Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Read More →

karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Read More →

domaci

Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.

Read More →

ranni-loch-arkaig

Intro, 1. díl, 2., 3.

23. 9. 2016

Navzdory tomu, že rozlícené nebe v noci o jezero Loch Arkaig a okolní kopce rozmlátilo miliony kapek a tráva všude kolem byla zasypaná střepy, když jezero a kopečky okolo něžně probudilo svítání, všichni zjihli a tvářili se jakoby nic, že je to jenom rosa. 🙂 Od závory, u níž jsme nocovali, jsme vyjeli zpátky na silničku klikatící se kolem vody směrem k civilizaci a přitom hledali odpověď na osudovou otázku, který ze zdejších kopečků pučících těsně u břehu hostil tu legendární převlíkací scénu z posledního Herráka Potteráka, v níž ze sebe Harry s Ronem dramaticky strhávají mokré oblečení, aby děj posunuli do Bradavic. Nepřestalo mě bavit vykřikovat za každou novou zákrutou, která otevírala nové možnosti, že tenhle nebo tenhle… nebo tenhle to určitě byl! Ale vlastně doteď vůbec nevíme, jestli se tu tahle legendární scéna točila. 😀

Read More →

warning

Intro, 1. díl, 2.

22. 9. 2016

Ráno jsme vstali kousek od roztomilé vesničky Kinloch Rannoch u nejvýchodnějšího cípu jezera Loch Rannoch, která se ale budila až v deset, a tak jsme jeli rovnou k vodě. Poetické Loch Rannoch mě nadchlo a neustále jsem eM_koně nutila, aby zastavoval, abych mohla koukat, jak se mezi kopečky na protějším břehu rozespale převalují chuchvalce mlžného oparu, než je stále víc a víc protivné slunce definitivně vyžene z postele, a poslouchat, jak ani nedutá prastarý kapradinový les okolo vody, v němž rostly břízy tak staré, že už jim z kmenů opadaly i ty černé pruhy. <3

Read More →

my-destovi-pirati

Skotsko. Temná, drsná a divoká země na konci světa, na níž si vylámali zuby Římané, a tak ji za trest oddělili od světla civilizace Hadriánovým valem. Angličané si o pár století později při přežvykování hrdého Skotska svůj chrup vcelku zachovali, ale hádám, že dodnes je skotská plomba v puse vlevo nahoře občas pobolívá. 🙂 Třeba proto, že Skotsko je země, kde se umí dost přesvědčivě tvářit, že s těmi vpravo dole toho – kromě jednoho ostrova – mnoho společného nemají, a kde před vámi zabouchnou okýnko, když na bankovce zahlédnou tu buckinghamskou paničku. Není zrovna těžké vytušit, kterého ze svých dvou sousedů mají Skotové radši. Oceán plný humrů se asi nikdy ani nemusel moc snažit. 😀

Read More →

hlavoun

13. – 16. 11. 2015

Nejvíc punkový trip do Berlína. Jela jsem, ale tak nadopovaná zásobami prášků, že kdyby se nad tím někdo zamyslel, hádal by, že v tom zastrčeném anonymním hostelu v arabské čtvrti plánuju zbudovat drogovou varnu minimálně pro půlku východního Německa. Celý “pobyt” mám rozpitý jako vodovky po dešti a žádné poznámky jsem si v průběhu pochopitelně nepsala, protože docela dost velký kus mojí pozornosti na místě zabíral problém s tím vůbec rozpoznat, jestli je den, nebo noc (a trefovala jsem to s úspěšností tak 50 na 50), čemuž zrovna moc nepomáhalo ani sklepní okno v naší cele, které nás v pátek po půlnoci v polovině listopadu přivítalo s rozevřenou náručí. Ani nechci přemýšlet, co tam asi museli tak naléhavě vyvětrat. Každý večer mě spolkl démon matrace uvězněný mezi skřípajícími kovovými trubkami palandy a dusil mě v nekonečné spirále roztočů, dokud ho to nepřestalo bavit a nevyplivl mě ven pomačkanou, s motající se hlavou, sípající a unavenější než předtím, případně dokud se po chodbě za dveřmi s rachotem neprohnala uklízečka na motorovém člunu, což byl vzhledem k velikosti vln na “plovoucí” linoleové podlaze ostatně asi taky jediný dopravní prostředek, se kterým by si měl rozumný člověk do těch vod troufnout. Jediný, kdo nezklamal, byl propršený Berlín. <3

Zpětně mám dojem, že pršelo snad celou dobu, ale našla jsem pár usvědčujících fotek se sice dost naštvaným nebem, ale s prozatím suchou zemí, takže zřejmě moje vzpomínky jenom tak zmanipuloval výlet do Grunewaldu, kam chtěl Johannes vzít laponskou porodní bábu po válce na houby, ale místo toho tam (už bez Johannese) po válce leda navozili novou horu z berlínských trosek, na níž si pak Američani založili strategickou štěničí farmu, a kam jsme v neděli s vypůjčeným deštníkem, který se sebezapřením plnil spíš funkci pádla, v podstatě doplavali. Za jiných okolností bych byla v takovém počasí nejvíc šťastná, takhle jsem ale spíš čekala, zpoza kterého stromu na mě vyskočí zápal plic. 🙂

Read More →

ritamaki

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14.

Den patnáctý – 3. 9. 2013

Minulou noc jsme nakonec zakotvili v rezervaci Rakimaki (nebo tak nějak podobně), kde jsme narazili jenom na jeden problém – jak zaparkovat a způsobit přitom co nejmenší ztráty armádě křemenáčů, která v trávě všude kolem vůhružně tasila zbraně. Ráno se pak nad jezerem poválely mlhy Ölandu a bylo jim přitom úplně jedno, že jsou zeměpisně zcela mimo, a v našem tábořišti se vyprávěla pohádka o Křemílkovi, Vochomůrkovi, sobovi Kůrčičkovi a Hromnici Bimbule, která měla naši navigaci, a tak jako mrak doletěla do cizího fikčního světa. :mrgreen:

Read More →