“Vypadáte nějak zmrzle…” kouká na mě paní přes pult, zatímco mi dělá kafe.
Ne, to mám jenom červené oči a nos z toho, když jsem si ráno uvědomila, co je dneska za den.
A taky teda asi trochu z toho, že včera večer byla párty taneční školy k zakončení semestru, a tak jsem vstávala po 4 hodinách spánku… to jen abychom zase nebyli až tak melodramatičtí.
****
Připadá mi, jako by od té doby uběhlo sto let, a trochu taky jako kdyby se to stalo minulý týden. Ve skutečnosti to bylo někde mezi, totiž přesně před šesti lety. Konala se tehdy taky jedna taková zimní párty té samé taneční školy, kvůli které pak určitě někdo taky vstával dřív, než by si přál, jenže já to tehdy nebyla. Protože já jsem tehdy už několikátý večer po sobě usínala v nemocnici a vystoupení svých kamarádů a vystoupení, ve kterých jsem měla taky tančit, pak viděla jen na videu. Vůbec poprvé jsem taky zrovna ten večer usínala se svou novou diagnózou.
Za šest let dokáže vyrůst už docela přesvědčivý nový malý člověk se svými jedinečnými názory a pohledem na svět. Na dětech se růst dobře pozoruje, protože jednak se očekává, že porostou, takže když sprásknete ruce, chybu neuděláte, a jednak je můžete postavit ke zdi nebo ke dveřím k takovému tomu papírovému metru s vyznačenými dílky a veselým krokodýlem a hned máte čárku jako důkaz, o kolik poskočily.
Ale před očima nerostou jen děti. A i když to na mně není vidět tak snadno jako na někom, kdo každou chvíli potřebuje nové, větší boty, a i když bych na přeměření u krokodýla měla pořád svých záprtkovských 160 centimetrů, já jsem taky hrozně vyrostla.
Musela jsem. Abych se vůbec mohla začít hrabat ze dna té propasti, do které jsem několik let předtím den co den dobrovolně skákala, protože mi to přišlo jako super způsob, jak si potvrdit, že za něco stojím (metoda, kterou nemůžu doporučit).
A ačkoli samozřejmě i teď desetkrát za den zapochybuju, jestli “dělám dost”, můžu být na sebe pyšná, jak mi to hrabání se jde.
Že budu zase tančit, to byl v mé hlavě mimochodem vždycky axiom, samozřejmost (i když vůbec nevím, kde se v té době mohlo tohle přesvědčení brát, hlavně že se někde bralo), a taky moje obrovská motivace. Takže za každou další “je to jen párty”, jako byla ta včera večer, na které můžu doopravdy zase osobně být, jsem dost nekonečně vděčná.
****
Na šesté výročí mi mimochodem vyšel i termín další z kontrolních rezonancí. Náhoda umí být stylová. A tak jsem doma našla jednu podprsenku bez kovových háčků (“Všechny kovy nechte tady v kabince, ale vy už to znáte, co?”) a natáhla si dvoje ponožky a šla to oslavit do tunelu. (S těmi ponožkami je to btw nejlepší lifehack, jaký můžu poskytnout. Mohl by se hodit těm, kteří stejně jako já po půlhodině snažení se o ležení jako mrtvola začnou mít jako mrtvola taky teplotu.)
Ten ohlušující pravidelný rachot uvnitř tunelu mi z hlavy vytáhl úplně všechno (i když jinak je to opravdu naprosto neinvazivní vyšetřovací metoda!), a tak jsem na uvolněném místě rozlila pár plechovek s barvami duhy a nahnala tam stádo jednorožců (ačkoli vzhledem k mé úchylce na černobílou to možná byl spíš inkoust a zebry).
Ještě nemám výsledky, ale určitě to bude dobrý. A jestli ne, tak časem jo.
