Nechtěla jsem psát test, tak jsem místo toho napsala povídku. To je fér.

Mediální výzkum v ČR:

Zpověď

Vyvařené slunce se konečně vmáčklo za obzor, ač námahou se z toho zbarvilo do fialova, a ze žlábků nejvyšších stébel na louce sklouzly do setmělé trávy poslední kapky světla. Kraj lesa opodál vydechl jehličí za studena. Větev borovice rozkýval dosednuvší blažený vesmírný klid.

Zničehonic se z černého tunelu lesního stromoví cosi vyřítilo a prohnalo kolem. Štěrk na rozbité cestě zprudka zaprskal, jako když na rozpálené pánvi přistává zmražená ryba, která těsně před smrtí vypila půlku akvária a nestihla se dojít do té druhé půlky vyčůrat.

Jedno z mnoha, mnoha jeho ok sebou divoce cuklo a zachvělo se.

Rachot zmizel v dálce a nad cestou se znovu zavřely hlubiny ticha.

Prohnul se po směru větru a narovnal se.

– Haló, slyšel jste to taky?
– No tak haló! Slyšel jste to?
– A mě náhodou slyšíte?
– Hej! Vy tam naproti! Můžete mi odpovědět? Zvlášť když se vás ptám?
– To pořád spíte nebo co? Vstávat, ospalče!
– No dobrá, tak si spěte, tak si neposlouchejte, když nechcete. Já chtěl s vámi pouze mile konverzovat. Jsem jednoduše přátelský tvor a mám rád společnost. Já se na rozdíl od někoho nedistancuji, to vám řeknu otevřeně. Protože přesně takový jsem ? otevřený a upřímný a každý od začátku ví, co ode mě může čekat. Ačkoli co můžu čekat od vás, už také začínám tušit. Víte, já si rád promluvím takřka s kýmkoli, kdo jde zrovna kolem. Naneštěstí už jsem ale stihl důkladným průzkumem vypozorovat, že tady tudy kolem nechodí jaksi nikdo. Jenže protože jsem bohužel v této, promiňte, díře, do které by se hanbou propadla i největší prdel světa a kde čirou náhodou není nic jiného než vaše rozlézající se nadutost, fatálně uvíznul, můžu si pohovořit leda tak sám se sebou.

– Cítím se ale trochu sklesle, to se vám přiznám, jestli chcete. Cítím se sám. Poněkud opuštěně. Asi mi chybí moji blízcí. Rozplachtili do všech možných končin a vystavují se bůhví před kým a mně se stýská. A stýská se mi navzdory tomu, že jsem si vědom a že to tak musím říct, že mě ostatní členové považují tak trochu za černou ovci rodiny. Za takovou pokaňkanou tabulu rasu, zmačkaný list papíru, domácího budižkničemu, který se snad nikdy na nic nezmůže, nevyroste a nelapí příležitost. No vážně, nedivte se až příliš, je to tak.

– Moje rodina je dokonalá, víte. Každý vyniká ve svém oboru. Můj otec ? ach bože, jak ten mi schází ? nejdřív dělal promo pro velkoobchod s kutily, tedy se zbožím pro kutily, ale pak, když nevěděl co by, protože Hornbach, rozumějte ? ten jeho podnik, snižoval stavy, se uchytil v reklamě veřejné služby. A to musí být mimořádně uspokojivá práce. Jednou, když jsem byl ještě úplně malý a měl asi tak pět krát deset centimetrů, mi o tom vyprávěl. Z ředitelství ho prý pokaždé odnesou k některé z rozbitých silnic, kde pak on stojí a s co možná nejsmutnější tváří, jejímuž výrazu dodávají na síle zejména pečlivě prověšené koutky úst, se dívá po projíždějících autech a všem jim zvěstuje nevyvratitelnou pravdu, a sice že “Musíme to opravit”. A nikdo se s ním nehádá, neboť zvlášť řidiči v oněch autech asi dobře pociťují, jak moc s mým otcem souhlasí.

– Můj starší bratr, který měl odmalička sklony k, jak to říct velkoryse, rozpínání se do prostoru a též k těžce skrývané agresivitě, uplatnil tyto své schopnosti v dravém segmentu rychlého občerstvení. Denně bojuje o místo k žití v pralese svých konkurentů u jedné obrovské cesty, a láká míhající se zákazníky, aby odbočili k jeho podniku. Jeho obětavost a loajalita k mletému masu je obdivuhodná, stejně jako jeho bojovnost a ostré rohy, které dobře znám i já z našich dětských her.

– Chybí mi dokonce i má nesnesitelná snobská sestra. Překvapivě i ona, která do té doby nedělala nic jiného, než že nad celým veškerenstvem ohrnovala roh, se nakonec prosadila ve velkém světě. Tak to aspoň popsala má poetická matka a hrdostí se přitom vzdula, až chvíli vypadala docela plasticky. Sestra kdysi odešla do města a dnes se tam v záři reflektorů a blýskavých kamínků předvádí všem na očích a laškuje s nimi přímo na ulici. Říká tomu myslím sitylajt nebo tak podobně, ale těžko říci, co je to vlastně za luxusní sprostotu. Babička by ji měla ve městě trochu víc hlídat, jenomže má dost vlastní práce, to je zřejmé. Vede boj, který nikdy nehasne. Myšlenka klidného důchodu ji už kdysi s úctou velkým obloukem obešla. Vrozená cudnost a silný odpor k tělesnému obnažování ji pokaždé dovedou k tomu, aby vlastním tělem zahalila každou pamětihodnou, avšak již leccos pamatující městskou památku, do jejíchž vnitřností se zrovna bez okolků a bez ohledu na city všech zúčastněných prokutávají dělníci a opraváři kamene. V otázkách morálky je pevná jako třítunové sousoší. Takhle už se natáhla přes Žižku, jehož pásku přes oko mimochodem jako novou reklamní plochu poprvé využil, a to se málo ví, jeden z mých přímých prapraprapředků, i přes Husa. Tuhle zásadovost jsem po ní asi zdědil. Zdá se mi sice, že babiččina záda občas zneužije nějaká firma k nepěkné vlastní propagaci, nicméně babička má v tomto ohledu poněkud stoické zásady a pohlíží na takové chytráky jako na nutné zlo, které jí na oplátku zalátuje plachtu. Mimořádná žena!

– Snad jedině má matka mě trochu chápe. Zřejmě ví své o tom, jaké to je cítit se osamělý, ošklivý a nedoceněný. Na západě už několik let svědomitě hlídá podzemní prameny. Ač podobou 2D orlice, bije se s úkolem jako lev. Ale když na ni pomyslím, jak stojí sama, obrovská, uprostřed pustého pole s křídly připravenými k vzletu, celý se nakrčím a vrásky se mi prohloubí.

– Všichni by si přáli, abych v životě taky něco dokázal. Abych se pořádně rozvinul. Vypjal. Vzpřímil. Rozpažil. Předvedl. A nemyslete si, já bych si to přál ze všech nejvíc. Jenomže se mi zatím prostě nedaří. A dělat cokoli, bez zásad, beze cti, bez přesvědčení, to se mi zase příčí. Taková kariéra, jakou si vybudoval například můj bytostně podnikavý strýček, mě vskutku neláká. Protože on ze sebe udělal obyčejnou politickou…děvku. Nádeníka, který se nechá koupit od kohokoli. Já ale odmítám nechat se zamatlat idejemi.

– Svého druhého strýčka jsem nikdy ani neviděl, protože už roky žije v cizině, v Americe. Posílal nám sice svoje fotografie, ale stejně pořádně nevím, jak vlastně vypadá, protože on hodně dbá na profesní etiku a etiketu a na všech fotkách se vždycky důkladně rozkostičkoval. Prý aby ze sebe nedělal prodakt plejsment. Kdysi mě k sobě zval, jenže mně se zdálo, že na Ameriku nejsem dostatečně velký extrovert. Když mi pak děda nabídl brigádu ve firmě, kde dělal, s tím, že v rodině je prý třeba si pomáhat, strýčka jsem dopisem odmítl. Přirozeně až posléze jsem se dozvěděl, že bych si musel nechat poroučet od příšerně ukrákaného zeleného mimozemšťana, který prý celému tomu podniku velí. Něco takového já nepodporuji.

– A tak jsem zůstal tady. A čekám, až si mě někdo všimne. Jenomže to se mi dřív sloupne celé předčíslí. Vidíte? Sedmička už má docela odchlípnutou přesnožku. Moje pevněné boky ztrácí konturu. A oka mi praskají. Čím to vůbec je, že je tady takové mrtvo? Že tudy neprojde ani noha? Nevíte? Vy se mnou ještě pořád nemluvíte? Slyšíte?…

– Marnost.

Kraj lesa se pomalu soukal z puklé krusty tmy. Hodina mezi psem a vlkem minula. Popel, který za noci nepozorován pokryl spící louku i les, se vznesl k nebi a hladová krajina se začala napouštět barvami.

Na jedné straně cesty klidně dál spal netečný společník. Na jeho plochém plechovém těle stálo: “Hotel U přejetého mývala”. Reliéfní písmo doplňoval poměrně názorný obrázek a šipka, která nadějně ukazovala ve směru lesní cesty, jež se po chvíli ztrácela mezi větvemi stromů vlnících se v ranním vánku. Na druhé straně cesty se ve spánku neklidně nadouval plachtový poutač, za oka po svém obvodu připoutaný ke zbytku dřevěné ohrady. Z jeho bílého trupu jasně zářil černý nápis: “Reklamní prostory k pronájmu”.