První krabička slavnostně prázdná. Medikaci toleruje dobře, čtu si druhý den venku před pavilonem ve zprávě, abych se dozvěděla, jak jsem na kontrole uvnitř zapůsobila. Mám silné nutkání s výrokem polemizovat, tak aspoň přeškrtnu slovo “dobře”. V areálu nemocnice už začínají kvést šeříky, aby pacienty levně naočkovaly, jak je ten život navzdory všem sračkám vlastně krásný. Beztak je tu těmi sračkami hnojí, aby dobře rostly a hodně voněly.

V lékárně se za mnou vlní fronta narůstající jako had na displeji Nokie a nesouhlasně sleduje, jak pobíhající lékárnice na pultu buduje vysokou hradbu z cihliček léků. A pak, když zadám pin, cihly zmizí v tašce a fronta se vzrušeně nadechne ke kroku vpřed, lékárnice si ode mě vezme poslední papír s razítkem a zmizí vzadu. Tři nové krabičky. Jako tři první narozeninové dárky.

V ledničce zabírají už dvě poličky ve dvířkách. Vajíčka se musela klidit. 😀

Nemohla jsem tam ovšem v osudové póze stát moc dlouho, poněvadž doktorka mě navedla, abych se radši sjela dřív, než ze mě vyprchá anestezie, a podle toho, že i skrze tři injekce to už teď bolelo tak, že se mi truchlící pozůstalé zuby draly ven z pusy dobrovolně a chtěly z toho mostu skákat, jsem usoudila, že mi nezbývá moc času. Takže jsem se rozhodla nečekat na soukromí domova, nýbrž zakoupit drogu rovnou na místě od dealera a rovnou na ulici si ji taky šlehnout a hned mi na chvíli bylo líp, protože jsem si připadala úplně jak feťáckej rebel z filmu o krutým životním odcizení, co si vezme svoji dávku přímo na hlavní třídě uprostřed prchajícího davu rozmazaných prázdných hlav, které ho při tom budou lhostejně obtékat. :mrgreen: Read More →

Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vytrhli mi zub. 😕

Nechtěla jsem psát test, tak jsem místo toho napsala povídku. To je fér.

Mediální výzkum v ČR:

Zpověď

Vyvařené slunce se konečně vmáčklo za obzor, ač námahou se z toho zbarvilo do fialova, a ze žlábků nejvyšších stébel na louce sklouzly do setmělé trávy poslední kapky světla. Kraj lesa opodál vydechl jehličí za studena. Větev borovice rozkýval dosednuvší blažený vesmírný klid.

Zničehonic se z černého tunelu lesního stromoví cosi vyřítilo a prohnalo kolem. Štěrk na rozbité cestě zprudka zaprskal, jako když na rozpálené pánvi přistává zmražená ryba, která těsně před smrtí vypila půlku akvária a nestihla se dojít do té druhé půlky vyčůrat.

Jedno z mnoha, mnoha jeho ok sebou divoce cuklo a zachvělo se.

Rachot zmizel v dálce a nad cestou se znovu zavřely hlubiny ticha.

Prohnul se po směru větru a narovnal se.

– Haló, slyšel jste to taky? Read More →

Pořád jsem nevěřícně koukala do zdi, kde mi už od prváku visí koláž z jeho typobásní, kvůli které mi někteří návštěvníci říkali “havlistko”, a hrozně brečela.

Kolem půlnoci jsme se šli podívat ke koni. Všechny římsy sousoší obsypaly svíčky a už z dálky to vypadalo, jako když hořící pohřební loď pomalu unáší mrtvého bojovníka. Nebo taky jako obří třípatrový dort.

Na Národní se vzňal plast od svíček a vzplály taky růže okolo. Pietně jsme v loubí čichali škvařící se plyny a ideje.

O dva dny později jsem s Havlem vstávala. Bylo třeba mrknout se na Hrad.

A dneska to skončilo. Asi se nevzbudí (teď, když je z něj popel, bylo by to beztak asi dost strašidelný). A tak jsem u jeho ptákobásně – a jednoho z mých nejmilejších antikódů – na jeho počest zapálila 43. ptáka.

(Skoro hned mu ale uhořel hřeben).

Pták. Kdo se teď bude bít za domy, stromy a lidi?

Den jedenáctý - søndag, 11. 9.

Noc u hučícího jezera nám předvedla, jaké to je pocítit teplé vlhké Norsko na kůži, neb se rozpálila na sedmnáct stupňů a nechtěla s tím přestat. Vzbudili jsme se a ještě ve spacácích si vyprávěli sny. Bohužel jsme také museli zkonstatovat, že Máchomužův igelitový vynález, který měl zabránit padající vodě pronikat skrz okénko do auta a který předešlé noci pokřtil kmotr déšť, fatálně selhal. Hlavní tragickou roli v tomto dramatu sehrála sebraná větev, jež měla původně igelit napínat. Bouřka z ní totiž udělala cosi jako prak, jehož výkonnost byla ověřena hned vzápětí, když se vprostřed noci vzepjala a veškerou vodu, která v igelitu mezitím uvízla, chrstla svému vynálezci skrz okénko na hlavu. :mrgreen: Read More →

Patrně to nejhorší, co může spisovatel čtenáři provést, je zvrtat dobrou knížku bídným zakončením. Je to mnohem krutější a méně čestné než psát tragicky rovnou, protože mizernou knížku zahodí čtenář mdlým obloukem do škarpy protékající pod postelí hned zkraje, aniž by se snažil do ní proniknout, anebo ji čte právě proto, aby mohl na konci uspokojeně říct, že a proč je mizerná (to je třeba důvod, proč jsem překonala Rudišův zplaněný Grand-hostel nebo již dříve zmiňované nesmrtelné Kundeří placičky).

Ze všech možných případů se mi ovšem jako obzvlášť brutální zdá situace, kdy dotyčnou zvrtanou knihou s chatrným koncem má být detektivka, to jest žánr, u kterého se vlastně právě jenom na mistrovské koncovky jaksi čeká. A přesně do takové brutálně frustrující situace mě uvrhla knížka Podoba autorky Tany Frenchové, toho času na pozici mladé naděje irského psychologického detektivního románu. Read More →

Téma: Detektivní povídka

Obloha mířila k fialovnu, zato však ulice byla šedivá a neduživá, jako by se pod ní vinula obří tasemnice a zespoda jí ohlodávala dlažbu. Tu dívku jsem uzřel na druhé straně chodníku. Stála na rohu, zapuštěná do země a napjatá jako hromosvod před bouří. Její drobnou postavu halily dlouhé úzké šaty, světlé lokny jí mizely pod pečlivě našikmeným baretem a kolem krku jí hnilo nějaké hebké mrtvé zvíře. Fascinovala mě její bílá pleť, malá, smutná, ale neproniknutelná tvář a tak rudá ústa, že to svět neviděl. Čas od času se vymanila ze strnulosti světa, kde v mysli zrovna přebývala, přešla sem a tam a upřeně se zahleděla do výlohy starožitnictví. Dosud jsem neviděl nic tak křehkého a v návalu vzrušení jsem se jí zatoužil dotknout. Avšak právě v tom okamžiku zpozorovala, že na ní velmi nepokrytě civím, a tak, zatímco jsem se pokoušel zamaskovat své nejapné tužby, prchla pryč. Vydal jsem se za ní vpravdě bezmyšlenkovitě, neboť v hlavě jsem měl zrovna velice pusto. Zabočila do vedlejší uličky – a já za ní jako tryskokohout. Znalý zákonitostí filmového pronásledování nespěchal jsem ale až příliš, jelikož mi bylo jasné, že za dalším rohem zahlédnu ještě cíp jejích šatů. Avšak ouha kurnik! Místo femme fatale fatal error. Cíp nikde. Rozběhl jsem se a proséval nejbližší ulice, zkoumal kolkolem všechny skulinky, spáry a štěrbinky, leč víla z dávnověku byla fuč.

Když jsem se takto vyvenčil, vlekl jsem se zpátky jako píchlá guma a zoufale vzhlížel k procházejícím tvářím. Potupně jsem se dodřel až k samotnému starožitnictví, kde jsem ji poprvé spatřil. Nahlédl jsem do výlohy. Na polici stála neskutečně odporná porcelánová soška psiska, které v tlamě z nejasných důvodů svíralo košík se třemi prasečími hlavami. Zatajil se mi dech a můj bezděčný vzdych se mi zhmotnil před očima. Je tak líbezná a navíc ještě strašně zvrhlá! Pomyslel jsem si a znovu po té záhadné ženě zatoužil. Read More →

Vsáknutí do matrací tu všichni kolem bezelstně spí. Zbývá z nich už jen několik uspokojivě umaštěných fleků. Mám chuť je konečně jednou vzbudit a prohnat jim hlavami tři nadměrné kulky namísto teček.

Demence všech možných skupenství přítomná ve všech vrstvách, strukturách a řetězech. Vadný článek, který je všeobecně oblíbenou součástí kteréhokoli systému, s urputnou docházkou – s nulovou absencí. Demence prenatální. Demence zhrzená adolescentní. Demence zaseklá. Demence soustavně blábolivá. Demence tak rafinovaná, že by se myslící člověk ze zoufalství rád i zabil, aby se jí zcela zbavil, ale nějaký dement by mu nepochybně zhasnul světlo na konci tunelu. Tunel je dočasně uzavřen. Čekejte – zde se prodlužují čekací doby. Nekuřte. Ani nedýchejte.

V jednu chvíli se prostě ze všech děr řine lidská záře a naráz v tu ránu všechna okna zmizí, jakoby do nich někdo vyprázdnil zásobník. Nánosy záclon a Tma. Vyjdete ven a podle hvězd a intuice trefíte k místu odlehlého kosmodromu, odkud má dnes večer startovat zkušební raketa na trase Ze-mě – Země. Takhle jste si to nepředstavovali, protože jste si to dosud vlastně vůbec nepředstavovali, ale bojíte se oprávněně, že je to tak správné. Vítr při tom trhá stromy na kusy. I po tom.

Pára. Omítka opadává. V zatopeném kanálu mezi sprchami plavou bříška. Někdo si tu vylíval akvárium.

Na Moravu dorazil kus české odnože rodičovy rodiny. Čtyři dny tu bivakovala votevřenost s vochotou. “Ty, hele, pamatuješ…” a “Víš, jak jsme…” obsadili neobydlený pokoj v patře. Představují neuvěřitelně konzistentní my, podpořené teplými večeřemi a její schopností přehlížet jeho touhu být tím rozumným a mít proto hlavní slovo.

Drátěný motýl se rozvalil na šňůře od lampy a začal sestavovat rejstřík rodinných záležitostí s odkazy na příslušné stránky.

Nepočetná sešlost počítala pozůstalé poruchy. “Pro mlčenlivé masochisty účast povinná”, hlásily vychlazené lahve, “Psychické potíže v souvislostech, hlasitá upřímnost a příbuzné anomálie.” Seděli jsme v nasvícené zahradě a každý musel překročit déšť, aby si ostatní všimli, že mezi sklenice vynesl trumf. A triumf. Jak se milujeme a jak o tom nemluvíme. Neobyčejně přítomná smrt a hledání bonusu – opakované putování za bublinou z vodováhy. Blesky se tříštily v pozorných očích.

A všichni umřou. A co můžu dělat? Počkat? Můžu o tom napsat v urputné naději, že po nás cosi směšného zůstane, můžu vyzvracet třetí pivo, můžu si nepamatovat…