Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Read More →

Zahrada je zarostlá, plná šlahounů, kopřiv, vysoké trávy a pařátů suchých stromů, a někde tam uvnitř spí Růženka a vzpomínky. I když všude kolem už stojí nové velkorysé domy obklopené zahrádkami se skalkami, mulčovací kůrou a solárními lampami podél cestiček z oblázků, nad ní jako by pořád visela kletba. Svět sám pro sebe, od okolí neprodyšně oddělený pokrouceným rezavým plotem, záhadný úzký obdélník, který ostatním parcelám kazí adresu a ve kterém je víc tma, víc zima, víc třináctých komnat a víc krákajících krkavců. Ale aspoň míň pokrytců, kteří by se tvářili, že je to nějaká pohádka.

Read More →

Že venku končí zima, jsem poznala podle květinového moru, který plíživě napadl stránky většiny online obchodů s oblečením, a podle toho, že venku na chodník plný opuštěného štěrku vždycky pršelo, když jsem vyšla z některé ordinace. Jako by se déšť pokaždé venku úlevně spustil, když jsem to uvnitř zvládla.

Únor jsem strávila prakticky v horizontální poloze. Každý projev odhodlání vstát z postele jsem nejdřív dřív a postupně trochu později zaplatila urputnou bolestí hlavy, při jaké vám i tři zastávky tramvají připadají jako celá cesta z Kraje až do Mordoru. A ta i jen sestříhaná do tří filmů trvala skoro 10 hodin. Myslím, že snad ani žádný z jejích milenců nikdy tak intenzivně nemyslel na tu doktorku, která to s jehlou v ruce celé začala, jako já ten měsíc a půl. Pak mi předepsali koktejl prášků. Některé došly, s jinými jsem musela přestat, a o bolesti hlavy se mi začalo i zdát.

Už se cítíte dobře?
Už chci pracovat.

Ale už jsem to viděla. Ukázala mi to moje nová doktorka, dokonce aniž bych si musela sama říkat. Možná toho nakonec trochu litovala, protože když během výkladu rychle překlikávala mezi jednotlivými snímky z rezonance, které naporcovaly můj mozek na dokonalé plátky, ohromně mě rozesmály moje “rozpohybované” bulvy, které postupně odcházely z důlků, až vypadly docela. 😀 Ale cením si toho. Rozhodně víc než toho detektivního odpoledne v Motole, kde jsem svoji pravděpodobnou diagnózu zjišťovala tak, že když mi souhlas s dalším zákrokem náhodou přinesl přístupnější sanitář (se sestrami nebyla šance, ty vám jen otočily papír na místo s řádkem, kde máte podepsat, a vedle něj kleply propiskou, aniž by papír pustily z ruky), řekla jsem mu, že si chci ty papíry pročíst, a tak mi je tam nechal, takže jsem mohla ze záhlaví opsat číslo svojí diagnózy a to pak vyhledat v seznamu na internetu. 😀

A vidět to je mnohem lepší než si to jen vystrašeně představovat. Tak jak si to asi představují i všichni ti nervózní lidé kolem, kteří se mnou od chvíle, kdy se dozvěděli, mluví pro jistotu jedině za přítomnosti někoho dalšího – na rychlo vyvolaného ducha nějakého svého exemplárního známého, který to má taky a přitom celé dny sjíždí na lyžích kopce, tancuje kolem 6 dětí, je vlastně úplně zdravý jen díky pozitivnímu myšlení a jiným k smrti otravným drogám a všelijak jinak prostě kandiduje na titul mistra světa. V jednu chvíli bylo těch duchů kolem mě tolik, jako bych zabloudila v sušárně mezi šnůrami se samými šťastně sepranými prostěradly, a i na ulicích se mi zdálo, že všichni chodí ve dvou: Každý živý jako by za sebou jako balonek s héliem vláčel vlající hologram svého nemocného známého, aby ho mohl předhodit do konverzace, kdyby bylo náhodou třeba bránit se nejistotě tělem – a ideálně ne vlastním.

motol

Urgentní příjem v Motole, kde za popojíždějícími garážovými vraty do vesmírných lodí nemají jenom hučící tunely a průlezky pro lidské křečky, ale taky tobogán, co vás vyplivne až na lůžkovém oddělení. Jeli jsme tu zprávu říct do práce a pak jsem posledních pár hodin pracovala, než jsem si s novou sportovní taškou s ironickým nápisem Take Action poprvé sedla na nemocniční postel a připadala si při tom trochu hloupě, vždyť bylo 11 dopoledne.

Náramek na ruku, výška, váha, tohle vám seberu, tohle vám nakapu, vy máte kostičky, punkce, punkce, to jsem vás trápila, rezonance, rezonance a za komunistů měli mladí jistoty, ale nebojte, budete to mít čistý. Ale nemám. První kanyla, první infuze, první tác s nemocničním jídlem, první noc v pokoji, v němž do tmy nad postelemi září matné svatozáře jako automaty nad ránem v opuštěném kasínu. První zlá sestra. První modřina. Jukebox na dávení na chodbě. Kroutící se žíly, které se překotně soukaly do děr, když se kolem mihla sestra s plivátkem. První návštěva. A pak spousta dalších. Moje nejlepší tanečnice, které mi přinesly navoněnou týmovou mikinu, se kterou jsem spala místo polštáře, a chodily mě krmit podle vlastního dotazníku. Půlnoční erupce na slunci a do tří hotový rozpad Pangey. Noční cvičení. Patou už trefím koleno i poslepu. Taky první bezmoc.

Read More →

(psáno v červenci)

Dlužím půlrok. Asi ten nejhorší od toho nejhoršího ze sezony půlroků 2012.
Nevratný výpadek hlavního serveru.
Že to bude peklo, se tak trochu čekalo, ale že ze mě na konci bude o(c)hořelá troska, bylo mírně nad plán.

hlava

22. června odpoledne mi prý ten půlrok oficiálně skončil, akorátže se to trochu zvrtlo a půlrok se rozhodl, že si to natáhne i do druhé půlky, a pořád o tom všem můžu psát a mluvit jen horko a těžko, protože jsou to všechno takový dávivé třešničky na dortu, s důrazem na slovo dávivé, a protože jsem se taky až doteďka v podstatě nezastavila. Přinejmenším emocionálně (fyzicky stojím na místě už poměrně dlouho, protože právě stání je vrchol, kterého teď v lepších dnech dosahuje moje fyzička 😀 ).

Rozmáčkněme to v pár odstavcích.

Read More →

“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III

dsc_0889b

Zátiší s mrtvolou v pytli opodál. Vyhřezlé dno společnosti. Všudypřítomné bahno, které tě stáhne s sebou do pekel. Všudypřítomné prorezlé tetanové cedule vyhrožující smrtí na dalším kroku. Země vybrakovaná až na kost. Kapky krve perlící se na větvích…

dsc_0879b

To je typická kapitalistická Amerika. 😎

Chyběl akorát Vinnetou a ostrakizovaný Old Surehand.