Téma: 17. 11. 1847 (Jungmannův pohřeb)
Tentokrát jsem na konci semináře učůrávala smíchy, ale překvapivě ne zrovna proto, že to leckdo pojal osobitě. 😀
Byla tam tma, vlhko a šeredno. Její obdělané kolegyně kolem ní se v přátelském bzukotu pokojně ukládaly k hibernaci, jen ona pořád zběsile těkala z místa na místo. Stěny se jí bořily před očima a ona cítila, že ji každou chvíli zamáčknou. “Vrať se, venku umřeš!” bzučely za ní ty, které ještě neupadly do stavu zimní ztuhlosti. Potom pokrčily rameny, škubly kutikulou a klesly do spánku.
Slečna Mücke vyletěla ze smradlavé šachty a bezcílně si razila cestu ledovým vzduchem. Věděla, že tady venku umře, ale uvnitř zůstat nemohla. Nejraději by vyletěla i z vlastního těla. Svrbělo ji k šílenství. Kdyby tak mohla být jako ti lehkovážní samečci, kteří nedělají nic jiného, než že sají nektar, neschopni složitějších pocitů, než jakými se trápí takový prvok, prohánějí se mezi stébly trav a pak prostě v míru umřou. Nebo kdyby tak šlo vrátit čas a ona by se mohla znovu proměnit v larvu ze zátoky. Read More →