skotsko-kdesi-na-obzoru

Intro

18. – 20. 9. 2016

Někdo nás tam asi nechce. Tak nějak by mohlo znít nedobrovolné heslo našich prvních skotských dní. S jeho nenápadným, leč vytrvalým, a vzhledem k tomu, že v tom hrálo roli pár tun kovu, jen velmi těžko přeslechnutelným skandováním začalo už v Praze letadlo, do kterého nás v neděli večer naskládali. Když po lidech konečně nabalili taky všechny bágly a ucpali tak díry v podpalubí, napadlo totiž posádku, že by mohla vyzkoušet, jestli letadlo vůbec funguje. No. Bod za to, že si aspoň vzpomněli. 🙂 Nejdřív letuška do napjaté atmosféry nejistě vypustila tišící várku zdánlivě krotkých „few minutes“, které ovšem bez dohledu celkem rychle nabobtnaly v hodinu a vyplnily stísněný prostor letadla, až nám tváře připlácly na okýnka. Mohli jsme se tak dost dobře ujistit, že beton máme pořád sotva pár stop pod sebou, takže jsme letušku kolektivně donutili zabreptat, že to možná nebude trvat pár minut a že nás možná rozvezou zase domů. Pár hlučných zahraničních skupinek vybavených alkoholem tak, že tatáž letuška hned na začátku zakázala chlast na palubě pod pohrůžkou zatčení v Glasgow, se k tomu začalo hlasitě vyjadřovat, posilněno tím, že vidina Glasgow a tamního trestu se nejen jim začala dost zběsile vzdalovat. Fakt ale je, že oni se hlasitě vyjadřovali ke všemu, takže jejich komentáře zase nebyly až tak směrodatné. 🙂

Read More →

zoo-planters

13. – 17. 5. 2016

Už chápu, proč Hadriánův val není vidět z kosmu.
Myslíš jako, když není vidět ani z dvaceti metrů?

Bylo dost času na trochu trudnomyslných úvah o nezvratnosti osudu a vědoucného vytipování těch, kteří by jasně umřeli hned při havárii, a těch pro kameru zajímavějších, kteří by vydrželi až do zlomového poznání, že nasrané smrti stejně neujdou, i na trochu nervozity ohledně absence filánže, ale nakonec nás všechny úspěšně převezli na volné betonové jezero, nad nímž trochu hrůzostrašně visel temně zářící měsíc a kde se jediný obří noční dravec Ryanair chystal roztáhnout křídla. Na sedadlech ve čtrnácté řadě (tedy ve třinácté, pokud bychom jeli s nějakou míň pověrčivou společností, která se nezačne křečovitě křižovat, když přichází turbulence 🙂 ) jsme si konsternovaně vyposlechli pokyny pro případný průšvih, neboť nám je demonstrovala letuška, která sama vypadala jak vosková figurína, co zrovna uprchla od Madame Tussaud. Na lince Praha – Londýn docela styl. 😉

Read More →

arena

6. 12. 2015. V neděli večer, zatímco fešáci s bambitkami zalehávali naposled v dalekém Östersundu, jsem po zhruba sté hodině předvánočního přesčasu zaklapla notebook a těsně před zhroucením nadhodila: „Co kdybychom příští víkend taky jeli do toho Hochfilzenu?“ Do pár minut už jsme natáčeli hlavy nad plánkem, abychom simulovali zorný úhel z Tribüne A a zabírali postele v jednom z těch příšerně nevkusných alpských penzionů. 🙂

Byla to ta štace, kde jak ozbrojená kometa prorazila Lusy Šarvatóva, i když její závod jsme neviděli, protože jsme ještě tvrdli v Praze. A taky to byly ještě bezstarostné časy prvního závodního trimestru, kdy měla Súkalova z křišťálového glóbu jistý sotva první poledník.

Read More →

dalnice

Dny první: 12. – 14. 9. 2014

Pro vykreslení toho, jak se dokážou věci lavinovitě srát, když stojíte pod dostatečně vysokým kopcem, bych uvedla, že ještě v pátek v půl sedmé večer, kdy už jsme původně tak trochu plánovali mít polský nebo aspoň pohraniční vítr ve vlasech, jsme přebookovávali lístek na trajekt kvůli změně SPZky. V Česku už ale od šesti měli padla, takže jsme zkusili anglickou operátorku, která ke svému vlastnímu vzteku musela brát v potaz nultý poledník. Za pět minut osm jme v Alze ochmatávali vytipovanou navigaci, což byl z různých důvodů rovněž nečekaný bod programu, akorát že to, že mezi evropskými zeměmi v ní chybělo zrovna Finsko, jsme na rozdíl od přezíravého alzamana odmítli chápat jako “prostě demo do showroomu neasi, v krabici ze skladu budou mapy beztak komplet, jo a kdyby náhodou ne, dycky to můžete reklamovat, že jo”. Poněvadž takový luxus jsme že jo zrovna neměli a a poněvadž v Tallinnu bychom takovou navigaci mohli leda tak hodit baltským rybám na cestu do teplých krajin, za minutu osm jsme nakonec zaplatili navigaci úplně jinou, samozřejmě mnohem dražší, jejíž Velký bratr ale prokazatelně dohlížel i na Finsko (asi ruská produkce), a někdy v deset večer se z posledních sil konečně vysunuli z Prahy.

Read More →

Ačkoli tu okolo mně týdny stepuje víc věcí, které by se rády protancovaly do archivu, jako třeba relativní vítězství nad chocholoušem nebo osudové stěhování do Křečkárny ke klukům (s nimiž budu muset co nejdřív spáchat nějaké orgie, abych nezklamala ubytovací kancelář), nebo nový spolubydlící Raymond Gibbs Jr., dneska tomu tady bude šéfovat King Kong nazi dance a jeho zájezdová skupina.

To bylo tak, že moji němečtí elvisové (což zní mnohem ujetěji, než jak to na nich pak vypadá), kteří i seberozbředlejší srajdu dokážou přemlít a převařit na song, po kterém padesátkové americké holky z předměstí šílí jak po opraváři praček s postavou Supermana, vydali novou desku a spustili se s ní na turné. Akorátže si asi nevěřili na Slovany či co, čili se omezili akorát na svoji domovinu a hecli se pouze na mírnou zajížďku k Rakušákům, kterým doteďka nikdo neřekl, že si s tou němčinou Němci dělají prdel, a proto se tou řečí “Tywe, zkusíme schválně, jak dlouhý slovo nám ještě sežerou” pokoušejí mluvit taky. :mrgreen: Viel spaß, ja!

No každopádně jsme teda museli vyrazit za retrokunďákama až do Německa, a tak jsme si z toho udělali malý výlet, abychom konečně mrkli na belgické Bruggy, které jsou – řekněme přibližně – stejným směrem jako Norimberk, tudíž se to vyloženě hodí spojit 😀 , a pak taky proto, že do Brugg jsem chtěla už od doby, kdy tam hodnej Voldemort poslal Colina Farrella na ozdravný pobyt, a když to bylo dobré pro Farrella, co měl vředy z telefonní budky, tak proč by to nebylo dobré taky pro nás, viď. (A pak taky proto, že jsem chtěla aspoň na chvilku k moři a z Brugg je to o dost blíž než z Norimberka).

Read More →

"The Secret Life of Walter Mitty"

Nejlepší film. Jeden z nejlepších vůbec. Rozhodně se nasoukal do nějaké top pětky na filmovém vrcholu a rozbil tam základní tábor. Pozval na guláš zmrzlého Lovce trolů. Udělal si kámoše z Tuckera a Dalea… A společně ukradli kyslík Davidu Lynchovi, který se sám od sebe z nějakých mysteriózních důvodů domníval, že tam patří taky. 😀 No zkrátka, zažila jsem u Mittyho tři úplně nové pocity, které teďka hodlám zasadit do třech vět plných spoileru:

Walter Mitty a jeho tajný život je film, jehož hrdinové si vás uzurpují – chcete každopádně vědět, co se s nimi bude teď dít dál, navzdory tomu, že fikční svět už pár minut zasypávají titulky a sběrači osvobozeného popcornu už hlasitě podupávají v periferním úhlu pod nouzovým východem.

Ale zároveň! cítíte, že by vůbec nevadilo, kdyby se hlavní pár nakonec nedal dohromady a skončilo to u skateboardu od islandských grázlíků, protože film/příběh by byl i tak úplně stejně správnej.

A životem dokonale rozrytý filozof Sean Penn v kamaších (který se hodně zlepšil od doby, co jsem usnula u jeho teplého politika a on mezitím stihl asi pětkrát propadnout ve volbách), co skrz obří objektiv kontroloval sněžného levharta, mě asi poprvé v životě přiměl přemítat o tom, že by bylo fajn si někdy na chvíli vyzkoušet, jaké to je být mužem.

Pak mě to ale zas přešlo. :mrgreen:

Ani nevím, který jiný film tohle všechno zvládl.

Eyjafjallajökull!