Když zavřeli FreshCornery na benzínkách, definitivně nás přešel humor. To jsme ale ještě netušili, že za pár dní se Praha promění v hotový Divoký Západ, kde se budou dobří lidé vystrašeně krčit v papírových maketách domů a tiše (protože fotka na Facebooku bude mluvit za ně) šít roušky, lítacím dvířkům od prázdných saloonů Hanka Starbuckse nezbude než zlověstně skřípat a vylidněné ulice si pro sebe uzurpují členové nové náhubkové bandy, kteří se jako jediní nebudou bát dojít si pro jedno a deset rohlíků do Alberta, kde zrovna naskladnili novou várku kradmých pohledů level Příběh služebnice, z které si berou úplně všichni, protože co kdyby i to došlo!, a kde se rozhlasem pořád dokola pouští smyčka s instrukcemi, aby mezi sebou ve frontě zákazníci udržovali dvoumetrové rozestupy, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mezi sebou (ve vzdálenosti, která je rozhodně menší než žádané dva metry) začnou ti lidé hádat, protože do jednoho takového rozestupu se nacpe chlápek, který to volné místo nadšeně pochopil jako konec řady. 😀

Nicméně – snažíme se udržet si doma dobrou náladu. Dost nám v tom pomáhá kafe od Antonína a super silná dezinfekce, jejíž dvě láhve jsme při poslední návštěvě dostali od tchýňky a která se normálně používá snad jen v těch případech, když mají člověku třeba vydlabat břicho nebo tak něco. eMkoň se nejdřív zdráhal odvézt tolik cenné tekutiny, ale docela rychle to překonal a teď už velkoryse kropí (i cizí) kliky a každý večer po návratu z práce si vyskládá svoje drobné jmění z kapes do řady na zem a jednu věc po druhé s láskou dezinfikuje. S tím jměním nepřeháním – jednou dorazil s kapsou plnou mincí, které mu tam – bezkontaktně – nasypala stařenka, když za ní kartou zaplatil nákup.

Když jsem si poprvé nasadila roušku, řekl mi, jak mi to hrozně sekne. Ptala jsem se, jestli to není náhodou urážka, když mi to podle něj sluší právě tehdy, kdy mám většinu obličeje zakrytou, ale prý ne, prý se konečně může soustředit na moje oči a že mám řasy a tak. Ale něco na tom je. Když jsem si prohlížela naši společnou fotku vyfocenou do památníku časů korony, musela jsem mu dát za pravdu, že nošení roušek opravdu zvýrazňuje oči, na což ženy v muslimských zemích jistě dávno přišly, takže tady objevuju Ameriku, i když možná spíš Saúdskou Arábii. A taky jsem musela zpětně souhlasit s Marcelou, která kdysi řekla, že my dva máme podobná očička. To rozhodně platí, speciálně když je oba máme rozšířená strachem. 😀 Šla jsem se o to zjištění s eMkoněm podělit a on se z toho úplně dojal, protože si to přebral tak, že by mi nevadilo si s ním v případě nutnosti vyměnit bulvy a že ho teda přece jen musím mít ráda. Vidíte, jak můžou vztahy i v době karantény vzkvétat, jo.

Jsem dost unavená ze seznamů, co se nesmí, a asi ještě víc ze seznamů, co všechno teď naopak můžete doma konečně udělat, jupí že, což sice eMkoně namotivovalo, aby rozebral odpad v kuchyni, ale jinak mě to vyloženě stresuje, protože nevím, jestli mám dřív třídit fotky, učit se péct chleba nebo absolvovat online kurz jógy, takže raději prokrastinuju u UčíTelky, která mi nečekaně vrací naději, že se školství od mých základních časů někam posunulo. Kyra, Kája a Toník z první třídy jsou teď mí noví televizní hrdinové, i když doopravdy fandím hlavně Kyře a Toníka bych občas ráda propleskla, a to rozhodně ne proto, že mu pořád padá ta blbá rouška, a tak eMkoně preventivně nutím, aby mi říkal, jak by takového kluka vychovával, kdyby takové bylo naše dítě. 😀 Druhá třída ještě taky ujde, ale ve čtvrté a v páté už na to těm učitelkám neskáču – dobře vím, že se to jen pro kamery tváří jako hra, ale ve skutečnosti je to úplně normální debilní matika. 😀

Ale jinak se fakt snažím. Jsem pozitivní, vařím (ačkoli mám podezření, že náměstek Prymula ve svých plánech vůbec nezohledňuje velmi krátký seznam mých receptů), svádím na koronavirus jen to úplně nejnutnější (když ten sporák nenechal zapnutý ani jeden z nás, musel to být koronavirus, logicky 🤷‍♀️) a snažím se na všem hledat to dobré. Takže jsem skoro ráda, že se mi rozbily chytré hodinky, protože na rozdíl od našich vůdců nepochoduju po přistávací ploše, abych dělala akční tiskovku u letadla, takže bych fakt nevěděla, jak je teď každý den nakrmit požadovanými 10 tisíci kroky.

Březen – za kamna vlezem, abychom konečně dopsali bilanci. Takže jako asi poslední člověk na světě pouštím rok 2019 po vodě do archivu. Díky za vše. I když jsi začal tak špatně, jak jen jsi mohl, už to pak aspoň nemohlo být horší. A hodněkrát to nakonec – bylo dobrý.

Leden 2019 pokračuje v trendu mých špatných lednů, a dokonce se zdá, že je odhodlán předchozí roky překonat. Koťátko má záchvat, já mám hrozně moc práce a podezřelý čípek a eMkoň je pořád někde pryč. Vystoupení na párty taneční školy musím v poslední chvíli odpískat, protože nemůžu nechat nešťastné zvířátko doma o samotě. Musím ale pochválit svoje zárodky pracovní asertivity, protože když má pes hlídání, celý jeden lednový víkend trávím na soustředění místo toho, abych u počítače vyseděla dvě dvanáctihodinovky.

Začátkem února vrcholí projekt, v noci nespím, protože mě v tom všichni nechali, a aby mi někdo vysvětlil, jak je to celé špatně, pes to vezme na sebe a skončí s kapačkou. Ze šlapacího stroje děláme stojan na pytlík s tekutinou, eMkoň, syn zdravotní sestry, jako profík čistí kanyly a dávkuje léky a držíme ji při životě. Jenže o dva týdny později se to rozjíždí znova a tentokrát rovnou z nuly na sto. Už to nejde. Nespíme a čekáme na svítání a pak ještě do dvanácti, než konečně můžeme na veterinu. A pak je konec. Jedeme do krematoria, které za přirážku roztápí pec, protože neděle není kremační den. Jenže do mrazáku my ji prostě nedáme. Čekáme venku, a jak jí vítr čechrá zlaté chlupy, když mi leží v náručí, vypadá pořád jako živá, a pak další hodinu a půl koukáme na obrázky z kamery, která zabírá pec za oknem ve vedlejší místnosti, pak se to pomele (I popel našeho psa je nádherný!) a dostaneme urničku a pak jedeme domů a ona tam není.

O dva dny později máme desetileté výročí, a i když by si to třetina mého života s eMkoněm zasloužila, nikdo neslaví. M. jede pracovně do Ameriky, kterou kvůli tomu všemu musel odložit, já do tunelu a pak přebírám štafetu s kapačkou. To už je březen a je to pořád dost nahovno. Vystupujeme na plese a potom na první soutěži, pozitivní je jenom to, že mám poprvé v životě kostým, který se mi líbí.

Na úřadě Prahy 3 se ze mě konečně oficiálně stává Pražák.

Ve Foru Karlín má svůj první koncert Mikolas Josef a my tam jdeme, abychom mohli říkat, že jsme BYLI U TOHO. Což jsme a říkáme. 🙂

Slavím narozeniny v Marthy’s Kitchen, ale mám smůlu, protože do skořápky ukryté pro oslavence v omeletě kousne samozřejmě eMkoň. 😛

Ve Varech hrajeme s Němci a potom tradiční velikonoční Hamburk. Je duben, ale hrozné vedro. Chodíme po galeriích, ve kterých je stín, a konečně se dostaneme i na vyhlídku Elbphilharmonie. Při západu slunce sedím spokojeně na uzoučké lavičce vinoucí se po obvodu vyhlídky, zatímco se kolem mě tlačí davy, a popíjím víno. Nemám ráda víno ani davy, ale takhle v kombinaci mi to výjimečně nevadí.

Soutěžíme o Zlatý středník, ale nevyhrajeme, ale i tak.

Biopsie negativní, další kolo soutěže a eMkoň, který neumí odhadnout délku cesty do Plzně. (To si v průběhu roku ještě jednou ověříme.)

Květen je plný výletů a kultury. Výstava v Rudolfinu, Dášina výstava, na kterou půjčujeme obraz koťátka, hokej v Brně, kde sedíme skoro úplně u ledové plochy, díky čemuž se můžeme zapojit do hádky se zametači, kteří stojí u plexiskla i mezi reklamními pauzami, při kterých upravují led, takže první čtyři řady kvůli nim nic nevidí 😀 , vydry v parazoo, voda ve Vodním domě, střídáme se v obří perlorodce. eMkoň má práci ve Stockholmu, tak jedu s ním a bydlíme v krásném hotelu u nádraží a koukáme z výšky na vlaky. Pracovní výlet do Mirákula a závěrečné vystoupení v tanečním klubu, které je prostě skvělé.

Konečně mám vhodné šaty na svatbu B., které mi dokonce ladí s dva roky starou kabelkou, kterou mi kdysi eMkoň přinesl do nemocnice a kterou jsem nenosila, protože nebylo k čemu, no je to očividně osud. V pátek odjíždíme na Moravu, v noci v televizi koukáme na Poirota a v sobotu v kapli slyšíme ANO-ANO. Po obřadu prší, ale odpoledne přestane, a tak dětem obsadíme jeden nafouknutý banán a sedíme venku u příkopu, který odděluje golfové hřiště od areálu restaurace, a pak ve třech tančíme v prázdné společenské místnosti.

Spontánně se rozhodneme, že pojedeme na vodu. Při čekání na lodě s holčičkami postavíme nádhernou hráz, pak si rozedřu koleno při cvaknutí hned kvůli první a taky jediné skalce v celém úseku, který jedeme. Potom začne příšerně pršet a já jsem tak mokrá, že by to vyšlo nastejno, kdybych plavala vedle lodi. Chvílemi se bavím, chvílemi všechny nenávidím a jsem ochotná kamarádit se jenom s lodí, která se spolu s námi kvůli přenášení zdržela vzadu. Ale i tak je to nakonec moc fajn. A jako bonus jsme od zkušenějších poučeni, že když nevíme coby, najdeme to v Decathlonu. 😀

V tombole kluka Puka vyhrajeme podepsané tričko Jakuba Koháka a eMkoň je z toho trochu nervózní, takže té paní, která nám cenu předává, předá na oplátku starou náplast, kterou si těsně předtím strhl z prstu, aby jí nepodával ruku se zalepeným prstem. 😎

Cesta do minulosti a s kytkou na hřbitov. Sama sobě se musím smát, když nám dobrovolně naplánuju výšlap na kopec. Je přece jedno, že to to dítě nesnášelo, od čeho jiného by tu ty kopce byly, než aby se na ně lezlo.

Taneční léto: nejdřív týdenní taneční workshop s M., na kterém se dík Mikolasově Acapelle naučím mít ráda sambu, pak letní soustředění a pak další dva týdenní workshopy. Mezitím si odskočíme na výbornou hotdogovou párty u P. v bytě s nekonečnými stropy a okny otevřenými do noci a nad smažákem u řeky se seznámíme s Milanovou Eliškou.

Náhodou jdeme na houby a myslím, že poprvé v životě dělám smaženici. Řadu krásných hořčáků jsme ale museli pochovat pod stromem.

V září v komorní sestavě společně s M. (to je jiné M.) překonáváme strach z mostů.

Náš Milan se žení. Dostává od nás dvě malé koalky pro budoucí potomky, jednu od každého druhu. Jako bychom to věděli… 😉

A moje první Amerika. Tuleni u pláže na Cape Codu v Massachusetts, veverka v bostonském parku, knihkupectví v Portlandu, nekonečný kvíz v galerii Center for Maine Contemporary Art, který určoval, jestli jste spíš jako raketa, letadlo, loď nebo karavan (raketa samozřejmě!), Acadia National Park a náš osamělý výstup tím nejstrmějším možným srázem k Bubble Rock, když všichni ostatní chodili po schodech okolo, okouzlující Montpelier a nejlepší latté na světě, Vermontosaurus v ranní mlze, Bílé hory plné všech jiných barev a cesta na Mount Washington, opuštěné vodopády ve stmívajícím se lese, Norman Rockwell Museum a… New York Rangers versus Edmonton Oilers v Madison Square Garden. Nejvíc ❤️. A ve všech hotelích sprcha s hlavicí napevno ve zdi, bez hadice. 🙄 Je to fakt úplně jinej svět. 😀

I kvůli zážitkům z letadla se ale vracím naprosto vyčerpaná a nemocná a měsíc se z toho hrabu ven. eMkoně skoro vůbec nevidím, protože se vrací pozdě večer a odchází dřív, než vstávám.

Poprvé na lasergame a strašně mě to baví (kdo by to byl řekl kromě eMkoně, který ve mně tu chladnokrevnost a krvežíznivost samozřejmě už dávno předtím viděl) a taky na školení, ze kterého si odnáším hlavně poznání, že vážně nechci trávit svůj čas tím, že budu vybírat, do jakého odstínu ladit feed na instagramu.

Při pokusu o kotoul vzad si hnu s krkem tak, že mě P. najde brečet nad pisoáry na záchodě, což by bylo komické, kdybych mohla hýbat hlavou. Ale to nejhorší rozeskučím a zbytek dokoná límec.

Robot Josef válí v Akropoli. A spolu s ním Floex, který působí jako takový roztomilý truhlík a hrozně mi připomíná jiného známého truhlíka.

Vykradli nám auto. Vinohrady mě tím velmi zklamaly, ale utěšuju eMkoně, že tak má zase o kousek víc nakročeno k tomu stát se opravdovým Pražákem se vším všudy. Tedy se vším všudy mínus to, co ukradli.

Dokončuju v práci ten nejkrásnější projekt z celého roku – posílám balíček malé výtvarnici, jejíž obrázek jsem vybrala na firemní přání.

Tančíme s dětmi. Setkání s Verčou a speciálně Eliškou je jako setkání s jiným živočišným druhem, se kterým si moc nevím rady. Ale je sympatický. 🙂 Baví mě mnohem víc než dohadování se se starými známými stejného druhu.

Babiše do koše a Vánoce bez Andreje přejeme si na Václaváku a potom i na Hlaváku.

Zase jedeme do Plzně a zase pozdě – tentokrát eMkoně jeho odhad času vychází pěkně draho, protože mi zahanbeně slíbí tisícovku za každý gól protivníka a dvě za každý gól našich, které nestihneme. Kdybych to vymáhala, vydělala bych 8 tisíc, protože už dlouho jsem neviděla tak gólově bohatou první třetinu… vlastně ani tentokrát jsem ji neviděla. 😀

V prosinci dvakrát peču perníčky, protože první várku sežereme ještě před Vánoci. Vykrajovátko ve tvaru koaly je sice roztomilé, jenže… jak máte takovou dvacátou koalu v pořadí asi nazdobit? 😀

A na Štěpána vyrážíme na sever, kde zůstaneme až do Silvestra. Koukáme, jak slunce naposledy v roce 2019 mizí v moři, a Nový rok oslavujeme prskavkou na odpočívadle u prázdné německé dálnice, zatímco za protihlukovými stěnami kolem cesty bouchají ohňostroje.

2018

Rok 2018. Druhý rok s diagnózou. Pořád to není a nikdy nebude kamarádka, a nejenom kvůli tomu, že si špatně dělám nové přátele, ale trochu taky kvůli tomu, že když už si nějakého udělám, nebývá to obvykle zrovna někdo, kdo mi drží nůž pod krkem. Ale – už trochu chápu, jak to myslí ti, co jsou z ní oficiálně nadšení, že je v životě „navedla správným směrem“, což jsou obvykle bohužel titíž, co o ní mluví do médií. Stejně si ale myslím, že to popisují úplně debilně. 🙂 Já bych to popsala spíš jako život s nechtěným budíkem, který vám někdo voperoval do těla (mně konkrétně do nohy) a který začne sám od sebe vždycky neomylně zvonit ve chvíli, kdy už jste to v jakémkoli smyslu „přetáhli“. Jako takový první strike. Třetí strike je ataka a jehla do žíly.

Na tři striky jsem si v roce 2018 jednou sice sáhla, ale i tak to byl od minule „obrovský pokrok“. Protože taky to byl rok, v němž se ze mě stala zrzka. Nebo rok, v němž jsme oslavili první rok s obludičkou v Praze. Rok, v němž jsem hodila drobné muzikantovi na náměstí v Brémách, protože hezky hrál celou tu dobu, co jsem pila kávu na schodech před radnicí. Rok, z nějž měsíc jsem strávila v lázních s trojnohými i čtyřnohými důchodci a připadala si velmi mladá a krásná :D, rok, z nějž jsem třináct nocí spala v domku na skále v Norsku a jednu tamtéž, ale skoro ne kvůli vichřici, rok, z nějž jsem se po dva večery koukala z desátého patra hotelu v Heidelbergu, nebo rok, v němž jsem zase začala t a n c o v a t. A rok, v němž mi došel sešitek s woodoo panáčky, kterým jsem do té doby poctivě dělala křížky na místa, do kterých jsem se předtím bodla, abych viděla, jestli to dělám správně, takže jsem se rozhodla spolehnout sama na sebe, že to asi správně dělám.

Read More →

jednorozec

Ten zatím poslední výlet byl do Heidelbergu. eM_koň mě sice podezíral, že kvůli tomu, že na tamější slavné univerzitě nějaký čas pobýval Sheldon, ale popravdě to bylo jen proto, že jsem viděla fotku pobořeného heidelberského hradu, který městu sedí za krkem a tváří se při tom tak, jak by se tvářil bradavický hrad, kdyby to do něj napálila vojska Ludvíka Voldemorta XIV. Městem protéká řeka Neckar, přes kterou vede starý most trochu připomínající ten Karlův, protože to mi dělá každý starý kamenný most, a když jedete z východu, prostě na Heidelberg narazíte, i kdybyste nechtěli, protože kolem města je právě těch pár kopců rašících z jinak totální placky. Takhle o něj kdysi asi zavadil i homo heidelbergensis, který se tu usadil a měl prý mezi jinými homo fakt velkou hlavu, takže není divu, že jeho potomci tu ve 14. století založili první německou univerzitu. 😉 (Ale na našeho Karla se stejně nechytali). Po chytrém homo se mezi heidelberskými kopečky líbilo i Keltům, Římanům a národním socialistům, kterým tady kdysi hodně fandili a kteří si na svatém kopci nad městem ve třicátých letech zbudovali obří kamenný amfiteátr pro svůj diskuzní klub. Je to blbý takhle navázat, ale líbilo se tu i nám. 😀

Read More →

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. 😉

Read More →

pul-roku

V létě jsem měla šestiměsíční výročí. S diagnózou. Bylo to přesně půl roku od toho pondělního lednového dopoledne, kdy mě sotva přivezli zpátky na pokoj z další rezonance, kam mě vytáhli hned po ranní infuzi, takže jsem strašně potřebovala na záchod, a místo toho jsem musela z doktora vykukujícího zpoza štítu svařeného z profesionálního odstupu, který pořád mumlal nějakou naučenou dadaistickou báseň, co by se mohla jmenovat třeba O ložiscích a zánětech, dolovat, jak se teda to, co mi je, vlastně jmenuje. (Když jsem si později už doma v chytré příručce četla, jak se má správně citlivě diagnóza sdělovat, zvažovala jsem, že mu kopii téhle kapitoly nechám v nějaké schránce na podněty). 🙂 Asi kromě dadaismu prostě vyznával i naturalismus.

A já jsem to beztak i bez jeho recitace jaksi tušila. (Mojí intuici v tomhle například docela dost pomohlo, že mi po celý ten ospalý víkend, během nějž jsem napjatě čekala na druhou návštěvu tunelu, který během těch dvou dní spal jak unavený Blaník, do něhož celý týden strkali různé pochroumané a zanícené rytíře ve více či méně promáčklém brnění, dávali preventivně stejné léky jako slečně na vedlejší posteli, která už si byla diagnózou jistá.) 🙂

Read More →

Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Read More →

rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Read More →

Ačkoli tu okolo mně týdny stepuje víc věcí, které by se rády protancovaly do archivu, jako třeba relativní vítězství nad chocholoušem nebo osudové stěhování do Křečkárny ke klukům (s nimiž budu muset co nejdřív spáchat nějaké orgie, abych nezklamala ubytovací kancelář), nebo nový spolubydlící Raymond Gibbs Jr., dneska tomu tady bude šéfovat King Kong nazi dance a jeho zájezdová skupina.

To bylo tak, že moji němečtí elvisové (což zní mnohem ujetěji, než jak to na nich pak vypadá), kteří i seberozbředlejší srajdu dokážou přemlít a převařit na song, po kterém padesátkové americké holky z předměstí šílí jak po opraváři praček s postavou Supermana, vydali novou desku a spustili se s ní na turné. Akorátže si asi nevěřili na Slovany či co, čili se omezili akorát na svoji domovinu a hecli se pouze na mírnou zajížďku k Rakušákům, kterým doteďka nikdo neřekl, že si s tou němčinou Němci dělají prdel, a proto se tou řečí “Tywe, zkusíme schválně, jak dlouhý slovo nám ještě sežerou” pokoušejí mluvit taky. :mrgreen: Viel spaß, ja!

No každopádně jsme teda museli vyrazit za retrokunďákama až do Německa, a tak jsme si z toho udělali malý výlet, abychom konečně mrkli na belgické Bruggy, které jsou – řekněme přibližně – stejným směrem jako Norimberk, tudíž se to vyloženě hodí spojit 😀 , a pak taky proto, že do Brugg jsem chtěla už od doby, kdy tam hodnej Voldemort poslal Colina Farrella na ozdravný pobyt, a když to bylo dobré pro Farrella, co měl vředy z telefonní budky, tak proč by to nebylo dobré taky pro nás, viď. (A pak taky proto, že jsem chtěla aspoň na chvilku k moři a z Brugg je to o dost blíž než z Norimberka).

Read More →

barák

Ohromili jsme sami sebe a krodili jsme si to jak na Tour de France de la kráva. Já samozřejmě jako tahoun týmu, co vpředu rozráží vzduch a temná muší aeroblata.

A druhý den nás nezastavil ani exponenciálně klesající počet kol. Drandili jsme na jediném až do našeho březového lesa. Jemný uranový vítr ve vlasech, nejlepší pocit za poslední měsíce. Ten zodpovědnější řídil, ten odolnější makal. Kdybych ještě byla svírala mezi zuby místo mouchy jahodu a v předním košíku bychom byli vezli zívající štěně, bylo by to dokonalé jako foto sešn na téma letní láska. Ještěže mám kluka, který umí dost roztáhnout nohy. A přitom šlapat. 😀

krávy

Na víkend, který začal v pátek v podvečer pozvolna prýštit a následně odtékat do odpadu kolejní sprchy, jsme se sice se zpožděním, neboť se Máchomuž bavil se svými umělými inteligenty, ale přece jen vymáčkli ze zaprděného Pragosaura a vyrazili na západ, do země hojnosti. Začátek cesty nám sice proslunila Ewička, co teďko řádí už jenom v mezaninu polského Harvardu, avšak závěr cesty trochu zachmuřila teoretická debata o tom, sluší-li se v situaci, kdy už asi sto kilometrů z temnoty za volantem vytrvale svítí hladová kontrolka rezervy paliva, spolujezdci “ze srandy” tvrdit, že, ač to není pravda, pět posledních minut již jedeme jenom proto, že jedeme z kopce, či nikoliv. Jakkoli to nezní pravděpodobně, vskutku to byla debata pouze teoretická. Praktická data ovšem dodal týden starý společný zážitek, který jaksi předem rovnoměrně rozlosoval i strany, které jsme v debatě měli zastávat a zastávali. 😉

Avšak přesuňme se dál, nejlépe až k domu paní tchýně na Větrné hůrce na Fosforovém kopci. Read More →