Všechno je to v hlavě. Kde jinde by taky zánět mozku mohl být.

Už nevím, kolikátá noc v nemocnici to byla, ale jinak si ji vybavuju úplně přesně. Ležím na posteli u okna, kterou mi vybral sanitář, když mě sem z příjmu přivezl, a čekám, jestli zabere to, co mi do žíly dali tentokrát. Pak se ve tmě domotám do sprchy a dlouho se tam na zemi klepu, protože proud vody je to jediné, co trochu pomáhá. Představuju si, že je to moře, a jak poslouchám jeho konejšivý pravidelný zvuk, i ta bolest najednou respektuje rytmus vln a vždycky tak na vteřinu mezi dvěma vlnami se dá snést. Zase zvoním na sestru a ona se zase ptá, copak se děje, nikdy ne “co”, vždycky “copak”, asi to má znít starostlivěji, ale mně připadá, jako by pokaždé byla překvapená, že se vůbec něco děje. Jsem zpátky na posteli, za kterou jsem tomu sanitáři hrozně vděčná, je ticho a tma, a potom se rozeřve alarm. Ve mně. Protože… moje pravá noha už tam se mnou neleží. Jsem mimo jiné taky 7letý pacient s autoimunitní chorobou, a tak se snažím nepanikařit, ale tentokrát je to úplně jiné než všechno to, co už jsem zažila. Pocit neexistence mezitím rychle putuje dál a přelije se do pravé ruky. Tou levou si ohmatávám prsty a přesvědčuju se, že jsou stejné jako vždycky, protože hlava si je momentálně naprosto jistá, že tam, kde končí pravé zápěstí, nezačíná moje standardní ruka, ale ta obrovská molitanová, se kterou se fandí na zápasech. Jenže tohle není zápas, na který bych se šla dobrovolně podívat. Pak najednou necítím levou tvář. Je to, jako kdyby mi v krvi koloval lektvar zapomnění. Jako kletba na výletě, která přemýšlí, kde se dneska ubytuje. Je to tak tiše děsivé, že to na chvíli utlumí i tu nesnesitelnou bolest hlavy. Tuším, že u postele stojí sestra s doktorkou, vpravují do mě ještě silnější léky, abych přečkala zbytek noci. A když příště otevřu oči, vidím nad sebou pacientku, která obývá postel u dveří. Milá starší paní s boreliózou, sama povoláním zdravotní sestřička. Ptá se, jestli se za mě může pomodlit. A mně, MNĚ! to připadá jako ta nejlepší věc, co teď v životě dělat.

 

****

 

Ze začátku to ještě šlo. Nebylo to poprvé, kdy jsem se ocitla na nemocničním lůžku, nebyla to moje první nemocnice, první lumbální punkce ani první špatné výsledky. Můj křehký svět se během pár dní rozpadl tak dokonale, jako když se vám v tašce rozdrobí krekry a jsou naprosto všude a nikde, ale věřila jsem, že doktoři zjistí, co se děje, a pak budou vědět, jak mi pomoct.

Trvalo to, ale zjistili – že v tomhle případě můžeme jen čekat. A doufat, že následky budou co nejmenší.

 

****

 

Takové bylo moje léto 2024. Přála bych si, aby moje nejsilnější vzpomínka nejen z léta, ale z celého tohohle roku byla jiná, ale je to právě tahle. Pamatuju si tu bolest a strach, jestli moje tělo tuhle další bitvu ještě bude chtít vybojovat. Pamatuju si první záchvěvy zlepšení, které jsem zaznamenala dost možná jen proto, že jsem věřila, že už tu jsou, a pamatuju si, jak těžké bylo nesklouznout do zoufalství, že se to nezlepšuje dost a dost rychle, a připomínat si, že úplně cokoli je naprosto skvělé.

A nejvíc skvělé byly moje Vánoce. Přišly o měsíc dřív, nepadal do toho sníh ani nevoněly stromy, svíčky nebo cukroví. 25. listopadu mi moje doktorka ukázala výsledky kontrolní rezonance. Moje hlava byla čistá.

Do roku 2025 si přeju jenom to, aby přesně taková zůstala.