Autor kresby: José Leonilson

“Takže jak to napíšeme… prvního, druhého a třetího února – první, druhá a třetí dávka…”
“Ladím s kalendářem,” glosuji to chabě a dál čekám, než mi doktorka vyplní žádanku.

Suchý únor to letos zjevně nebude. Hned prvního jsem si přišla pro šťávu rovnou do žíly.

“Kdyby něco, tak křičte. Nahlas, máte to povoleno,” odtuší na odchodu sestra, kterou jsem poznala až na druhý pohled, protože před necelými dvěma lety, kdy jsem tady koukala na jehlu zabodnutou do své ruky naposled, měla jiné vlasy, a vzápětí za sebou zavře vypolstrované dveře. Tenhle něžný nemocniční humor se neomrzí. Stejně je to fuk. Chtěli byste křičet, to jo, ale spíš než zamřížovaný suterén pavilonu F byste si k tomu vybrali třeba útes, na který dole naráží moře a uspokojivě přitom řve ještě mnohem, mnohem, mnohem víc než vy. Jenže kde chcete na Vinohradech sehnat opravdový – ne emocionální – příboj, že.

Nejblíž jsem nakonec “moře” našla na Proseku ve vířivce, která fungovala i v noci, a když jsem zavřela oči, které nejvíc upozorňovaly na ten tragikomický rozměr mého bytí, že zrovna dřepím ve vaně v útesů a moře prosté střední Evropě a že na skleničkách na šampaňské tu mají nápisy “love” (kill me now 🤦‍♀️), i tato instantní várka vln trochu pomohla. 😀

Co mi ještě pomohlo přežít víkend vedlejších účinků (dělám si seznam, protože na příště už si sepíšu opravdovský evakuační plán):

Že jsem navzdory tomu všemu absolvovala všechny tréninky a z jednoho si odnesla modřiny, na které jsem pak mohla pořád koukat jako na důkaz, že žiju,

že jsem celou sobotu šla a nezastavovala (na vysokých dávkách Medrolu bych podle mě přelezla i osmitisícovku, jenom abych se nemusela zastavit),

že jsem našla něco, z čeho se mi nezvedal žaludek (Ve Vinohradském parlamentu M. už beztak říkají jedině “ten se třemi vývary”),

a že počasí šílelo úplně stejně jako já, ze slunce se sypala zmrzlá krupice, vítr se rval se stromy a lidem na ulici se místo psích mazlíčků o nohy otíraly vzdouvající se sáčky, které unikly z kontejnerů a jako létající medúzy se nechávaly unášet poryvy mezi domy, čímž dost přispívaly k mému uklidnění, že s jistou dávkou surreálna se právě potýká i svět okolo mě.

Dali nám nové pasy s našimi novými identitami a batohy plné výbavy na cestu do nového života. Do života, kde se třídí na sklo, plast, papír a injekční stříkačky. Snažila jsem se spiklenecky tvářit, že nás pro naše výjimečné schopnosti vybrali do přísně tajného programu, jehož cílem je stvořit superlidi, co jednou třeba doskočí na Mars, aby tam otravný Matt Damon nemusel sám tři světelné neděle otročit na bramborovém poli a ostatní se pak na něj při tom nemuseli koukat, nebo tak něco, ale fázi popření mi dost narušovala sestra, co nade mnou stála, abych si sama píchla svoji první injekci v životě, i když do té doby jsem žila v království, kde ani k odběru krve není potřeba jehla, ale akorát tajemné kouzlo, které trochu štípne, zrovna když se nedíváš. Raz, dva a na tři. A bylo to tady.

Nedali mi ale šanci bát se. Protože celou dobu od okamžiku, co se pro mě tak trochu zastavil čas (bylo to v lednu, takže ještě pořád chodím s čepicí), jsem se bála toho, jestli vůbec léčbu dostanu. Plánovala jsem, že jehel se začnu děsit, až budu vědět, že jo, protože logicky nemá smysl trénovat na nepřítele, ke kterému vás pustí, až jestli se dostanete do druhého kola. Asi to vytušili, takže z toho do poslední chvíle dělali takové drama s cameem náměstka a náměstka náměstka určitě schválně.

Každý třetí den tak teď kladu návnadu a čekám, jestli se tělo chytí. Mám trochu obavy, jestli mu to mozek nevyzradí. Ale neměl by. Je to v jeho zájmu. :mrgreen:

Dneska byste se měla odměnit, jak jste byla statečná.

Pořád říkají, jak je ta léčba drahá. Myslím, že nemají ani tušení, jak drahá bude, jestli se za každou injekci budu muset odměnit.

“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III

Dva rituální akty mezidruhového spojení už nám letos unikly, takže tu třetí svatbu, vietnamskou, která předchozí dvě zřejmě zcela brutálně překonala (což už tak bývá pohádkovým osudem třetích v pořadí), jsme v každém případě zažít museli, aby nás cyniky taky trochu omyl příliv velkolepé lásky a my byli dlouho živi a zdrávi a flekatí akorát dojetím. Ač jsme měli VIP informaci a řádné pozvání přímo od šťastného ženicha, identita nevěsty i veškeré podrobnosti svatby nám (a jak jsme pak zjistili, nejenom nám) zůstaly utajeny a celkem jsme ještě dva dny předem počítali i s variantou, že je to fejk anebo nějaká stylová zástěrka pro mafiánské obchody. Tím spíš jsme chtěli dorazit. 😎

Přijeli jsme s Kazachem, Ukrajinkou a Čechem Honzou, bývalými spolužáky ženicha z vysoké, ale většinu doby jsme se bavili jenom s tím prvním, protože zbylý pár to už byli velký a dospělý a velký a dospělý lidi si chodí po cestě z Prahy nejdřív decenťácky spočnout do hotelu nebo do kasína a necourají někde po venku jak venkovští burani. 😉 (Kazach naproti tomu coural s námi velmi zdatně, ač byl prý přímo z Astany).

Slavobrána z balónků na terase monstrsálu u pompézní kolonády s palmami naznačovala, že asi vážně půjde o svatbu a že jako o dost prostorově výraznou. Potvrdily nám to taky usměvavé delegace z jednotlivých vietnamských klanů, které postupně přirážely k terase a jejichž rozverné děti nás zdravily megafonovým “Dobrým dnem” a pak se běžely bitkovat ve stylu vietnamského Kung-paa na volný plac. Read More →

Po skálopevnějších než skálopevných věcech se přehnala potopa. A i když zůstaly pod tím vším zběsile tekoucím vrostlé na svých místech, rozežírá je teď seshora bahno mazlavější, než jaké si Filip Horký umí představit ve svých nejblátivějších snech.

Celé to způsobila otrávená, protože špatně oškrábaná brambora. Hodila – škrobeně – placáka do průzračné hladiny a vypustila krvežíznivé vlny. Prý protože odmítla dělat bramborové tiskátko.