Dali nám nové pasy s našimi novými identitami a batohy plné výbavy na cestu do nového života. Do života, kde se třídí na sklo, plast, papír a injekční stříkačky. Snažila jsem se spiklenecky tvářit, že nás pro naše výjimečné schopnosti vybrali do přísně tajného programu, jehož cílem je stvořit superlidi, co jednou třeba doskočí na Mars, aby tam otravný Matt Damon nemusel sám tři světelné neděle otročit na bramborovém poli a ostatní se pak na něj při tom nemuseli koukat, nebo tak něco, ale fázi popření mi dost narušovala sestra, co nade mnou stála, abych si sama píchla svoji první injekci v životě, i když do té doby jsem žila v království, kde ani k odběru krve není potřeba jehla, ale akorát tajemné kouzlo, které trochu štípne, zrovna když se nedíváš. Raz, dva a na tři. A bylo to tady.

Nedali mi ale šanci bát se. Protože celou dobu od okamžiku, co se pro mě tak trochu zastavil čas (bylo to v lednu, takže ještě pořád chodím s čepicí), jsem se bála toho, jestli vůbec léčbu dostanu. Plánovala jsem, že jehel se začnu děsit, až budu vědět, že jo, protože logicky nemá smysl trénovat na nepřítele, ke kterému vás pustí, až jestli se dostanete do druhého kola. Asi to vytušili, takže z toho do poslední chvíle dělali takové drama s cameem náměstka a náměstka náměstka určitě schválně.

Každý třetí den tak teď kladu návnadu a čekám, jestli se tělo chytí. Mám trochu obavy, jestli mu to mozek nevyzradí. Ale neměl by. Je to v jeho zájmu. :mrgreen:

Dneska byste se měla odměnit, jak jste byla statečná.

Pořád říkají, jak je ta léčba drahá. Myslím, že nemají ani tušení, jak drahá bude, jestli se za každou injekci budu muset odměnit.

A prasoň měl přece jen v něčem pravdu.

Btw komunisti mají zatím nejagresivnější kampaň ever. Do kontaktní kampaně před Albert přitáhlo pár podivných existencí a jedna měla s sebou jako vábničku výstavní šeltii. Naštěstí si moh’ každý pozornější kolemjdoucí všimnout, jak se ten pes znepokojeně rozhlíží kolem a snaží se přijít na to, jak se sem sakra dostal.

Přežil navzdory snaze rodičů.

Kdykoli jsem se o víkendu podívala z okna, míhaly se mi před očima vlající snopy marihuanových listů. Působily celkem působivou zhulenost.

“To je hnusný, takhle hnusný to ani ve skutečnosti není…”
“…jo, takhle přesně to vypadá, když dva dny nespím a pak vyjdu na ulici.”
(Diskuze nad Slavíčkovými obrazy)

Legenda o vášni: “Pittovi jako normálně nefandím, ale teď je v tom Brad fakt nevinně.”

Někdy v minulém týdnu se mi asi ztratil ze života jeden tvarotvorný prefix. Možná že to není osudové, ale nějakou dobu to člověka nutí přikládat hluboké symbolické významy i rozježděnému holubovi u chodníku.

Mokrý chodník – dobrý chodník. Pokud za tím teda není čůrání. Psí nevadí, prasečí jo. ;-) Nicméně dneska to byl čirý libý mokropad. Akorát že v knihovně si asi řekli, že takhle vcelku přívětivé počasí si zatím nežádá, aby se začalo topit, a že se za ušetřené teploprachy radši koupí dvě leporela do dětského nad plán, takže tam byla kosna jako v mrazáku, kterým průvan táhl mocně jak Transsibiřská magistrála. (Mimochodem teplota vzduchu je i jeden z hlavních rozdílů mezi oběma školami, do kterých teď chodím a který vnímám každou středu ráno až jaksi nepříjemně moc “na vlastní kůži”). A tyto zlé poryvy větru, jež, zdálo se, nehodlaly přestat a zákeřně mi smýkaly stránkami až někam do Habsburkova, mě nakonec přinutily vyhrábnout z peněženky všechny zbytky granulí a dát nažrat kopírovacímu automatu stojícímu opodál (do tohohle konkrétně to ale zase aspoň padá tak hezky a libozvučně jako do málokterého) takže jsem mohla komín vzácných bichlí zase odtlačit ke vchodu do skladištních jeskyní a prchnout s kopiemi. To je jediná výhoda prezenčních výpůjček – nemůžete si ta monstra odvléci domů, i kdybyste chtěli. Což nechcete. I když byste měli.

Každopádně mi něco snad z těch zatuchlých knih pomaličku začíná vzlínat. Navzdory tomu, že jsem dosud nepronikla do smyslu semináře, na kterém to budu muset přednést (když jsem tam jednou usnula i po osmi hodinách regulérního spánku, přestala jsem hledat chybu u sebe. :shock: ) Akorát ještě musím zjistit, kolik teda bylo těm klukům velmožovic, když je podřízli jak prasátka. Snad mi to poví zítra v Akademii věd; tam si hýčkají všechny pikantnosti, avšak slíbili, že něco pustí. Nevím ale, proč se mi stává, že si bez ohledu na téma a zaměření k referátům nějak vždycky vyberu takové klády. Naposled jsem si v jednom z předmětů dala celý rok, tentokrát radši celé století. Naštěstí o jedenáctém století toho víme o dost míň než o šedesátém osmém (roce), a pokud bych se omezila jen na to, co je doložené, mohla bych to stáhnout tak na jednu větu. :smile:

Nechtěla jsem psát test, tak jsem místo toho napsala povídku. To je fér.

Mediální výzkum v ČR:

Zpověď

Vyvařené slunce se konečně vmáčklo za obzor, ač námahou se z toho zbarvilo do fialova, a ze žlábků nejvyšších stébel na louce sklouzly do setmělé trávy poslední kapky světla. Kraj lesa opodál vydechl jehličí za studena. Větev borovice rozkýval dosednuvší blažený vesmírný klid.

Zničehonic se z černého tunelu lesního stromoví cosi vyřítilo a prohnalo kolem. Štěrk na rozbité cestě zprudka zaprskal, jako když na rozpálené pánvi přistává zmražená ryba, která těsně před smrtí vypila půlku akvária a nestihla se dojít do té druhé půlky vyčůrat.

Jedno z mnoha, mnoha jeho ok sebou divoce cuklo a zachvělo se.

Rachot zmizel v dálce a nad cestou se znovu zavřely hlubiny ticha.

Prohnul se po směru větru a narovnal se.

– Haló, slyšel jste to taky? Read More →

Křikův klub sucks. Bylo to jako zážitek z páchnoucí temné sluje, v jejímž středu stál rozpálený kotel s vařícím se soumyslím (tj. prostě vařícími se mozky) uvnitř a kolem jejíž stěn se místo umělecké tapety táhla šňůra s navěšenými skalpy. Po chvíli jsem se přestala snažit uvěřit, že ten blemcavý sliz, kterým nás ládoval, by třeba mohlo být jen obyčejné jedlé želé. Protože po želé nezvracím. Formuluji rezignaci.

Pomalu se teda hrabu z vlastní hlavy. V posledních dnech a týdnech to tam vypadalo jako na rozrytém bitevním poli, kde každou chvíli vybuchl další řvavý granát, bomba nebo turboraketa, z vykousnutých jam tryskaly chocholy hlíny a krev, lidské tkáně vlály po větru, na dunící obloze se zjevovalo smrtonosné Znamení zla a Robert Capa balancoval opodál na vysušené lebce, aby měl lepší výhled, a všecko to fotil (dokud jsem mu jeho Leicu nevymáchala v bahně). Vyhlížela jsem za těch zprůsvitnělých časů jako akt nevyhnutelně se hroutící z překvapivě nekonečných schodů. Momentálně se už sice neválčí, půda se přestala třást a prázdné díry jsou většinou zaplavené zmrzlinou, ale pořád ještě byste se v nich mohli snadno utopit, ztichle upící postapokalyptickou krajinou plují duchové kolportéři s čepicemi z novin na hlavách a roznášejí včerejší corantos a tu a tam na vás mezi hroudami zbrázděné země zamžourá zapomenuté lidské oko.

Intermezzoupdate: Tenhle článek jsem začala přerývavě psát asi před čtrnácti dny, leč veskrze to vesměs všecko nadále platí, akorát že se mezitím přihasily různé další obzory, o nichž si povíme zase příště.

Během těch posledních měsíců jsem sepsala své dosavadní opus magnum, jinak řečeno bakulářku, pojednávající o alchymii fotomontáže páně aTeovy, na kterou jsem opravdovsky pyšná, neboť si neskromně myslím, že je to príma (letní) čtení, přečkala mužovu tříměsíční výpravu za kiwi ptáky, mezi něž se vypravil, aby rituálně našel své mužství nebo co, tři dny po jeho návratu udělala přijímačky do Hůrky k magistrům sémiologům a – 17. června nakonec taky odstátnicovala a byla na místě ztitulována. Read More →

Havlovic psychedelický (ne)odchod. Strach a hnus v České Skalici. Rozpitá a rozmazaná hororo-fantasy-psycho-ujetina s distingovanými fórečky. Vybarvená pastelkami. Sběrné suroviny vysypané z jedné hlavy a zabodané do kamery. Inu, v kině nás sedělo asi deset, takže hádám, že dosavadní počty návštěvnosti nadělali všichni čeští kritici plus jejich nasliněné bleskobrky, kterým koupili vlastní křesla.

(V té psací souvislosti, ještě jsem sice dotyčné komunikáty nezkoumala, ale patrně zkusím ohledat, jak debut zrecenzovala nezávislá média pána a paní Bakaly.)

Kino se dost dlouho tvářilo, že promítat ani nebude. Asi zhusta vtipně zkoušelo, jestli jsme dost dychtiví a jestli nepůjdeme hnedle pryč, a mezitím si nás sběrači popcornu chodili prohlížet jako zjevení. Když pak sál nakonec přeci jen potemněl, lekla jsem se tak strašně, až jsem se přidusila Mentos dražé. Po zbytek filmu jsem snažně nenápadně, abych ostatních devět dychtivců nerušila v prožitku, vychrchlávala z hrtanu žvýkací kousky, z čehož se mi do úst vracela taková zvláštně sladká, až hořčicová chuť, a to byl vskutku hodně divný zážitek. Tento odvážný postup lze ovšem doporučit všem těm, co se trošku bojí, že z Havla v kině chytí hořkou slinu.

Film sám je jak slet největších přespolních mimoňů na mimoňské finále soutěže Máster mimoň, které se celé včetně promenád v pitoreskních kostýmech a makabrózních volných disciplín odehrává na schodech před vilou (sorry za spoiler ;-) ). To sepětí s jediným místem je tak silné, že máte pocit, že se odtamtud nesmělo dovnitř ani na záchod, a začne se vám chtít strašně čůrat a zatoužíte vysmrdět a podívat se konečně i za roh přilehlého stavení, kam všichni pořád ODCHÁZEJÍ, což je upřímně dost k vzteku. Jinak je to ale exotika (od exot), poutavá, avšak velmi poklidná, asi jako tůhle čaj o páté uprostřed ledové krusty na západní straně Pluta. Akorát ta krusta čas od času zlověstně zapraská, hvězdné větry nadzvednou záclony a prošustí mezi lekníny na jezírku a z vedlejší planety dorazí kravál z nekonečného mejdanu neptunských technařů, co se právě rozpařili na Michala Pavlíčka.

Přirozeně…nemohu si dílo vynachválit. Tak zvrhlé a pošahané, až vynikajícné.

A teď bych z toho udělala komiks nebo happening.

Fakulta slavila dvacet let. Respektive ona je slaví jaksi průběžně celý letošní rok, ale včera kvůli tomu dokonce zrušila výuku, abychom se všichni mohli hojně veselit a tímbuildinkovat, a tak jsme se s mužem hned zkraje rána vydali do Jinonic, kde sídlí ty mírumilovnější, víc snášenlivé a méně ctižádostivé z fakultních institutů a kde se oslavy zahajovaly.

Nelze arci nezmínit, že skoro víc než studentů zde důstojně oslavujících bylo na místě, jako už tradičně, mých spolužáků, tentokrát z audiovizu specializace, kteří to měli za úkol a umně proto natáčeli rozhovory a prázdné židle. Reportérka Klára položila mi zákeřnou otázku. Proč že si myslím, že přišlo tak málo publika a jaký že je rozdíl mezi nedostavivšími se a mnou, dostavenou. Dumala jsem pak nad tím ještě řádnou chvíli poté, co vypnuli kameru, a dospěla jsem ke značně úchylnému závěru, a sice že tu školu mám snad svým způsobem asi i ráda a možná právě proto mě na ní všecko tak moc sere. Když jsem se ptala muže, odtušil, že za jiných okolností by taky nepřišel, ale že věděl, že se mnou ho to bude bavit, a užíval si to jak Havlovu absurdní hru.

Ponejprv jsme tedy chtěli vlézt do místnosti, kde se měl provizorně prezentovat institut ekonomický alias IES, který jinak tleje v Opletalce, protože lákal přednáškou na téma Proč že si všeci o něm myslí, že tam chodí jenom nafoukaný blbečci. Read More →

Nám se stalo něco překrásného…nám se stalo něco divného…znělo mi neodbytně v hlavě, zatímco jsem se během cesty z přízemí do prvního patra přenášela z romantické doby kamenné, v níž si pralidé strkali jogurty za okna, kde jim jogurt čas od času i zmrzl, do smělé technické současnosti.

Po roce a půl, co tady lozím po stěnách, a po třech letech a půl, co se tu Slovenka mlátí do hlavy kostmi z vykradené pitevny, přibyla k nám poprvé do pokoje lednice. Na dno této informace dohlédnou pouze ti, kdož jsou informováni o místní komunitní politice přidělování lednic, proto situaci krátce vysvětlím, aby i ostatní získali patřičný ponor.

Read More →