Autor kresby: José Leonilson

“Takže jak to napíšeme… prvního, druhého a třetího února – první, druhá a třetí dávka…”
“Ladím s kalendářem,” glosuji to chabě a dál čekám, než mi doktorka vyplní žádanku.

Suchý únor to letos zjevně nebude. Hned prvního jsem si přišla pro šťávu rovnou do žíly.

“Kdyby něco, tak křičte. Nahlas, máte to povoleno,” odtuší na odchodu sestra, kterou jsem poznala až na druhý pohled, protože před necelými dvěma lety, kdy jsem tady koukala na jehlu zabodnutou do své ruky naposled, měla jiné vlasy, a vzápětí za sebou zavře vypolstrované dveře. Tenhle něžný nemocniční humor se neomrzí. Stejně je to fuk. Chtěli byste křičet, to jo, ale spíš než zamřížovaný suterén pavilonu F byste si k tomu vybrali třeba útes, na který dole naráží moře a uspokojivě přitom řve ještě mnohem, mnohem, mnohem víc než vy. Jenže kde chcete na Vinohradech sehnat opravdový – ne emocionální – příboj, že.

Nejblíž jsem nakonec “moře” našla na Proseku ve vířivce, která fungovala i v noci, a když jsem zavřela oči, které nejvíc upozorňovaly na ten tragikomický rozměr mého bytí, že zrovna dřepím ve vaně v útesů a moře prosté střední Evropě a že na skleničkách na šampaňské tu mají nápisy “love” (kill me now 🤦‍♀️), i tato instantní várka vln trochu pomohla. 😀

Co mi ještě pomohlo přežít víkend vedlejších účinků (dělám si seznam, protože na příště už si sepíšu opravdovský evakuační plán):

Že jsem navzdory tomu všemu absolvovala všechny tréninky a z jednoho si odnesla modřiny, na které jsem pak mohla pořád koukat jako na důkaz, že žiju,

že jsem celou sobotu šla a nezastavovala (na vysokých dávkách Medrolu bych podle mě přelezla i osmitisícovku, jenom abych se nemusela zastavit),

že jsem našla něco, z čeho se mi nezvedal žaludek (Ve Vinohradském parlamentu M. už beztak říkají jedině “ten se třemi vývary”),

a že počasí šílelo úplně stejně jako já, ze slunce se sypala zmrzlá krupice, vítr se rval se stromy a lidem na ulici se místo psích mazlíčků o nohy otíraly vzdouvající se sáčky, které unikly z kontejnerů a jako létající medúzy se nechávaly unášet poryvy mezi domy, čímž dost přispívaly k mému uklidnění, že s jistou dávkou surreálna se právě potýká i svět okolo mě.