“To tě asi hodně omezuje, viď?”

“Jo, je to děsný, je to zdroj mýho zoufalství… teda, taky jsem se včera třikrát kousla do pusy zevnitř, ale tohle je horší.”

“No tak to je kurva hnusný, jestli je to horší než prokousnutá pusa.”

 

****

 

“A co máš v létě v plánu ty?”

Po těchhle a podobných otázkách krčím rameny, neslibuju nic a odpovídám vágně tak dlouho, až začínám mít dojem, jako by tentokrát léto ani nikdy přijít nemělo, jako by letos místo něj bylo v mém kalendáři jakési podivné vzduchoprázdno.

Léto zdá se být vždycky plné vzrušujících možností – a tou mojí je možnost operace.

Na klinice na kopci nad Prahou, kam jsem na jaře začala chodit a kde pro mě měli sice jen samé špatné (i když aspoň různě špatné) varianty, ale to jen proto, že hned – bez mého dlouhého zoufalého přesvědčování – pochopili, že jsem tam proto, abych tu nohu dál používala nejen k chůzi, ale taky k tanci.

I když se nakonec dohodneme, že do toho zkusíme říznout, nějakou dobu není jasné, jestli se pro moji operaci tak rychle ještě najde místo. Na léto se tady totiž kromě rekonstrukcí ramen a kolen a jiných kloubů plánuje taky rekonstrukce budovy.

Až pak jednou v neděli odpoledne zvoní telefon a doktor mi hlásí, že jedenáctého se mnou a mým palcem počítají.

 

****

 

Hlava, ramena, kolena, … palce!

Našemu pokoji říkají “umělecký”: Spolu se mnou tam toho rána přivádějí studentku operního zpěvu, která – spoiler – už za pár hodin bude muset poslouchat moje extrémně nelibozvučné skučení, než mi do stehna konečně píchnou morfin – teprve potom se mnou bude zase řeč. 😉 Sestra mi kreslí šipku směrem od pravého kotníku dolů, šipka sousedky vede k jejímu pravému kolenu. Levé nohy nám navíc ještě zafačují, aby si to na sále opravdu nemohli splést, takže to na první pohled vypadá, že problém je úplně jinde, než je. Tím se docela dlouho bavím. Pak už jen nejíme, nepijeme a čekáme.

Jsem na programu jako poslední, všichni ostatní včetně mojí sousedky už se lámou z omámení, když odpoledne sestra konečně přijde taky pro mě.

Pak si pamatuju, jak se probouzím. Bolest mě probírá tak bleskově, až se všichni kolem zdají trochu překvapení, že už jsem tak moc vzhůru a že mám k tomu hned tak intenzivní pocity. 😀 I ten milý doktor, který za mnou brzo přijde na pokoj, abychom se společně radovali, jak to na sále dobře šlo a jak se zdá, že mám naději, že palec by se mohl časem začít hezky hýbat. Byla bych nadšená, kdybych zrovna všechnu svou zbývající energii nevkládala do toho, abych se přidržovala šprušle od postele a neječela nahlas.

 

****

 

“V kolik tam u vás zítra pouštějí zraněné laňky z výběhu?”

Čekám úplně jako Popelka, taky jen s jedním pantoflíčkem. Princ fyzioterapeut ten druhý ochotně najde v mojí skřínce, a dokonce spolu absolvujeme i to napínavé zkoušení, jestli se vám noha vejde do boty, která ztělesňuje celé vaše životní štěstí. Mně ne. Neberu to ale zas až tak osudově. Ani mi totiž nepřijde, že by tahle nateklá oranžová noha, jejíž špička je od včerejška zabořená v hromadě gázy, se mnou měla něco společného. Taky princ to přijímá s klidem. Zkonstatuje: “No, zkusili jsme to, že,” a chce na to ode mě podpis do svých papírů.

I s jednou botou mě na vozíku bere na projížďku ke schodům na rychlokurz belhání s holemi, kde samozřejmě jako šprťák exceluji. Asi i proto, že odměnou za absolvování tohohle kurzu je postup z úrovně “už 20 hodin povinně trávíme v leže” do týmu “smíme po vlastní ose dokulhat na záchod, i když nám přitom krev nateče do rány a to nechceš”. Stejně se ale se spolubydlící shodneme, že se obě chceme nominovat, protože jedině tihle úspěšní belhači mají šanci, že se budou smět odbelhat úplně a trpět doma.

Ještě před propuštěním nám převážou a vyfotí si svá díla, aby se pokochali a přitom omrkli, jestli někde něco nesmrdí a neteče, a rozdají výslužku. Díky nejlepšímu zdravotnímu bratrovi v ní se spolubydlící máme i čokoládový bonbon, většinu ale tvoří papíry – zprávy a předpisy na léky. A na injekce proti cuckování krve. Sousedku utěšují a radí, jak na domácí aplikaci. Na mě se jen podívají. “Vy máte praxi, co. Akorát už nejspíš nebudete mít, kam si tyhle píchat.”

Jo, brzy měli pravdu, chytráci.

 

****

 

Venčím nohu na balkonu

Tak to byl červenec 2023. Obvykle nekonečné letní dny se mi zkrátily na 8hodinové úseky – od prášku do prášku, z Tequily Sunrise mi zbyl jen ten sunrise a koupat jsem se směla leda s nohou nad vodou.

Na srpen jsem vzala hodně a docela těžké práce, abych myslela taky na něco jiného, ale pod stolem s notebookem jsem i tak s míčkem pořád cvičila, aby všechna ta bolest k něčemu byla. A nejen při práci, ale taky při čištění zubů, sezení, stání, poskakování a vlastně pořád.

Takže i když úspěšným výsledkem mojí práce byly peníze, které jsem pomohla sehnat pro projekt, který je moc potřeboval, moje největší vítězství toho léta vypadalo trochu jinak.

Bylo mnohem méně nápadné.

Málokdo si ho vůbec mohl všimnout.

Devatenáctého srpna jsem stála ve vodě na schodech fontány v centru Bristolu a hýbala prsty.

Všemi.

Na obou nohách.