Kus tohohle léta trávím mezi mrtvými. Jednak protože mezi nimi patřím i jako osoba zotavující se po hnusné nemoci pořád spíš k těm živějším (na rozdíl od nich mám kafe 🥹). A pak taky protože hřbitov je ten největší zelený a – nepočítáte-li společnost desetitisíců mrtvol – i nejvíc pustý ostrov, na který se dá z naší rozpálené čtvrti zatopené potem tak, že je to pomalu na gondolu, doplavit.

Hroby namačkané jeden na druhý tu pokládají celé nenápadné kilometry stezek a mrtví v těch hrobech zase vyživují stromy, které za to nad těmi stezkami srůstají v zelenou střechu, které jsou všeobecně žádané a oblíbené, protože odrážejí různé hnusy jako horko nebo stres.

Z úcty k mrtvým jsou tu všichni zticha (i když ve dvou pak možná hůř poznáš, že konverzace skomírá). Toto nepsané, avšak na tabuli výhružných ikon u vchodu vyobrazené pravidlo většinou dodržují dokonce i kojenci, kteří sem v kočárcích přijíždějí, aby se nechali uhoupat ke svým dopoledním spánkům. Sanitky, auta a tramvaje si taky dovolí hlučet jen tlumeně a zpovzdálí, ze všech světových stran shon města jako retardér brzdí hřbitovní zeď.

Je tu příjemně mrtvo, a díky tomu hodně místa pro život. Holubi hřivnáči, ale taky straky nebo sojky přelétávají z náhrobku na náhrobek a pak zase nahoru do koruny některého ze stromů, veverky poskakují mezi hroby, vytrvalý cvrččí bzukot v trávě zní, jako by mrtví pod zemí šeptem recitovali pásmo básní, voda z kohoutku staccatem odkapává do konve na zalévání a každou chvíli něco zašustí v suchém listí, kterého se tu navzdory ustavičné snaze zaměstnanců údržby všude válí hromady. Jako by v tom listí pořád někdo bloudil… už už se vám zdá, že ho vidíte, ale ne. V lese kamenných kvádrů ho nikdy nezahlédnete, nebo to, aha, byla jen další socha.

Po bouřce to tu vypadá jako po boji. Ne kvůli množství padlých, ale kvůli množství vystřílené munice – chodníky jsou vždycky zasypané vrstvou nezralých kaštanů a žaludů. Platany navíc pokaždé odhodí taky část kůry a její cáry potom křupou pod nohama jako obří plátky lyofilizovaného ovoce, než je údržbáři odklidí do všudypřítomných kontejnerů s nápisem BIO, ve kterých ale ve skutečnosti končí i neBIO, prostě úplně všechno, co už nezdobí, nehoří, nekvete a pozůstalým všeobecně nedělá v životě po smrti radost.

Už vím, jak kašle a vrčí holub (trochu jako pes), kudy vedou dráhy těch červených ploštic (a ve které hrobce by Buffy nejspíš našla cestu do podzemí), na které lavičce je vždycky stín, že nejlepší volbou pro výsadbu na hrob je kapradina, protože když raší, rovnou roste jeden svěží křížek za druhým, a jak to vypadá, když má břečťan černé svědomí a kamenným sochám, které nenápadně dusí, nakonec uplete aspoň svatozář.

Na ty sochy, které tady zemřelým věrně dělají společnost, koukám nejradši. V oficiální mapě hřbitova je takhle vyznačené nenajdete, takže jsem pár mých oblíbených skupin dala dohromady a zdokumentovala sama. 😊

Pár zástupců zde velmi populárního reprezentačního týmu Facepalm
(Každý druhý tady se k nim chce dostat, ale je dost těžké úspěšně projít konkurzem, kde na tebe všichni koukají… no takhle ⬆️)

Parasochy. Mají heslo: “Nezlomení, jen ulomení”

Vždycky s dobrou náladou: SK Olšany Cheerleaders!

Skupina “Pokojovky: Máme doma džungli. Rady, tipy, diskuse”

Daydreamers

Bílá elfka a anděl. Lovestory z levého severního sektoru aneb “Jen dvě uličky od vztahu”

“Knihy, kladiva, kříže. Sousedský SWAP. Pošli dál, co už (v životě) nepotřebuješ”

“Ukliďme Prahu 3”