Dali nám nové pasy s našimi novými identitami a batohy plné výbavy na cestu do nového života. Do života, kde se třídí na sklo, plast, papír a injekční stříkačky. Snažila jsem se spiklenecky tvářit, že nás pro naše výjimečné schopnosti vybrali do přísně tajného programu, jehož cílem je stvořit superlidi, co jednou třeba doskočí na Mars, aby tam otravný Matt Damon nemusel sám tři světelné neděle otročit na bramborovém poli a ostatní se pak na něj při tom nemuseli koukat, nebo tak něco, ale fázi popření mi dost narušovala sestra, co nade mnou stála, abych si sama píchla svoji první injekci v životě, i když do té doby jsem žila v království, kde ani k odběru krve není potřeba jehla, ale akorát tajemné kouzlo, které trochu štípne, zrovna když se nedíváš. Raz, dva a na tři. A bylo to tady.
Nedali mi ale šanci bát se. Protože celou dobu od okamžiku, co se pro mě tak trochu zastavil čas (bylo to v lednu, takže ještě pořád chodím s čepicí), jsem se bála toho, jestli vůbec léčbu dostanu. Plánovala jsem, že jehel se začnu děsit, až budu vědět, že jo, protože logicky nemá smysl trénovat na nepřítele, ke kterému vás pustí, až jestli se dostanete do druhého kola. Asi to vytušili, takže z toho do poslední chvíle dělali takové drama s cameem náměstka a náměstka náměstka určitě schválně.
Každý třetí den tak teď kladu návnadu a čekám, jestli se tělo chytí. Mám trochu obavy, jestli mu to mozek nevyzradí. Ale neměl by. Je to v jeho zájmu. 
Dneska byste se měla odměnit, jak jste byla statečná.
Pořád říkají, jak je ta léčba drahá. Myslím, že nemají ani tušení, jak drahá bude, jestli se za každou injekci budu muset odměnit.
