Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že “zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady”, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem “tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím”, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. 😉 Hromadu lidí, kteří na konec řady dorazili s námi nebo krátce po nás, ovšem byrokrat skutečně odradil – a někteří mu ještě uctivě poděkovali. To ale ještě nebylo nejhorší – nejhorší se voňavě přihoupalo s rezavým přelivem a hnědou Vuittonkou (nepoznám, jestli byla pravá nebo ne, protože mi prostě vždycky připadne stejně hnusná) a zkušeně se k egoúředníčkovi vmazlilo se slovy, zda by se náhodou přeci jen jen jedno místečko ještě nenašlo. Ke cti toho muže slouží, že dokázal sexy fistuli odolat, i když už s nápadně menší razancí. Nicméně ona žena pro mě v tu chvíli ztělesnila odpornost podlézavosti těch, kteří moc nemají, vůči těm, kdo ji ve svých rukou zrovna náhodou mají, aniž by se dotyční podlézavci zamysleli nad oprávněností takového nastavení.

Avšak vydrželi jsme a kombinací ignorace zákazů čekání a samotného čekání jsme se nakonec dovnitř dostali naprosto s přehledem po slabé půlhodině popocházení, neboť úředník žalostně neodhadl situaci (ovšem Vuitton žena si svou pozici samozřejmě pojistila tím, že se vlísala k druhému nejmocnějšímu na place – k hraničnímu plešounovi v kšandách – a oné půlhodiny s ním okatě flirtovala).

Takže nakonec jsme viděli všechny ty sály, kde se pouští Barrosovo slajdy, koukali do různobarevných salónů a kritizovali hnusnou výzdobu. Akorát že těsně před námi došly rozdávačným paním letáky s popisem prohlídky, takže jsme museli využít různých netušených koutů našich fantazií, abychom věděli, co že to vlastně vidíme a kde jsme. Docela jistě jsme ale viděli standardní koupelnu ministra zahraničí i koupelnu Jana Masaryka, který si vybral byt do dvora, aby nemusel co hodinu poslouchat loretí pění, a v obou případech chyběla kolem sprchy jakákoli plachta nebo zástěna, takže sprcha sestávala akorát ze strohého kovového baldachýnu. Takový trochu spartánský přístup. No ale jinak z osudového okna jsme vzdor velké tlačenici okolo nevypadli, takže jak to bylo s Masarykem, je, doufám, všem jasné, tak jako je to jasné mně už dlouhou řadu let. 😉 Svině nájemný vražedný! 👿

Prohlídku potom korunoval v zahradách paláce Havelka se svými Melody Makers, kteří válí jak nikdo. Skvostné. A vůbec největší sexani to jsou. 😎 A Havelka je naprosto famózní tanečník, který mě krásou svých kreací znovu přiměl k úvahám, že opravdu začnu se swingem. Zvlášť když jsem ten “boogie woogie člověk”, jak den před tím prohlásila naše taneční lektorka. Přeložila jsem si to tak, že jsem při tanci asi až příliš rozverná ve chvílích, kdy mám vyjadřovat vypjaté, strhující a povšechně vydramatizované emoce. 🙂

Tak.

Post Navigation