jednorozec

Ten zatím poslední výlet byl do Heidelbergu. eM_koň mě sice podezíral, že kvůli tomu, že na tamější slavné univerzitě nějaký čas pobýval Sheldon, ale popravdě to bylo jen proto, že jsem viděla fotku pobořeného heidelberského hradu, který městu sedí za krkem a tváří se při tom tak, jak by se tvářil bradavický hrad, kdyby to do něj napálila vojska Ludvíka Voldemorta XIV. Městem protéká řeka Neckar, přes kterou vede starý most trochu připomínající ten Karlův, protože to mi dělá každý starý kamenný most, a když jedete z východu, prostě na Heidelberg narazíte, i kdybyste nechtěli, protože kolem města je právě těch pár kopců rašících z jinak totální placky. Takhle o něj kdysi asi zavadil i homo heidelbergensis, který se tu usadil a měl prý mezi jinými homo fakt velkou hlavu, takže není divu, že jeho potomci tu ve 14. století založili první německou univerzitu. ;) (Ale na našeho Karla se stejně nechytali). Po chytrém homo se mezi heidelberskými kopečky líbilo i Keltům, Římanům a národním socialistům, kterým tady kdysi hodně fandili a kteří si na svatém kopci nad městem ve třicátých letech zbudovali obří kamenný amfiteátr pro svůj diskuzní klub. Je to blbý takhle navázat, ale líbilo se tu i nám. :D

Read More →

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. ;)

Read More →

pul-roku

V létě jsem měla šestiměsíční výročí. S diagnózou. Bylo to přesně půl roku od toho pondělního lednového dopoledne, kdy mě sotva přivezli zpátky na pokoj z další rezonance, kam mě vytáhli hned po ranní infuzi, takže jsem strašně potřebovala na záchod, a místo toho jsem musela z doktora vykukujícího zpoza štítu svařeného z profesionálního odstupu, který pořád mumlal nějakou naučenou dadaistickou báseň, co by se mohla jmenovat třeba O ložiscích a zánětech, dolovat, jak se teda to, co mi je, vlastně jmenuje. (Když jsem si později už doma v chytré příručce četla, jak se má správně citlivě diagnóza sdělovat, zvažovala jsem, že mu kopii téhle kapitoly nechám v nějaké schránce na podněty). :) Asi kromě dadaismu prostě vyznával i naturalismus.

A já jsem to beztak i bez jeho recitace jaksi tušila. (Mojí intuici v tomhle například docela dost pomohlo, že mi po celý ten ospalý víkend, během nějž jsem napjatě čekala na druhou návštěvu tunelu, který během těch dvou dní spal jak unavený Blaník, do něhož celý týden strkali různé pochroumané a zanícené rytíře ve více či méně promáčklém brnění, dávali preventivně stejné léky jako slečně na vedlejší posteli, která už si byla diagnózou jistá.) :)

Read More →

Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Read More →

rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Read More →

Ačkoli tu okolo mně týdny stepuje víc věcí, které by se rády protancovaly do archivu, jako třeba relativní vítězství nad chocholoušem nebo osudové stěhování do Křečkárny ke klukům (s nimiž budu muset co nejdřív spáchat nějaké orgie, abych nezklamala ubytovací kancelář), nebo nový spolubydlící Raymond Gibbs Jr., dneska tomu tady bude šéfovat King Kong nazi dance a jeho zájezdová skupina.

To bylo tak, že moji němečtí elvisové (což zní mnohem ujetěji, než jak to na nich pak vypadá), kteří i seberozbředlejší srajdu dokážou přemlít a převařit na song, po kterém padesátkové americké holky z předměstí šílí jak po opraváři praček s postavou Supermana, vydali novou desku a spustili se s ní na turné. Akorátže si asi nevěřili na Slovany či co, čili se omezili akorát na svoji domovinu a hecli se pouze na mírnou zajížďku k Rakušákům, kterým doteďka nikdo neřekl, že si s tou němčinou Němci dělají prdel, a proto se tou řečí “Tywe, zkusíme schválně, jak dlouhý slovo nám ještě sežerou” pokoušejí mluvit taky. :mrgreen: Viel spaß, ja!

No každopádně jsme teda museli vyrazit za retrokunďákama až do Německa, a tak jsme si z toho udělali malý výlet, abychom konečně mrkli na belgické Bruggy, které jsou – řekněme přibližně – stejným směrem jako Norimberk, tudíž se to vyloženě hodí spojit :grin: , a pak taky proto, že do Brugg jsem chtěla už od doby, kdy tam hodnej Voldemort poslal Colina Farrella na ozdravný pobyt, a když to bylo dobré pro Farrella, co měl vředy z telefonní budky, tak proč by to nebylo dobré taky pro nás, viď. (A pak taky proto, že jsem chtěla aspoň na chvilku k moři a z Brugg je to o dost blíž než z Norimberka).

Read More →

barák

Ohromili jsme sami sebe a krodili jsme si to jak na Tour de France de la kráva. Já samozřejmě jako tahoun týmu, co vpředu rozráží vzduch a temná muší aeroblata.

A druhý den nás nezastavil ani exponenciálně klesající počet kol. Drandili jsme na jediném až do našeho březového lesa. Jemný uranový vítr ve vlasech, nejlepší pocit za poslední měsíce. Ten zodpovědnější řídil, ten odolnější makal. Kdybych ještě byla svírala mezi zuby místo mouchy jahodu a v předním košíku bychom byli vezli zívající štěně, bylo by to dokonalé jako foto sešn na téma letní láska. Ještěže mám kluka, který umí dost roztáhnout nohy. A přitom šlapat. :grin:

krávy

Na víkend, který začal v pátek v podvečer pozvolna prýštit a následně odtékat do odpadu kolejní sprchy, jsme se sice se zpožděním, neboť se Máchomuž bavil se svými umělými inteligenty, ale přece jen vymáčkli ze zaprděného Pragosaura a vyrazili na západ, do země hojnosti. Začátek cesty nám sice proslunila Ewička, co teďko řádí už jenom v mezaninu polského Harvardu, avšak závěr cesty trochu zachmuřila teoretická debata o tom, sluší-li se v situaci, kdy už asi sto kilometrů z temnoty za volantem vytrvale svítí hladová kontrolka rezervy paliva, spolujezdci “ze srandy” tvrdit, že, ač to není pravda, pět posledních minut již jedeme jenom proto, že jedeme z kopce, či nikoliv. Jakkoli to nezní pravděpodobně, vskutku to byla debata pouze teoretická. Praktická data ovšem dodal týden starý společný zážitek, který jaksi předem rovnoměrně rozlosoval i strany, které jsme v debatě měli zastávat a zastávali. ;-)

Avšak přesuňme se dál, nejlépe až k domu paní tchýně na Větrné hůrce na Fosforovém kopci. Read More →