Téma: Detektivní povídka

Obloha mířila k fialovnu, zato však ulice byla šedivá a neduživá, jako by se pod ní vinula obří tasemnice a zespoda jí ohlodávala dlažbu. Tu dívku jsem uzřel na druhé straně chodníku. Stála na rohu, zapuštěná do země a napjatá jako hromosvod před bouří. Její drobnou postavu halily dlouhé úzké šaty, světlé lokny jí mizely pod pečlivě našikmeným baretem a kolem krku jí hnilo nějaké hebké mrtvé zvíře. Fascinovala mě její bílá pleť, malá, smutná, ale neproniknutelná tvář a tak rudá ústa, že to svět neviděl. Čas od času se vymanila ze strnulosti světa, kde v mysli zrovna přebývala, přešla sem a tam a upřeně se zahleděla do výlohy starožitnictví. Dosud jsem neviděl nic tak křehkého a v návalu vzrušení jsem se jí zatoužil dotknout. Avšak právě v tom okamžiku zpozorovala, že na ní velmi nepokrytě civím, a tak, zatímco jsem se pokoušel zamaskovat své nejapné tužby, prchla pryč. Vydal jsem se za ní vpravdě bezmyšlenkovitě, neboť v hlavě jsem měl zrovna velice pusto. Zabočila do vedlejší uličky – a já za ní jako tryskokohout. Znalý zákonitostí filmového pronásledování nespěchal jsem ale až příliš, jelikož mi bylo jasné, že za dalším rohem zahlédnu ještě cíp jejích šatů. Avšak ouha kurnik! Místo femme fatale fatal error. Cíp nikde. Rozběhl jsem se a proséval nejbližší ulice, zkoumal kolkolem všechny skulinky, spáry a štěrbinky, leč víla z dávnověku byla fuč.

Když jsem se takto vyvenčil, vlekl jsem se zpátky jako píchlá guma a zoufale vzhlížel k procházejícím tvářím. Potupně jsem se dodřel až k samotnému starožitnictví, kde jsem ji poprvé spatřil. Nahlédl jsem do výlohy. Na polici stála neskutečně odporná porcelánová soška psiska, které v tlamě z nejasných důvodů svíralo košík se třemi prasečími hlavami. Zatajil se mi dech a můj bezděčný vzdych se mi zhmotnil před očima. Je tak líbezná a navíc ještě strašně zvrhlá! Pomyslel jsem si a znovu po té záhadné ženě zatoužil.

Nevím přesně co, ale cosi mě pudilo, abych vešel dovnitř, a tak jsem teda promáčkl kliku. Zvonek na dveřích zamlaskal a kolem mě se náhle zahustil podobný pocit, jako když se nadechnete a ponoříte do tmy pod hladinu, akorát že místo vody tu byl formaldehyd a namísto čilých rybích hejn se tu shlukovali porcelánoví jeleni, labutě, dvojice milenců, andělé, případně též andělé na jelenech či labutích, a ledacos hrůzného jiného, co můžete nalézt v hlubinách věčnosti.

Prastarý prodavač za pultem se tvářil podezíravě, poněvadž se asi obával, že mu chci šlohnout glazovaného kolouška, a tak jsem v rozpacích zabil pratetu a nervózně mu nabízel, zda by nechtěl odkoupit její, tedy vlastně už mou sbírku porcelánových slonů. Přestože jsem starého muže ujistil, že všichni pratetini sloni mají samozřejmě choboty obrácené vzhůru, což, jak mi prateta ještě zaživa prozradila, v temných sémantických světech nebohých sběratelů značí cosi jako štěstí, neměl jsem žel valný sukces. Prodavač po mně mrštil svým nedůvěřivým okem, které se zakutálelo někam pod stůl v koutě, jemuž ponuře vévodil velký a tlustý keramický anděl sedící na puklé škebli, a odtušil, že to by nejdřív musel vidět, ale že osobně má v oblibě spíš evropskou zvířenu. A to tady nešlo přehlédnout, byť by to možná leckdo přehlédnout zadychtil.

Odcházel jsem odtamtud a bolestně vnímal, kterak mě jeho pohled bodá do zad. V tu chvíli jsem pocítil zvláštní radost z toho, že nemám na zadku nalepenou espézetku, panžto v opačném případě byl bych panem starožitníkem asi záhy vyzjištěn a prolustrován. (Tato věta budiž věnována bártíkovi piskloni chechtavému).

Puzen marnou touhou vrátil jsem se na to místo ještě několikrát. Bylo to jediné, co mě poutalo se záhadnou bledou smuténkou. Se sebezapřením jsem pratetě kradl šťastné slony a jednoho po druhém nosil starožitníkovi. S desátým mi pohrozil, že na mě zavolá policii, a tak jsem od té doby jen okouněl venku, přecházel a přešlapoval kolem. Pořád jsem čekal, až ji znovu spatřím, a dost možná jsem ji i zahlídl, avšak už při našem prvním setkání se mi vleptala na sítnici, pročež jsem si už nikdy potom nebyl jistý, jestli je to skutečně ona, či pouze její obraz.

Kromě cílených výprav ploužil jsem se tamtudy samozřejmě i jen náhodou a při jedné takové náhodné cestě jsem zjistil, že okna starožitnictví jsou zatemněná. V záchvatu náhlé prorocké slepoty nahmatal jsem na dveřích cedulku Z důvodu smrti prodejna uzavřena… nadobro.

V kamenictví Obelisk jsem objednal náhrobek a šel na pohřeb. Ani tentokrát jsem přesně nevěděl proč. Možná proto, že jsem byl jediný přeživší, kdo ho znal. Na mramorový kámen jsem nechal vyrýt větu: “Dříve, než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč,” což měla mlčky dosvědčovat i trojice moudrých bílých holubic, které jsem přikázal na pomník přikurtovat. Já vím, je to Kundera, ale zdálo se mi, že na hrob se ta jeho věta hodí, a domnívám se dokonce, že kdyby se soustředil jen na úderná hřbitovní moudra, namísto aby sochal ty své nemravné románo-hybridy, udělal by líp.

“Ale prý na něj v obchodě spadla nějaká psí soška nebo co,” houkl kněz, když jsem ho ptal, co se vlastně mrtvému pánovi stalo. Vracel jsem se domů a pochopil. Najednou a zprudka bylo mi jasné, že už ji nespatřím. Že už se dočkala otce, kterého dlouho vyhlížela. Znaje řešení a věda pravdu prostoupil mnou duch míru a kouř z jeho smrduté dýmky mi do očí vehnal slzy.

Vracel jsem se domů v myšlenkách skrz ulici s mým osudovým rohem. Zarazil mě lomoz a provoz. Kolem bývalého starožitnictví tryskalo vzhůru fasádní lešení jak šípkové šlahouny okolo spící hustěnky růženky. A pak jsem ji uviděl. Stála tam zase, v dlouhých šatech, v baretu a kožešině…jen tentokrát měla navíc pod paží roli plánů stavebního projektu a v ruce vodováhu, jíž dirigovala své stádo pobíhajících dělníků. Pomaloučku a vláčně se ke mně otočila. Její tvář se malinko změnila a pak se na mě usmála jako Kruela de Vill toho času stahujíc z kůže stoprvního dalmatina.