že blaho lidožravých hrobaříků je pro hygienu světa skutečným nejvyšším dobrem. To ale neznamená, že to druhé hovno mělo pravdu – ježto i pro hrobaříky platí, že spíš než výsledky, které beztak ovlivňuje samotný úchylný vesmírný princip, jsou důležité vlastní úmysly.