Ačkoli tu okolo mně týdny stepuje víc věcí, které by se rády protancovaly do archivu, jako třeba relativní vítězství nad chocholoušem nebo osudové stěhování do Křečkárny ke klukům (s nimiž budu muset co nejdřív spáchat nějaké orgie, abych nezklamala ubytovací kancelář), nebo nový spolubydlící Raymond Gibbs Jr., dneska tomu tady bude šéfovat King Kong nazi dance a jeho zájezdová skupina.

To bylo tak, že moji němečtí elvisové (což zní mnohem ujetěji, než jak to na nich pak vypadá), kteří i seberozbředlejší srajdu dokážou přemlít a převařit na song, po kterém padesátkové americké holky z předměstí šílí jak po opraváři praček s postavou Supermana, vydali novou desku a spustili se s ní na turné. Akorátže si asi nevěřili na Slovany či co, čili se omezili akorát na svoji domovinu a hecli se pouze na mírnou zajížďku k Rakušákům, kterým doteďka nikdo neřekl, že si s tou němčinou Němci dělají prdel, a proto se tou řečí “Tywe, zkusíme schválně, jak dlouhý slovo nám ještě sežerou” pokoušejí mluvit taky. :mrgreen: Viel spaß, ja!

No každopádně jsme teda museli vyrazit za retrokunďákama až do Německa, a tak jsme si z toho udělali malý výlet, abychom konečně mrkli na belgické Bruggy, které jsou – řekněme přibližně – stejným směrem jako Norimberk, tudíž se to vyloženě hodí spojit :grin: , a pak taky proto, že do Brugg jsem chtěla už od doby, kdy tam hodnej Voldemort poslal Colina Farrella na ozdravný pobyt, a když to bylo dobré pro Farrella, co měl vředy z telefonní budky, tak proč by to nebylo dobré taky pro nás, viď. (A pak taky proto, že jsem chtěla aspoň na chvilku k moři a z Brugg je to o dost blíž než z Norimberka).

Takže jsme se jednou v květnu ve čtvrtek sbalili, nechali všechno kolem, přející kolegy nevyjímaje, ať si to chvíli hnije v Praze bez nás, a za soustavného zoufalého ladění čtvrtfinálového zápasu s Američany v rádiu se vydali na dálnici. :) Btw když veřejnoprávníci konečně pustili přenos třetí třetiny, protože o těch prvních dvou si jenom povídali, zdálo se, že je všecko dík náskoku v oukeji natolik, že jsem – mrtvá po ranním vstávání do práce – nechťa, ale s klidem usnula. Což jsem samozřejmě neměla dělat, protože chlapci se z toho ke konci rozhodli udělat maličko peklíčko, pročež posledních pár sekund jsme jenom třeštili oči na rozpálenou dálnici před sebou, drtili metry a doufali, že puk zas třeba pro změnu jede na opačnou stranu, než byla naše brána.

Asi hodinu před začátkem koncertu jsme dorazili do Norimberka a podle sešikované fronty našli i ten totálně vyhustěnej exkluzivně polorozpadlej undergroundovej klub uprostřed plechové čtvrti továren, kde se to všecko mělo odehrát a pak se stylově zřítit, a tak jsme si taky stoupli do fronty. Trošku jsem stresovala, že všichni máchaj nějak jinými vstupenkami, než máme my, tak si Machoš řek, že se zeptá nějakého domorodce, jak si z těch našich ty jejich vyrobit. Na poradu si, žel, vzápětí vybral zrovna nějaký starší skotský pár. Ale tak aspoň se s nimi hned mohl sesocializovat skrz památnou větu, jaká že to koincidence, že fotřík ve Skotsku pracoval na ovčí farmě. :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen: Tyhle mimikry na něm fakt obdivuju.

Ze samotného koncertu byli skoro nejlepší už předskokani, co bydlí na 77 Bombay Street a které jsem slyšela poprvé, ale dík kterým jsem si napsala do notýsku, že navzdory tomu, co tvrdí Claudia Schiffer, mají i Němci smysl pro humor. Už to tak vypadá, že Up In The Sky bude zřejmě naší letošní letní hymnou. Jejich frontman byl totálně sluníčkový, ale takovým tím upřímně pozitivním – možná sjetým – způsobem, a nikoli tím obvyklým způsobem, který vás dycky hrozně nutká k tomu, abyste tomu sluníčku do zadku narvali bouřkový mráček.

Po Bombajcích ovšem přišla naprosto nekonečná čekačka, během které měl člověk docela chuť to zabalit, takže když kunďáci konečně nastoupili na plac, nepudilo mě to pištět jak některé slečny (a chlapce) okolo, co neměly žádnou sebeúctu. :evil: Nedostali mě ani na své kontextové žertíky, protože jsem jim nerozuměla zrovna nejlíp, ale především se mi zdálo, že někdo v klubu totálně zprasil ozvučení, takže zpěváky bylo na rozdíl od předkapely přes nástroje chvílemi docela mizerně slyšet. A pak jsme taky trošku nespolupracovali na plnění davových úkolů, jako byl třeba právě wtf King Kong dance :D, takže jsme z toho zfanatizovaného německého davu trochu vyčnívali. :cool:

Ale navzdory všemu, a to i tomu, že nezahráli žádnou z mých tří nejoblíbenějších písniček a že svalovec veprostřed a skřet napravo společnými jevištními featurkami utlačovali buldoka nalevo, který očividně uměl nejlíp zpívat, šou to byla božská a zřejmě je budu dál zbožňovat. :oops: I když mi pak Mácha tvrdil, že viděl, jak se svalovec při pití políval, aby byl víc zpocenej a sexy nebo co, a že tedy neměl tak extra rychlý metabolismus, jak jsem se obdivně domnívala já. :D

Zatímco uvnitř řádili retrokluci, nad továrnami se prohnala bouřka a donutila celodenní vedro zalézt do děr v asfaltu, a slejvák útočil i o pár set kilometrů dál, když jsme ulehli po půlnoční dávce “mhm tasty vývaru”.

Druhý den jsme se někdy odpoledne konečně procpali do Belgie, kde mají takový podivný zvyk ořezávat stromy až na kost a pak si z nich dělat kosťořadí, a rovnou chytili extrovní páteční zápchu kolem Brusele. Ono totiž nejenom že se hrál hokej, ale taky se o tom víkendu hrály evropské volby, takže jsme nezkejsli pouze v obyčejné dopravní zácpě, ale přichomýtli jsme se do toho, jak se z Brusele začaly stěhovat národy a stěhovací vozy odvážející výbavu končících europoslanců, včetně služebnictva, národních domácích mazlíčků a podobných propriet, se štosovaly na okruhu kolem města.

Teprv v podvečer z navigace konečně vykoukly Bruggy a bruggské cihly pomalu začaly vylézat i na obzoru. Na první pohled nás ale šokovalo to, co rostlo hezky mezi tradiční “středověkou” cihlovou zástavbou s patinou. Nevím, jestli tam tuhle pouť mají celoročně, nebo jsme měli prostě štěstí a osud nám tím naznačoval, abychom si šli vystřelit plyšáka, ale obrovský kus města si zkrátka uzurpovaly nové podivuhodné flanderské siluety a stavby jako Psychedelic Casino, G-Force nebo Los Rapidos. Nic proti kolotočářské zábavě, ale člověk by mezi atrakcemi v středověkém městě čekal spíš něco na způsob dřevěných houpacích koníků nebo možná turnaj v mečování s dřevěnými kordy či tak cosi podobně syntagmatického, tedy propojeného s prostředím. Zvlášť když se to prostředí tváří, že tu od 15. století žádný sprostý pokrok nevkročil a že možná, ale jenom možná, to jediné, co sem kdysi zabloudilo, byla nějaká delegace z UNESCa. :D

Každopádně i tak jsme si chtěli Bruggy prohlídnout, takže jsme se rozhodli, že se sem další den vrátíme, a pustili jsme se rovnou k moři. Po cestě si to ještě rozhasil liják, takže se najednou sešla kompletní čtyřka toho, co potřebuju ke štěstí: déšť, moře, auto a výhled. I když ještě Máchovtěrka se do elitní čtyřky pokoušel propašovat. :mrgreen:

Zmoklé pobřeží bylo skoro úplně prázdné, jenom na lavičce pod stříškami polehával nějaký párek a na pláži se v dálce procházela nějaká neviditelná žena a mě nadchla rozvrkočená “architektura” onoho městečka na pobřeží, kterým jako všemi ostatními na těch 60 (skoro 70!) hýčkaných kilometrech belgického styku se slanou vodou projíždí místo vlaku pobřežní tramvaj.

Posunuli jsme se po pobřeží ještě kousek dál a stopovali surfaře, kteří před námi v černých neoprenech jak mloci vzor Čapek odhopkali na pláž a začali se plácat na mělčině, zatímco nad jedním koncem pláže se vzdouvala totálně černá čina ukrutná, oblohu za námi směrem od pláže několikanásobně protínaly rozlámané oblouky duhy a nad mořem se rozpadalo slunce na prvoprsky.

A tuhle z moře čouhal hřbet obřího krokodýla.

Při hledání místa k spaní jsme ještě zabloudili do Oostende, prej nejhezčího belgického přístavu, čemuž bych i věřila, protože zmačkaný megaplast u promenády nebylo to jediné, co se nám ve městě líbilo. Slušná byla taky přehlídka starých německých válečných bunkrů a tanků namířených na racky nad mořem. A úplně jsme byli šokovaní, že v půl jedenácté je pořád ještě relativně světlo (v květnu!). Holt tak si užívá někdo, komu na západě nezaclání Německo. :mrgreen:

A nakonec jsme si ustlali u promočeného zarostlého pole, kde mě skoro k smrti zabily belgické krávy šourající se mokrou trávou ostentativně nahlas jako zabiják, který si je vědom svojí naprosté převahy.

Ráno jsme se probudili uprostřed nekonečné bažiny, kterou si přes noc kolem nás vypěstoval další liják. Trochu osleple jsme se z něj vyhrabali a vyrazili na belgickou rolku k snídani. Konečně obsah dohonil formu – jíst belgickou rolku v Belgii je přece jen o dost jiný zážitek než jíst ji v Praze u fakulty, kde to chutná překvapivě sice stejně, ale je to prostě jenom podivné párkovité maso v těstíčku, které se drobí jako prase. :)

Všude kolem na příbřežních loukách se ve výbězích pásli krávy, koně nebo nějaký ten starý bunkr. Když na to tak koukáte a představíte si, že byste tak dlouho dělali nárazník všemu, co na vás vyteče z Německa nebo z Francie, zdá se vám skoro pochopitelné, že si (po té druhé válce) radši udělali Studio Brusel.

Koně, nebo respektive kůň se pásl i v centru Brugg, akorátže tam se to dělo po bruggsku – kůň chlastal to, co vyplivla ovce, a nadržený párek se u té rohaté studánky pod stromem navzájem osahával. Asi pramen živé vody nebo co.

Mimochodem nevím, jestli je takhle ujetá celá Belgie, ale každopádně celé Bruggy zřejmě milujou psy s orientací v módních trendech. Podobný bizár jsme našli dokonce v několika obchodech, takže to nejspíš nebude náhoda. Věřím, že Willy Fog by ani nemrkl a šel dál gentlemansky kroužit kolem světa, ale mně to teda přišlo trošku úchylné. :)

Máchotlač mě nenápadně donutil k tomu, že se musí vylézt na tu slavnou městskou věž, protože to je prej v Bruggách povinný, a tak jsme se postavili do nekonečné řady párů, co zatoužily udělat si selfíčko se zvonem 83 metrů nad zemí + pár metrů připočtěte ještě za první dvě patra staré městské tržnice, na které ta věž se zvonicí vyrostla a pod kterou to v podchodu na nádvoří pěkně páchne. Asi si tam někdo ubruggnul.

Po děsně úzkém schodišti jsme se vymotali až nahoru a před obřím proděravělým válcem naoko obdivovali programátorskou práci bruggských zvonkohráčů, ačkoli mně bylo na první pohled jasný, že tu zparchantělou Ódu na radost vevnitř vyhrávají skřeti s kladivy. ;)

Nejnapínavější na celé věži je ale její složitý systém diktátorských turniketů, skrz který nahoru vpouštěli vždycky jenom tolik kusů, kolik jich předtím vyšlo ven, aby se ta věž nenaklonila ještě víc, než už stejně nakloněná byla. Dokonce se s vámi paní v pokladně ani nebavila a neprodala vám lístek, dokud se turniket neodhodlal vpustit další dvojičku, a ani vám tenhle postup předem nepopsala, tudíž jste její ignoraci prostě museli nějak vytušit. Takže všichni čekající s napjatými bulvami hleděli na dveře do věže, odkud se valili ti, co už atmosféru na věži nasáli. Respektive hleděli na okýnko o pár metrů výš, za kterým přešel každý, kdo sestupoval ze schodů a vzápětí se měl ukázat ve dveřích. No a někteří z nás prošli kolem okýnka dvakrát, mávali na úpějící frontu a stejně dole ze dveří nevyšli. :D A taky se pak trochu zasekl turniket, který by některé z nás odchozích odečetl…Ale to všechno jenom proto, aby měla fronta o to intenzivnější zážitek. ;)

Na náměstí Burg, co sousedilo s Marktem, jsme chtěli mrknout do baziliky Svaté krve a trochu si načepovat do bandasky, jenže bazilika si zrovna vybírala polední pauzu, a tak jsme prošli ulicí Blinde Ezelstraat (ulička Slepého osla), k níž se váže jakási strašně trapná pověst, a chvilku koukali na kus kanálu, který každou chvíli rozrývaly vyhlídkové čluny se znuděnými kapitány a rozjuchanými Němci na palubě.

Pokrytectví ryb, které vyžadují deštník.

Na promenádě jsme pak ale objevili jakousi skoro prázdnou galerii s volným vstupem, kde vystavovali naprosté skvosty jednoho vzorného recyklátora. Kam se, tywe, hrabe Kuky.

Výstava se jmenovala Flying Civil Servants a všechny bych je z fleku brala domů do stálého podnájmu.

Hlavně tady božského motoristu.

Na promenádě hned o kus dál měli taky muzeum Matta Groeninga. :mrgreen:

Do něj se nám ale už nechtělo, takže jsme skrz jen prošli do parčíku, kde se vystavovali divocí nezkrocení ořové všelijak chňapající a hrabající po svých ne zrovna sexy kovbojích. Až pak jsme zjistili, že to jsou čtyři nahatí jezdci apokalypsy s penisy v různých apokalyptických fázích.

Za kanálem nás sice lákali do kostela za zvýhodněnou cenu (bůh , kdo jim dotuje vstupenky), ale stejně nás nezlomili, protože v kostelní zahradě nutili lípy růst do boku místo k nebi a takové zvrácenosti na stromech, natož na lidech my nepodporujem.

A na dinner in the sky na jeřábu bylo zas ještě moc brzo :) , a tak jsme se prostě prošli po parku a pomalu Bruggy opustili.

Btw kouzla s domorodou webovou koncovkou. Mě zas napadlo třeba bl.be :D

Pustili jsme se níž po do mrtě vytěženém belgickém pobřeží, kde fakt každý kousíček půdy už nějaký Belgičan ošahal. Celé to vypadá jako jeden obří developerský projekt, který se ale zdá být pořád docela čerstvý, ulice jsou vylidněné a plno těch přepychových přímořských bytů má za oknem místo bazalky cedulku “te koop”.

Pak však se v jednu chvíli vytratila belgická pobřežní tramvaj a přišla Francie s opuštěnější krajinou, která má s mořem podstatně delší vztah, a tak nemusí být tolik úzkostlivá.

Projeli jsme Calais zahlcené kempujícími černochy a vydali se na Opálové pobřeží a na vyhlídku Cap Blanc-Nez, kde se kdysi líbilo i Němcům, kteří si tu postavili pár letních bunkrů, hrdě se u nich fotili, vichr jim přitom čechral vlasy a tu a tam odtud vypustili nějakou raketu.

Jo a taky tu stojí trochu ošklivý betonový obelisk na počest francouzského a anglického námořního spojenectví v první světové válce, který jim Němci v té druhé zbořili. Nicméně trošku jako by sám skrze sebe říkal “kamarádi z rozumu”. :)

Sešli jsme se podívat na pláž, ale trochu nás zmátly pokyny pro její použití. První z nich jsme nejdřív přeložili jako “Nekreslete šneky do písku”, načež nás teda napadlo, že možná je nemáme ani vyškrabovat z ulit, což se snad ale nesmí nikde, takže tyhle jsou možná prostě jenom obzvlášť hodný a vázaný na svoje domovy. Druhý pokyn – něco jako “Nelezte k útesu zespoda” – se trochu objasnil přímo na pláži, po níž se do moře valily potoky dešťové vody, které po odpolední bouři crčely skrz napěchovanou hlínu a kamení útesu jak jedna velká vodopádová stěna, co svým hukotem dělala druhý hlas mořskému příboji opodál.

Machdetektor na pláži našel čedičovou kost z dinosaura a stavěl si z ní pevnost, takže jsme byli chvilku zase spokojení všichni. :) Akorát pak zavětřil (protože moře mu tu pevnost sejmulo) a začal být děsně nervózní z přílivu, který pomalu začal celou pláž potápět. Najednou nás napadlo, že ta cedule možná říkala, že “když půjdete po pláži pořád dál, přižene se příliv a zahradí vám cestu zpátky”. Ale kdo ví, co se tam vážně psalo, viď. :P

Ačkoli slunce už se řítilo, aby si syklo ve vlnách, dojeli jsme se podívat ještě o kus dál na opuštěný maják Cap Gris-Nez. Nikde nikdo, slunce rozpouštějící se v zelenomodrém příboji a v pozadí ovce štěkající jak německej kulomet.

A potom jsme se už museli obrátit a vypravit se (s noční zastávkou v Bruselu, k němuž jsem si poznamenala máchovskou glosu, že vypadá, jako by se na jednom místě vykadilo 5 pavouků, ale bohužel už mi trochu vypadává kontext čili moc nevím, co se tím přesně myslelo :) ) zase domů.

prurva

Post Navigation