Byli jsme na křtu té knihy. Dostala jsem tuhletu bichlici, Luděk Sobota a jeho ženština ztropili trošičku scénu, pak se ale miliskovali s opoceným Jančíkem, jehož břuch mimochodem z profilu vypadá jak torpédo pod košilí, a potom jsme jedli srdíčkové zákusky, co chutnaly jak růžová.

A následující povídku věnuju tomu pánovi, co nemoh’ přijít (né že by zas o tolik přišel). 😛

Téma: Neznámý příběh ze života velikána

Muriel a smrt ve středu

Ve středu svého domácího bludiště, v barokním křesle uprostřed obýváku svěšeného pod tíhou jeho obrazů, posedával šedivý umělec, kterému všichni říkali Kájo, a ukusoval keksy. Tentokrát nebyl nablízku žádný epigon ani nikdo jiný, kdo by na něj zbožně zíral, a tak se Kája soustředil na své nemravné myšlenky, které mu táhly hlavou jako stádo stěhovavých sarančat. Umělec neklidně pohnul kolenem, jež poslušně zapraskalo. Ve vzduchu bylo cosi, co dávalo tušit brzkou onanii.

V ten okamžik se zatmělo, balkonové dveře sebou práskly, vzduch v místnosti se nadechl tak, že se všechny čtyři stěny vyboulily dovnitř, a pak se před konsternovaným kreslířem zjevila polonahá snivá bytost, a přestože tu panovalo zlověstné přítmí, co vidět bylo, bylo přitažlivé. Při pohledu na sličnou tvář a na rozbouřené prameny vlasů, které jí splývaly všude kolem, umělec zbledl jako umrlec a kousek keksu, který si před chvíli vložil do úst, mu zaskočil.

“To koukáš, kdo tu je, co? Zdvořilostní návštěva, zvrhlíku. Myslela jsem si, že to nechám být, že si prostě budu myslet svoje, ale už toho mám opravdu plný zuby, tak jsem se rozhodla, že si to s tebou konečně a jednou provždy vysvětlím. Ale nejdřív si půjčím tohleto,” a dívka stáhla z pohovky povlak s kvítkovatým vzorem a rázně se do něj zabalila.

“Na co zíráš, myslíš si, že je to taková prdel furt se někde promenádovat s holým zadkem? Že si jako kvůli tvým choutkám nové ledviny nakreslím? Jak by se asi tobě líbilo, kdybys tady musel pobíhat ve spoďárech? Uhm, no dobrá, tuhle představu si asi teď spolu odpustíme, nicméně ráda bych ti tedy řekla, že skutečně netuším, proč, proboha proč, dycky, ať mám dělat cokoli, musím přitom mít na sobě roztrhaný hadr, ze kterého mi soustavně musí do světa vylézat přinejmenším jedna bradavka. Eh, jo, pravda, když na sobě náhodou nemusím mít kus hadru, nacpeš mi nějaký podělaný kožený hnus, ve kterém se člověk potí jak dinosaurus. A když už jsme u toho, ty melouny, co mi ustavičně jak úchyl přikresluješ namísto nějakých normálních solidních prsů, se kterými bych nepřepadávala dopředu, bych ti, když dovolíš, posléze velice ráda nacpala do zadku.

No co převracíš oči, já jsem ještě neskončila. Chtěla bych se totiž taky konečně dozvědět, co to bereš za drogy, že veškeré moje okolí musí být jak z psychedelické monstrvize. Ono to totiž vyhlíží, jako kdyby sis šlehal přinejmenším nitroglycerín. Z těch barev by se jeden podělal. Podělal a oslepl. Je to jak obskurní sci-fi pornoland!

A taky bych ti ráda řekla, že mám po krk toho, jak ze mě pořád děláš takovou tu submisivní slaboduchou pipenku, co se smyslně prohne a hned ji někdo ohne. Nevím, jaké mindráky si tím přesně hojíš a, upřímně řečeno, si jsem skoro jistá, že to vědět nechci, ale mám toho po krk, po krk, rozumíš! Né prostě, já si můžu vymyslet třeba tyhlety přiblblé antigravitační rukavice nebo zachránit nějakou chcíplou okřídlenou potvoru z moře nebo vymyslet lék na opary nebo cokoli jiného, ale stejně mě chce každý akorát znásilnit a nikdo se nezeptá, teda, vy musíte bedna, jak vás to napadlo? Maximálně zablekotá něco o mých vnadách! Je to voser, to ti teda povím!

Kdo mě vidí, ten po mně slintá jak fontána, ale že by se někdo někdy zajímal o nějaký ten intelekt nebo že by sám nějaký ten rozum pobral, to ne, to bych klidně mohla sedět na lopuchu a čekat do soudného dne. A i kdybys ten soudný den třeba nakreslil, zase bys tam nacpal nějakého zasteroidovaného chobotnatce svalnatce, co by jako ten vesmír zachránil a mně by chtěl ukazovat svoje boule, no jako dycky. Retard. Přísahám, že jestli mi ještě jednou pošleš do rány nějakého toho mačomuže ochranáře, v jehož silných pažích mohla bych já bezmocná hledat ochranu a bezpečí, přísahám, že mu ty paže urazím. Jsem totiž žena, a ne kus mluvícího masa, a nechci, aby na mě každý čokl, co ho vypustíš, začal hned vrtět ocasem! To si sakra zapamatuj! Doufám, že je to jasné!!”

Když skončila, balkonové dveře sebou znova práskly a podivná bytost jménem Muriel byla pryč. Zmizela. Umělec, který mezitím lapal po dechu, poulil oči, hýkal, chroptil a teď zmodral jako borůvka, se konečně skácel k zemi.

Od té doby se Kája Saudek zdržuje v kómatu. Zaskočilo mu sousto a jeho mozek byl moc dlouho bez kyslíku, říkají doktoři. Kája leží už čtyři roky a ještě pořád to nepřekousl.