Ačkoli tu okolo mně týdny stepuje víc věcí, které by se rády protancovaly do archivu, jako třeba relativní vítězství nad chocholoušem nebo osudové stěhování do Křečkárny ke klukům (s nimiž budu muset co nejdřív spáchat nějaké orgie, abych nezklamala ubytovací kancelář), nebo nový spolubydlící Raymond Gibbs Jr., dneska tomu tady bude šéfovat King Kong nazi dance a jeho zájezdová skupina.

To bylo tak, že moji němečtí elvisové (což zní mnohem ujetěji, než jak to na nich pak vypadá), kteří i seberozbředlejší srajdu dokážou přemlít a převařit na song, po kterém padesátkové americké holky z předměstí šílí jak po opraváři praček s postavou Supermana, vydali novou desku a spustili se s ní na turné. Akorátže si asi nevěřili na Slovany či co, čili se omezili akorát na svoji domovinu a hecli se pouze na mírnou zajížďku k Rakušákům, kterým doteďka nikdo neřekl, že si s tou němčinou Němci dělají prdel, a proto se tou řečí “Tywe, zkusíme schválně, jak dlouhý slovo nám ještě sežerou” pokoušejí mluvit taky. :mrgreen: Viel spaß, ja!

No každopádně jsme teda museli vyrazit za retrokunďákama až do Německa, a tak jsme si z toho udělali malý výlet, abychom konečně mrkli na belgické Bruggy, které jsou – řekněme přibližně – stejným směrem jako Norimberk, tudíž se to vyloženě hodí spojit 😀 , a pak taky proto, že do Brugg jsem chtěla už od doby, kdy tam hodnej Voldemort poslal Colina Farrella na ozdravný pobyt, a když to bylo dobré pro Farrella, co měl vředy z telefonní budky, tak proč by to nebylo dobré taky pro nás, viď. (A pak taky proto, že jsem chtěla aspoň na chvilku k moři a z Brugg je to o dost blíž než z Norimberka).

Read More →

Včera jsem se vrátila z týdenního výletu do Francie. Teď píšu, abych nezapomněla, aby se nezapomnělo, abych se podělila o batoh zážitků.

Den první - neděle 29.4.2007

Z autobusového nádraží v Holešově jsme vyrazili ve dvě hodiny odpoledne autobusem, na němž bylo napsáno Kroměříž. Páni řidiči nám oznámili, že náš autobus se jmenuje německy Man podle tureckého stylu a my nemáme používat ani popelníky (turecké), ani záchod (německý).

Den druhý - pondělí 30.4.2007

Můj první kontakt s cílovou zemí proběhl v šest hodin ráno na benzínové pumpě, vzdálené asi dvacet pět kilometrů od Paříže, kde jsme se, rozespalí a nevyspaní, vysypali z autobusu, abychom si vyčistili naše chrupy. Na tamních toaletách (poněvadž ve Francii se záchod neříká) se z reproduktoru linul Dvořák se svou humoreskou – jak milé přivítání v dalekých končinách.

Na úvod několik (dva) dopravních postřehů o Francii i Paříži samotné:

  • Ve Francii milují kruhové objezdy, na tradiční křižovatky nenarazíte, pokud nezabloudíte do jiné země.
  • V Paříži a nejen tam se přechází zásadně na červenou, takže pokud nechcete být za dojemného turistu, splyňte s řádným davem a nečekejte, jinak se Vám vysměje i babička na vozíčku.
  • Vystoupili jsme před Pantheonem, místem posledního odpočinku významných francouzských mužů, ve vzdělané Latinské čtvrti. Zmítá se v záplavě vlajek a na okolních zdech vedou svůj plakátový souboj Sarkózy s Royalovou. V taxíku, který právě zastavil na semaforech, si snědý řidič pročítá dnešní noviny.

    Read More →

    Dnes jsem se rozhodla, že by možná bylo záhodno nakoupit nějaké nutnosti na výlet do země galského kohouta. Nezbylo mi než vyrazit po dlouhé době do zdejšího města. Začala jsem v časných hodinách plná optimistického elánu. U nás ve městě je to například s oděvy poměrně prosté, vyskytuje se tu jeden slušný oblečený v oblečení obchod (jsem si myslela).

    Nabídla mi (pro/pře/za)fundovaná slečna jakýsi hadřík, svítilo to na všechny světové i nesvětové strany jak vypraná cestářská vesta. Když chvilku pozorovala můj nakyslý výraz, vrhla na mě zničující pohled a pravila: “Vždyť jste mladá a mladí tohle musí nosit!” Opáčila jsem, že nechápu, proč by mladí museli skrze svůj věk nosit takové (škaredé) příšernosti. Načež se mnou slečna prodavačka přestala komunikovat (zřejmě jsem nevědomky zkritizovala její vkus). Jako správný nudný suchar jsem si šla nakoupit suchary do zdravé výživy, kde jsem objevila Krówky, karamely mého dětství. Tedy horečné nákupy, jež obvykle bytostně nesnáším, nedopadly tentokrát vůbec hořce, alébrž sladce jako chuť prvních vzpomínek.