ranni-loch-arkaig

Intro, 1. díl, 2., 3.

23. 9. 2016

Navzdory tomu, že rozlícené nebe v noci o jezero Loch Arkaig a okolní kopce rozmlátilo miliony kapek a tráva všude kolem byla zasypaná střepy, když jezero a kopečky okolo něžně probudilo svítání, všichni zjihli a tvářili se jakoby nic, že je to jenom rosa. :) Od závory, u níž jsme nocovali, jsme vyjeli zpátky na silničku klikatící se kolem vody směrem k civilizaci a přitom hledali odpověď na osudovou otázku, který ze zdejších kopečků pučících těsně u břehu hostil tu legendární převlíkací scénu z posledního Herráka Potteráka, v níž ze sebe Harry s Ronem dramaticky strhávají mokré oblečení, aby děj posunuli do Bradavic. Nepřestalo mě bavit vykřikovat za každou novou zákrutou, která otevírala nové možnosti, že tenhle nebo tenhle… nebo tenhle to určitě byl! Ale vlastně doteď vůbec nevíme, jestli se tu tahle legendární scéna točila. :D

Read More →

warning

Intro, 1. díl, 2.

22. 9. 2016

Ráno jsme vstali kousek od roztomilé vesničky Kinloch Rannoch u nejvýchodnějšího cípu jezera Loch Rannoch, která se ale budila až v deset, a tak jsme jeli rovnou k vodě. Poetické Loch Rannoch mě nadchlo a neustále jsem eM_koně nutila, aby zastavoval, abych mohla koukat, jak se mezi kopečky na protějším břehu rozespale převalují chuchvalce mlžného oparu, než je stále víc a víc protivné slunce definitivně vyžene z postele, a poslouchat, jak ani nedutá prastarý kapradinový les okolo vody, v němž rostly břízy tak staré, že už jim z kmenů opadaly i ty černé pruhy. <3

Read More →

my-destovi-pirati

Skotsko. Temná, drsná a divoká země na konci světa, na níž si vylámali zuby Římané, a tak ji za trest oddělili od světla civilizace Hadriánovým valem. Angličané si o pár století později při přežvykování hrdého Skotska svůj chrup vcelku zachovali, ale hádám, že dodnes je skotská plomba v puse vlevo nahoře občas pobolívá. :) Třeba proto, že Skotsko je země, kde se umí dost přesvědčivě tvářit, že s těmi vpravo dole toho – kromě jednoho ostrova – mnoho společného nemají, a kde před vámi zabouchnou okýnko, když na bankovce zahlédnou tu buckinghamskou paničku. Není zrovna těžké vytušit, kterého ze svých dvou sousedů mají Skotové radši. Oceán plný humrů se asi nikdy ani nemusel moc snažit. :D

Read More →

hlavoun

13. – 16. 11. 2015

Nejvíc punkový trip do Berlína. Jela jsem, ale tak nadopovaná zásobami prášků, že kdyby se nad tím někdo zamyslel, hádal by, že v tom zastrčeném anonymním hostelu v arabské čtvrti plánuju zbudovat drogovou varnu minimálně pro půlku východního Německa. Celý “pobyt” mám rozpitý jako vodovky po dešti a žádné poznámky jsem si v průběhu pochopitelně nepsala, protože docela dost velký kus mojí pozornosti na místě zabíral problém s tím vůbec rozpoznat, jestli je den, nebo noc (a trefovala jsem to s úspěšností tak 50 na 50), čemuž zrovna moc nepomáhalo ani sklepní okno v naší cele, které nás v pátek po půlnoci v polovině listopadu přivítalo s rozevřenou náručí. Ani nechci přemýšlet, co tam asi museli tak naléhavě vyvětrat. Každý večer mě spolkl démon matrace uvězněný mezi skřípajícími kovovými trubkami palandy a dusil mě v nekonečné spirále roztočů, dokud ho to nepřestalo bavit a nevyplivl mě ven pomačkanou, s motající se hlavou, sípající a unavenější než předtím, případně dokud se po chodbě za dveřmi s rachotem neprohnala uklízečka na motorovém člunu, což byl vzhledem k velikosti vln na “plovoucí” linoleové podlaze ostatně asi taky jediný dopravní prostředek, se kterým by si měl rozumný člověk do těch vod troufnout. Jediný, kdo nezklamal, byl propršený Berlín. <3

Zpětně mám dojem, že pršelo snad celou dobu, ale našla jsem pár usvědčujících fotek se sice dost naštvaným nebem, ale s prozatím suchou zemí, takže zřejmě moje vzpomínky jenom tak zmanipuloval výlet do Grunewaldu, kam chtěl Johannes vzít laponskou porodní bábu po válce na houby, ale místo toho tam (už bez Johannese) po válce leda navozili novou horu z berlínských trosek, na níž si pak Američani založili strategickou štěničí farmu, a kam jsme v neděli s vypůjčeným deštníkem, který se sebezapřením plnil spíš funkci pádla, v podstatě doplavali. Za jiných okolností bych byla v takovém počasí nejvíc šťastná, takhle jsem ale spíš čekala, zpoza kterého stromu na mě vyskočí zápal plic. :)

Read More →

ritamaki

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14.

Den patnáctý – 3. 9. 2013

Minulou noc jsme nakonec zakotvili v rezervaci Rakimaki (nebo tak nějak podobně), kde jsme narazili jenom na jeden problém – jak zaparkovat a způsobit přitom co nejmenší ztráty armádě křemenáčů, která v trávě všude kolem vůhružně tasila zbraně. Ráno se pak nad jezerem poválely mlhy Ölandu a bylo jim přitom úplně jedno, že jsou zeměpisně zcela mimo, a v našem tábořišti se vyprávěla pohádka o Křemílkovi, Vochomůrkovi, sobovi Kůrčičkovi a Hromnici Bimbule, která měla naši navigaci, a tak jako mrak doletěla do cizího fikčního světa. :mrgreen:

Read More →

parizka

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13.

Den čtrnáctý – 2. 9. 2013

V noci nejspíš mrzlo, poněvadž i když se nám v noci sobi vysrali za auto (čímž se podle mě v sobí řeči těla říká: “díky za ty rozsypaný sušenky, brácho!”), ráno to bylo ještě úplně ztvrdlé. :) A hned pár metrů od našeho spaní jsme spatřili provinilce (teda aspoň jsme si to mysleli) – vykutálenej sobí páreček tam okázale ožíral keříky a vzápětí flusal sežvejkané cucky vřesu a tvářil se, že já nic, já sob. Sotva jsme ale vyjeli, neviděli jsme v podstatě nic jiného než mraky dalších sobů – za námi, před námi i vedle nás. Asi nás chtěli zmást a vytvořit únikovou kouřovou stěnu, abychom nevěděli, komu to vyčítat. :D

Read More →

lodka

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11.

Den dvanáctý – 1. 9. 2013 31. 8. 2013

Další den za svítání nás lehce vzbudil rybář, který kolem se svým korábem silnic ve velkém stylu proplul, aby zakotvil o kus dál u jezera a ulovil snídani. Když se po nějaké době vracel, Machoš socializátor nahodil udičku a zapředl s ním empatický hovor na šupinatá témata a hrdý rybí překupník mu odhalil kufr plný mrskajících se ryb.

Mě ovšem po ránu zajímalo hlavně to, jestli tentokrát už budeme startovat sami od sebe, anebo nám to zase někdo bude muset ukázat, takže jsem Machoše donutila, aby to hned otestoval. K velké mé úlevě motor relativně ochotně naskočil, a tak jsem se šla spokojeně cachtat do ledového Gärdessjönu, jemuž se na hladinu začalo z prošedivělé oblohy snášet listí. První září v ukázněné zemi prostě (jo, akorátže jsem to blbě spočítala a ve skutečnosti byl ještě srpen).

Po teplé slepičí polívce, která ze mě měla vyhnat kocovinu, poněvadž jsem se vážně cítila jak pro propařené noci a různý blaníkovský svaly, které se předchozího dne utrhly ze řetězu, to na té pařbě očividně přehnaly a teď spráskaně hmitaly zpátky do děr, jsme se chtěli pustit zase dál.

Na důkaz toho, že přání není vždycky otcem myšlenky, se ale start opět nezdařil. :D Motor mlčel, zato duchem nepřítomný Machoš nyní zamyšleně prohlásil, že už ráno se mu to startování zdálo nějak podezřele pomalejší a že baterka zřejmě měla sílu právě na ten jeden start, který ovšem jakejsi rozmarnej testr vyplácal ještě před snídaní. Mlčící motor mi byl z těch dvou v tu chvíli přece jen o cosi sympatičtější. :mrgreen:

Read More →

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.

Den desátý – 29. 8. 2013

Od liščího ohniště u borůvkového lesa, ve kterém mimochodem děsně prudily i brusinky a kterým čas od času zachvěla ozvěna pár kilometrů vzdálených rozvibrovaných kolejí nebo zvuky turbokachních hrátek z jezera, jsme se v podstatě nehli ani celý následující den, protože i nomádi si občas potřebujou někde umýt hlavu, vyprat duši nebo si chvilku v klidu číst Žítkovské bohyně, ačkoli vám řeknu, že to není zas takový hit a že se nedozvíte o moc víc, než co byste se dočetli v Gabře a Málince.

Navíc nás toho dne vhodně konečně zastihl i první trochu řádnější a vytrvalejší švédský déšť, který kromě mě rozradostnil taky latentní architekty z našich řad, kteří se tak mohli pustit do stavby sofistikovaného voduodpuzujícího přístřešku. O něco míň už je potěšily místní písčité poměry, které na tuto stavební snahu pohlížely poněkud s ironií. :) Párkrát jsme sice solidně promokli, ale nakonec teda – pochopitelně dík mojí obětavé asistenci – v určitém slova smyslu příštřešek stál. A pak tak dokonce vydržel, i když jsme ho přestali podpírat. :cool:

Read More →

Ačkoli tu okolo mně týdny stepuje víc věcí, které by se rády protancovaly do archivu, jako třeba relativní vítězství nad chocholoušem nebo osudové stěhování do Křečkárny ke klukům (s nimiž budu muset co nejdřív spáchat nějaké orgie, abych nezklamala ubytovací kancelář), nebo nový spolubydlící Raymond Gibbs Jr., dneska tomu tady bude šéfovat King Kong nazi dance a jeho zájezdová skupina.

To bylo tak, že moji němečtí elvisové (což zní mnohem ujetěji, než jak to na nich pak vypadá), kteří i seberozbředlejší srajdu dokážou přemlít a převařit na song, po kterém padesátkové americké holky z předměstí šílí jak po opraváři praček s postavou Supermana, vydali novou desku a spustili se s ní na turné. Akorátže si asi nevěřili na Slovany či co, čili se omezili akorát na svoji domovinu a hecli se pouze na mírnou zajížďku k Rakušákům, kterým doteďka nikdo neřekl, že si s tou němčinou Němci dělají prdel, a proto se tou řečí “Tywe, zkusíme schválně, jak dlouhý slovo nám ještě sežerou” pokoušejí mluvit taky. :mrgreen: Viel spaß, ja!

No každopádně jsme teda museli vyrazit za retrokunďákama až do Německa, a tak jsme si z toho udělali malý výlet, abychom konečně mrkli na belgické Bruggy, které jsou – řekněme přibližně – stejným směrem jako Norimberk, tudíž se to vyloženě hodí spojit :grin: , a pak taky proto, že do Brugg jsem chtěla už od doby, kdy tam hodnej Voldemort poslal Colina Farrella na ozdravný pobyt, a když to bylo dobré pro Farrella, co měl vředy z telefonní budky, tak proč by to nebylo dobré taky pro nás, viď. (A pak taky proto, že jsem chtěla aspoň na chvilku k moři a z Brugg je to o dost blíž než z Norimberka).

Read More →