Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Read More →

Zahrada je zarostlá, plná šlahounů, kopřiv, vysoké trávy a pařátů suchých stromů, a někde tam uvnitř spí Růženka a vzpomínky. I když všude kolem už stojí nové velkorysé domy obklopené zahrádkami se skalkami, mulčovací kůrou a solárními lampami podél cestiček z oblázků, nad ní jako by pořád visela kletba. Svět sám pro sebe, od okolí neprodyšně oddělený pokrouceným rezavým plotem, záhadný úzký obdélník, který ostatním parcelám kazí adresu a ve kterém je víc tma, víc zima, víc třináctých komnat a víc krákajících krkavců. Ale aspoň míň pokrytců, kteří by se tvářili, že je to nějaká pohádka.

Read More →

Že venku končí zima, jsem poznala podle květinového moru, který plíživě napadl stránky většiny online obchodů s oblečením, a podle toho, že venku na chodník plný opuštěného štěrku vždycky pršelo, když jsem vyšla z některé ordinace. Jako by se déšť pokaždé venku úlevně spustil, když jsem to uvnitř zvládla.

Únor jsem strávila prakticky v horizontální poloze. Každý projev odhodlání vstát z postele jsem nejdřív dřív a postupně trochu později zaplatila urputnou bolestí hlavy, při jaké vám i tři zastávky tramvají připadají jako celá cesta z Kraje až do Mordoru. A ta i jen sestříhaná do tří filmů trvala skoro 10 hodin. Myslím, že snad ani žádný z jejích milenců nikdy tak intenzivně nemyslel na tu doktorku, která to s jehlou v ruce celé začala, jako já ten měsíc a půl. Pak mi předepsali koktejl prášků. Některé došly, s jinými jsem musela přestat, a o bolesti hlavy se mi začalo i zdát.

Už se cítíte dobře?
Už chci pracovat.

Ale už jsem to viděla. Ukázala mi to moje nová doktorka, dokonce aniž bych si musela sama říkat. Možná toho nakonec trochu litovala, protože když během výkladu rychle překlikávala mezi jednotlivými snímky z rezonance, které naporcovaly můj mozek na dokonalé plátky, ohromně mě rozesmály moje “rozpohybované” bulvy, které postupně odcházely z důlků, až vypadly docela. 😀 Ale cením si toho. Rozhodně víc než toho detektivního odpoledne v Motole, kde jsem svoji pravděpodobnou diagnózu zjišťovala tak, že když mi souhlas s dalším zákrokem náhodou přinesl přístupnější sanitář (se sestrami nebyla šance, ty vám jen otočily papír na místo s řádkem, kde máte podepsat, a vedle něj kleply propiskou, aniž by papír pustily z ruky), řekla jsem mu, že si chci ty papíry pročíst, a tak mi je tam nechal, takže jsem mohla ze záhlaví opsat číslo svojí diagnózy a to pak vyhledat v seznamu na internetu. 😀

A vidět to je mnohem lepší než si to jen vystrašeně představovat. Tak jak si to asi představují i všichni ti nervózní lidé kolem, kteří se mnou od chvíle, kdy se dozvěděli, mluví pro jistotu jedině za přítomnosti někoho dalšího – na rychlo vyvolaného ducha nějakého svého exemplárního známého, který to má taky a přitom celé dny sjíždí na lyžích kopce, tancuje kolem 6 dětí, je vlastně úplně zdravý jen díky pozitivnímu myšlení a jiným k smrti otravným drogám a všelijak jinak prostě kandiduje na titul mistra světa. V jednu chvíli bylo těch duchů kolem mě tolik, jako bych zabloudila v sušárně mezi šnůrami se samými šťastně sepranými prostěradly, a i na ulicích se mi zdálo, že všichni chodí ve dvou: Každý živý jako by za sebou jako balonek s héliem vláčel vlající hologram svého nemocného známého, aby ho mohl předhodit do konverzace, kdyby bylo náhodou třeba bránit se nejistotě tělem – a ideálně ne vlastním.

motol

Urgentní příjem v Motole, kde za popojíždějícími garážovými vraty do vesmírných lodí nemají jenom hučící tunely a průlezky pro lidské křečky, ale taky tobogán, co vás vyplivne až na lůžkovém oddělení. Jeli jsme tu zprávu říct do práce a pak jsem posledních pár hodin pracovala, než jsem si s novou sportovní taškou s ironickým nápisem Take Action poprvé sedla na nemocniční postel a připadala si při tom trochu hloupě, vždyť bylo 11 dopoledne.

Náramek na ruku, výška, váha, tohle vám seberu, tohle vám nakapu, vy máte kostičky, punkce, punkce, to jsem vás trápila, rezonance, rezonance a za komunistů měli mladí jistoty, ale nebojte, budete to mít čistý. Ale nemám. První kanyla, první infuze, první tác s nemocničním jídlem, první noc v pokoji, v němž do tmy nad postelemi září matné svatozáře jako automaty nad ránem v opuštěném kasínu. První zlá sestra. První modřina. Jukebox na dávení na chodbě. Kroutící se žíly, které se překotně soukaly do děr, když se kolem mihla sestra s plivátkem. První návštěva. A pak spousta dalších. Moje nejlepší tanečnice, které mi přinesly navoněnou týmovou mikinu, se kterou jsem spala místo polštáře, a chodily mě krmit podle vlastního dotazníku. Půlnoční erupce na slunci a do tří hotový rozpad Pangey. Noční cvičení. Patou už trefím koleno i poslepu. Taky první bezmoc.

Read More →

(psáno v červenci)

Dlužím půlrok. Asi ten nejhorší od toho nejhoršího ze sezony půlroků 2012.
Nevratný výpadek hlavního serveru.
Že to bude peklo, se tak trochu čekalo, ale že ze mě na konci bude o(c)hořelá troska, bylo mírně nad plán.

hlava

22. června odpoledne mi prý ten půlrok oficiálně skončil, akorátže se to trochu zvrtlo a půlrok se rozhodl, že si to natáhne i do druhé půlky, a pořád o tom všem můžu psát a mluvit jen horko a těžko, protože jsou to všechno takový dávivé třešničky na dortu, s důrazem na slovo dávivé, a protože jsem se taky až doteďka v podstatě nezastavila. Přinejmenším emocionálně (fyzicky stojím na místě už poměrně dlouho, protože právě stání je vrchol, kterého teď v lepších dnech dosahuje moje fyzička 😀 ).

Rozmáčkněme to v pár odstavcích.

Read More →

“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III

Jestli jednou někde vážně vzplane lidová vzpoura, tak to bude “u nás” na poště, která slyší jedině na jméno “NejvícnasranýchlidínametrčtverečnívPraze”. Plno z nich čekání se státobornými nadávkami vzdává rovnou, někteří si svoji agresi (zatím) vybíjí ve frontě. Já teda většinou vytrvám, protože oceňuju ten adrenalin, jaký nezažívali snad ani zákazníci poštovního dostavníku, když se v oblaku prachu objevil na obzoru, ale když se včera fronta právě se mnou na špici zasekla, protože u jedné kukaně se stornovalo asi padesát dopisů, co nebyly správně pojištěné, u druhé posílala paní balíček minimálně na Mars a trvala na tom, že bude sledovat zásilku přímo odsud, a zbytek přepážek nebyl v provozu, úplně jsem zezadu cítila, jak se mě ostatní snaží očima skoro hmatatelně někam odpravit, aby se ta povidla konečně hnula.

Proto jsem si taky v posledních měsících oblíbila intimní půlnoční okénko na centrále, kde nečeká skoro nikdy nikdo a kde mám vždycky pocit, že takřka slyším magické šustění křídel poštovní sovy, která ve vedlejší místnosti dohlíží na třídění a razítkování zásilek, které se ještě pod rouškou noci rozletí ke spícím adresátům a nadýchaně jim přistanou rovnou na polštáři. Navzdory tomu, že jde třeba o daňová přiznání. 😀

Zprávy od soudů, škol a jiných, co mi to chtějí naložit do vlastních rukou, si ale stejně musím vystát u své pobočky.

Jádro nové zprávy už jsem navíc znala. Založila jsem si ji aspoň do svého krásného šanonu. Přesně podle asi jediné smysluplné věci, co kdy řekl Settembrini: “Namítnete mi: Co jsou platny třídy, druhy, systémy. A já vám odpovím: uspořádání a roztřídění je začátek ovládnutí, a vskutku strašný je nepřítel, kterého neznáme.”

Tohle je mimochodem jedna z mála dobrých, ale stejně nijak zvlášť přelomových myšlenek, co je Thomas Mann šoupl do Kouzelného vrchu, o kterém se teď musím trochu víc zmínit, protože tuhletu knížku jsem si chtěla přečíst asi tak od gymplu a teďka k tomu došlo a já se s tím potřebuju jaksi vyrovnat.

Tehdy kdysi se o ní profesorka zmínila a a já jsem si řekla něco jako: “Tuberáci, super, to si dám!” 🙂 Navíc tywe Thomas Mannů, německý literární kápo, no neber to.

Jenže se prostě ani v jedné knihovně, kam jsem chodila, nějak nedala sehnat. Takže zůstala a v temnotě mého imaginárního seznamu titulů k přečtení…vyčkávala.

Až před měsícem nějak postřehla, že přišel její čas, a vnutila se mi tak, že jsem si ji konečně půjčila. Mimochodem ale malý spoiler: Dokonce i v pražských knihovnách jsem vypátrala akorát vydání někdy z konce padesátých let. Mělo mě to varovat, ale to ne, já jsem si jen řekla něco jako: “Stará knížka, super, to si dám!” 😀

Naštěstí ale někdo osvícenější než já udělal aspoň tu věc, že knížku vydal jako dva díly. Takže si teď můžu říct, že jsem přečetla celou knížku (a nezahodila ji v půlce, což nesnáším), a přitom už nemusím druhou půlku číst. :mrgreen:

Jako já chápu, že byl Mann třeba vyděšený z toho, jak se svět (1912 – 1924) strašně mění a zrychluje, ostatně kdo dneska není, že, ale bojovat proti tomu tím, že napíšu román, u kterého má čtenář hrozivý pocit, že než se dohrabe ke konci (stránky), celý svět včetně gangu chromých slimáků mu vážně uteče a on tu zůstane sám s mrtvým spisovatelem, to podle mě není extra chytrý krok.

A přitom z toho zaškrceně křičí tak ohromný potenciál! Chrchlající pacienti v rozlehlém plicním sanatoriu, odříznuti od světa kdesi vysoko v Alpách, svět pohlcený rituály, podivný doktor s vlastní temnou minulostí a zálibou v malování, pokoje ležících moribundů – skoromrtvých, dekadentní hostiny, drásavé zvuky za dveřmi, léčebné procedury, kyslík prodávaný po pytlíkách, mrtvoly, které mizí, neviditelná nemoc vznášející se ve vzduchu… To všechno si říká už jenom o patřičně znepokojující obálku a dobrého nakladatele. kdyby to někdo s talentem pořádně vyškrtal a přepsal, mohl by z toho být brilantní gotický román, horor, expresionistický psychologický thriller nebo i hodně temné sci-fi. Takhle je to ale hlavně takový otravně plytký bezbřehý močál, ze kterého se nemůžete hnout, ale ani se nemůžete potopit, i když to byste zrovna docela chtěli, protože takhle akorát musíte poslouchat nekonečné jalové kecy nějakého italského kreténa o veškerenstvu s občasnými rozšafnými vsuvkami z výškrabků hlavního hrdiny.

Nejzajímavější chvíle prvních několika kapitol (které navíc ještě nebyly tak bezvýchodné) přicházely ve chvíli, kdy padla nějaká mrazivá zmínka o plíživých příznacích choroby, která se kolem hrdiny začala ovíjet, a na hladině “příběhu” udělala vlnu, jak kdyby naznačovala, že někde v hlubině se přece jen převaluje něco nestvůrného, co se nám možná podaří zažít, když budeme dál dávat pozor. A tím nemyslím hned piraňu nebo tak něco, ale třeba poutavou psychologickou kresbu. Jenže ani z těchle náznaků nebyl žádný Vítězný dějový oblouk, protože jsme se celkem záhy dozvěděli, že hrdina nijak zvlášť nemocný není a nejspíš ani nebude a že to teda neměl být žádný úvod k zuřivému vnitřnímu i vnějšímu boji pacienta hořícímu na dalších sto stranách, ale jenom trapná záminka k tomu, aby hrdina v sanatoriu mohl zůstat a falešnou hlubokomyslností zmordovaný příběh se plazil dál, protože jsme očividně ještě dost nemeditovali o kravinách. A za takové klišé, jako že se z toho pak udělá “nemoc z lásky”, bych někomu nejradši zlomila brk.

Jsem rozhodně mezi posledními, co by odsoudili knížku proto, že se tam “nic neděje” nebo že se tam “jenom kecá”. Ale jakousi základní podmínkou čtenáře, který se četbou nechce umořit k smrti, nejspíš je, aby to, co se tam neděje, bylo nějakým způsobem zajímavé a to, o čem se tam kecá, bylo něčím zvláštní – když ne nové. A máloco je míň smysluplné než blábolivé tlachání excentriků o ČASE.

Nevím sice přesně, k čemu všemu a k jakým ještě hnutím mysli dojde v druhé půlce, ale zatím bych si troufala hádat, že v případě hlavního hrdiny jde prostě o jednoho totálně fádního bohatého kluka, co rád dělá pacienta a který se rozhodl žít v pohodlném světě namísto v tom skutečném. Navzdory tomu, že ani v tom skutečném by zřejmě neměl žádnou velkou existenciální potíž, a navzdory tomu, že jeho autor o něm neumí moc dobře psát, takže z toho pak hrdina vychází jako ještě nezáživnější tupec, než by nutně musel. Může se leda těšit tím, že tímhle jsou stiženy i všechny ostatní autorovy postavy – nejenže je nedokáže pořádně vykreslit, takže se pak společnou jídelnou promenují spíš papírové modely se smajlíky místo obličejů než skutečné charaktery, po jejichž osudech by se čtenář sháněl, ale ani je zrovna neinspiruje k nějakému myšlení.

Takže to píárko o tom, že na pozadí se bude odehrávat nějaká osudová diskuze o smyslu našeho světa a civilizace, je taky pěkný průser.