(Poslední téma: Přísloví)
Po hladině ulice přelétl stín rozrušení. Zdálo se, že tu a tam zanořil drápek a rozčeřil jí příkrov. Vzdálené zachvění se rozsypalo o výlohu obchodu. Sluneční světlo se poklidně spájelo, natékalo do labyrintu, který mezi sebou kdysi udusaly vysoké staré domy, a kolovalo průrvami mezi nimi.
Po levé straně ulice kráčel mladík v černém obleku a fialové košili. Mladý byznysmen, manažer, úspěšný synáček s žoviálním úsměvem přišpendleným na obličeji. Chyběl mu černý kufřík. Aroganci si nesl přes rameno v černé tašce a ukusoval k tomu skořicovou koblihu s dírou uprostřed.
O kus před ním civěly do obchodu egyptského zboží, z jehož otevřených dveří se linul pach nejspíš velbloudího trusu, dvě opečovávané lepé děvy. Měla-li by tato scéna nějakého chlípného interpreta, vymodeloval by je zřejmě detailněji.
V protisměru je minul nažhavený adolescent s opravdovým, leč trochu tupým výrazem ve zjizvené tváři. Při chůzi se pohupoval jako loutka na provázku a kdyby mluvil, skřehotal by.
Po druhé straně ulice se ploužil zuřivý senior s berličkou. Skrze sevřená ústa urputně soukal kletbu za kletbou, jakoby si do psacího stroje místo archů vložil levný toaletní papír, a tvářil se při tom, jakoby mu někdo právě nakopal scvrklé pozadí. Nesnášel ten pohled na lidi kolem, neb od mládí nesnášel sám sebe a nejradši uděloval viny všem těm, které zmerčil jeho ukazovák. Dočkal se stáří a měl za to, že teď už se šerednost nepozná.
Čirou náhodou se proti němu dral špalír školky. Budoucí naděje v reflexních vestách. Paní učitelku vedl za ruku blonďatý chlapeček v modré bundičce. Chvíli se tvářil jako domina s bičíkem a chvíli jako úlisné štěně, co by rádo pochvalu za to, že se vyčůralo na pažit, a těžko posoudit, co bylo strašnější.
Za nimi rozpačitěl předčasně starý pár studentů, kterým v šedesáti bude svorně sto dvacet. Průser je, že oni to ještě neví. On dělá vtipy jako bodrá zelná hlávka ve středním věku, ona nemluví vůbec a čeká, až ji zelná hlávka převede přes cestu. Zastavili se před asijským bistrem a vlezli dovnitř za vidinou dvojitých čínských nudlí.
Do němé telefonní budky vřeštěl snědý cizinec a kolem projel cyklista v reklamním dresu.
Pak někdo luskl prsty.
V setinách okamžiku se na konci ulice roztrhl vzduch. Jeho rozervané okraje připomínaly záclony ve squatu, natáhly se do stran a samy se přibily hřebíky od sebe co nejdál tak, že mezi domy zela obrovská černá díra. Otevřená rána, která hnisala a krvácela a vydávala – zvlášť na černou díru – dost nesnesitelné záření.
Rokle v prostoru, kde obvykle stávala křižovatka, začala nasávat. Ohromná tlaková síla do sebe soukala svět tak, jak ho poznala místní alej akátů. Vyrvala ji z kořenů uvězněných pod ozdobnými mřížemi, roztříštila sklo, zpřevracela cedule, popelnice, krabice s odpadky před vietnamskou samoobsluhou. Jakoby někdo strhl ze stolu prostřený ubrus plný nádobí. Porazila lidi na chodnících, přeťala je v kolenou a přitáhla si je k sobě jako slečna s růžovou pusou, která venčí pejsky z celé čtvrti…až je všechny spolykala. Jen mladíka v obleku náraz nejdřív odhodil do výlohy s obrovským ementálem, leč pro jeho hlavu měl v sobě sýr moc malou díru. Teprve pak si ho, ratlíka, zpracovala černá obluda.
Po hladině prázdné ulice přelétl stín rozrušení. Zdálo se, že tu a tam zanořil drápek a rozčeřil jí příkrov. Výloha obchodu v tisících padlých střepů ležela na zemi. Sluneční světlo se poklidně spájelo, natékalo do labyrintu, který mezi sebou kdysi udusaly vysoké staré domy, a kolovalo průrvami mezi nimi.
U překoceného kontejneru na papír dřepěl pochroumaný a skorobezhlavý elektrický pejsek. Hlava mu visela na posledním drátku, pročež na panáčkování a štěkot dávno rezignoval. Z nejbližší vysypané výlohy vystoupila bílá figurína. Hrůzostrašně ladnými kroky doplula ke kontejneru. Připlácla elektrickému plyšákovi hlavu zpátky na krk a vzala ho do náručí. Potom se oba ztratili v labyrintu.