platany

Drážďany. Město, které to slízlo, a Kurt Vonnegut se z toho zbláznil, a nijak to nemohl vylepšit fakt, že malá várka bomb Spojencům popadala předčasně už do pražských ulic. Ačkoli v Drážďanech se po letech nakonec zbavili všech trosek navzdory tomu, že některé původně měly zůstat na svých místech jako německé zdi nářků, a ačkoli spousta domů znovu obrašila kolem svých, v roce 1945 překvapených, koster, pořád bych řekla, že se tu ozývají ultra(do)zvuky po šoku sražených tektonických desek, zatímco přízrak neblaze přerušeného kontinua přiškrceně popotahuje polapený pod kopuli z cibule na střeše umělecké akademie v centru Altstadtu. Městu moc asi nepomohl ani vkus těch, kteří začali rozhodovat, zrovna když se začalo hrabat z ruin, protože na některých odhalených loukách kolem Labe tak snadno zakořenil socialistický bodlák. Naštěstí aspoň u některých znovu budovaných staveb nemuseli být kreativní – po velkodušném baroku zdědili podrobný návod.

koleje

Pro návštěvu obživlých drážďanských památek, které se snaží tvářit, jakoby tady stály vždycky, jsme si ale vybrali dost špatnou dobu, protože emblematický Frauenkirche i opodál stojící Kreuzkirche se na Velký pátek chystaly na ponocování o následující Noci nocí a dovnitř se na velikonoční (boho)služby pouštěli jen předem objednaní křesťané. Bez kapky milosrdenství nevpustili ani dost tristně vyhlížejícího anděla, který se tu asi zapomněl ještě od Mikuláše, anebo přišel zvěstovat Jidášovu zradu, jenomže špatné zprávy našly zavřené dveře, a tak teď bezprizorně podupával před Frauerkirche. Před kostelem Svatého Kříže jsme si teda aspoň prohlídli sousoší věnované památce dirigenta a učitele, který drtil zdejší chlapecký pěvecký sbor Dresdner Kreuzchor po značnou část 19. století. Jestli jsem to pochopila správně, na konci druhé světové války ale musel kantor prominout, když mu sochu roztavili pro vojenské účely. Teprv před šesti lety se výjev před kostel zase vrátil, a navíc s jedním novým současným zpěváčkem.

zpevaci

Jako řádní vobejdové, které nepustili dovnitř, jsme kostel aspoň důkladně obešli ze všech stran. Vedle Kreuzkirche postavili taky jakousi skulpturu, ale tady už jsme tápali trochu víc než u zbožných chlapeckých sopránů. Na jedné kostce tu balancovala druhá, a protože vypadala, že každou chvíli spadne, ačkoli podle vyražené tiráže tu měla konstantně namále už od 80. let, slova o míru mezi lidmi a náboženstvími se po písmenkách evakuovala pryč, jakkoli jsme se snažili je na žulu zase připlácnout. Kdyby ten mír vyryli, udělali by líp. :roll:

doplnovacka

Před Novou radnicí, jejíž věž přežila bombardování a z níž pochází ta slavná fotka sochy ztělesňující Dobrotu, která truchlivě shlíží na zničené město, mají zase svoji sochu matky údernice všechny drážďanské Trümmerfrauen, čili ženy sutě, které přiložily svoje ruce k rekonstrukci města. Jejich zástupkyně se zrodila v padesátých letech a z jejích galošů a vyloženě konstruktivního kladiva tak jde fakt strach. Já být poblíž téhle paní suť, asi se sesypu. :)

udernice

idiot

Širokými ulicemi (jo, jestli od jisté doby něco měli, tak místo) kolem Altmarktu jsme došli ke slavnému symetrickému Zwingeru. Musím říct, že tohle velkolepé nádvoří neexistujícího zámku na mě ze všeho nejvíc působilo jako podivný kočkopes (a rozhodně víc kočko- než -pes), který má v sobě taky něco z Potěmkina, jako falešně honosné předsálí sálu, do kterého nikdy nevstoupíte, protože se nikdy nedostali k jeho výstavbě, a jelikož teď už to nejde, začali se tvářit, že předsálím to mělo vlastně odjakživa skončit. :) Zase ale chápu, že je fakt pech, že i to samotné nádvoří museli po roce 1945 stavět znovu.

zwinger

Chvíli jsme se rozmýšleli, že půjdeme na Alte Meister, když venku mrholení přilákalo liják, ale nakonec nás odradil povýšený sekuriťák, který se tvářil, že bychom neměli, což byla ostatně asi pravda. :D Tak jsme se jen pro něj aspoň chvíli tvářili, že jsme na vážkách, a naběhlé žíly jsem mu trošku zaškrtila ostentativní hrou s foťákem a s myšlenkami, že si tady asi něco vyfotím, na což se tu koukalo asi stejně pohoršeně, jako kdybych se chtěla svlíkat či co, ačkoli kdyby si zametli před vlastní výstavkou, zjistili by, že sami mají po zdech nahotin až až. Ale uměleckých samozřejmě, víme. ;)

ruzovka

Tak jsme se přesunuli na náměstí Theaterplatz, kde mají na jedné straně krásnou Semperoper a na druhé rezidenční zámek a katedrálu Nejsvětější Trojice Hofkirche a uprostřed to celé řídí král Johan na koni.

Tahle katedrála, samozřejmě zavřená, je prý největší v Sasku, čemuž bych docela i věřila, protože dokonce i trochu vypadala jako svatootes(t)ánek, který prve napůl sežral nějakou jinou, menší katedrálu a její kus pak nechal pro výstrahu všem trčet ven, takže to dneska vypadá, jako by se jedna katedrála topila v tlamě té druhé. No posuďte sami.

A co se týče střechy věže paláce (na fotce), snad ani neexistuje míň lichotivý tvar než ten, který jí narazili. Vypadá, chudák, jak věž zámku pana Helmitze z Kastrólova. :D

party

Svatý i jeho lev na Hofkirche svorně vyhlížejí, jako by se zrovna probudili do společné kocoviny.

Na Zámeckém náměstí, které od Divadelního dělí právě jen Hofkirche, mají supr komiks o historii rodu Wettinů, i když podle mě trochu zbytečně z porcelánu. Ale zase se tím aspoň zapsali do historie největším porcelánovým obrazem světa a to pochopitelně chceš. :roll:

nabrezi

cibule

Na Brühlově terase nad Labem to ovšem vypadalo krásně a dík dešti tu ani nezacláněla stáda sluníčkových turistů. V miniaturní Brühlově zahradě, která jako zelený ostroh nad řekou vyplňuje kraj té nejstarší části Drážďan, trsaly krokusy a z květinových záhonů komando kavek soustředěně vyžíralo cibuloviny.

trofej

S horkou čokoládou v ruce jsme se pěšky vypravili do Großer Garten, i když mně osobně se snad ještě víc líbil Blüherpark, kterým jsme do Großer Garten bloudili. Byl to v podstatě jen takový úzký pruh zeleně podél potůčku, ale v dešti jsme tu byli skoro sami, jen s kachničkami mandarínskými a poetickými narcisy, které postupně rozkvétaly tak, jak jsme kolem nich procházeli. ;) Taky tu byl rybník s Glumovou skalkou a nad námi staré stromy s chomáčky ovcí něžně přitulených ke kmenům. Buď to, anebo to byla nějaká nemoc. :D

virus-ovce

sudicky-nad-urnou

Sudičky nad Mozartovou urnou

nahotina

Großer Garten je nepřekvapivě největší park ve městě. Kus z něj zabírají zvířata drážďanské zoo, kus zarostl botanickou zahradou. Uprostřed stojí nejstarší drážďanský barokní palác sloužící kdysi jako altánek pro zahradní slavnosti dvora. Opravili ho po zahradní slavnosti spojeneckých bomb, která se nečekaně rozjela tak, že by tu druhý den ráno do kráterů pochytali celé stádo mamutů, ale pořád je dost strašidelný, takže by se v něm mohl z fleku zabydlet Johnny Depp s Timem Burtonem. Po celém parku vede miniaturní železnice, kterou řídí dětští průvodčí a výpravčí. Proto se jí taky prej říká Liliputbahn. :) Měli jsme štěstí, protože železnici po zimě znovu otevřeli zrovna o den dřív, na zastávkách se ještě motaly zvadlé balonky, takže jsme si v otevřeném kupéčku během asi 5 minut prokrodili to, co jsme doteď těžce ušli, a vrátili se s minizugem na kraj parku.

jedem

“Tohle by měli udělat v Sokolově jako realizaci pro děti. Uhlí by na to měli dost.”

mavatka

Starému městu jsme dali sbohem, udělali si večerní projížďku Neustadtem a jeli se vyspat do hotelu u letiště.

niva

Bílá sobota pro nás začala zlatým deštěm na Labských loukách u řeky. Hned u řeky mají taky honosné budovy státního kancléřství a ministerstev a o něco upřímnější dům lidového saského umění s klaunem na střeše je jen kousek odtud. ;) Neustadt nám byl mnohem sympatičtější než stará zástavba a dokonce tu měli otevřený i jeden z kostelů! Na velikonoční a turistický půst si nehrál Dreikönigskirche neboli kostel Tří králů, který stojí na hlavní platanové třídě vedoucí až k soše Zlatého jezdce (Goldener Reiter) a k Augustově mostě. Pod tím zlatem je mimochodem zrovna taky August, saský kurfiřt a polský král, co mu přezdívali “silný”, protože prý lámal železo stejně jako naše Jana Brejchová. Výběr nátěru je ale asi trochu paradox, protože jako bojovník byl údajně spíš zadarmo drahý. Pochovali ho v Polsku, ale jeho srdce tepalo pro Sasko, a tak prý teď má vlastní malý sarkofág ve tvaru srdíčka v kryptě v Hofkirche. Fakt. ;) Btw původně měl August rajtovat přímo na svém mostě, ale báli se, že by ho most neunesl a August surfař by záhy rajtoval leda ve vlnách.

rarach

Z kostela Tří králů zůstala po válce jen věž a obvodové stěny. Vylezli jsme až nahoru, odkud je výhled na celé centrum, ale popisky tu byly jen k jedné straně výhledu, druhá asi nereprezentuje. To byla právě ta podivná zástavba, kde se krásné historické budovy a staré činžáky míchají s paneláky jako v šíleném šejkru 20. století.

A jakých tří králů je to kostel?
No asi těch tří, ne?
:D

from-the-top

V Neustädter Markthalle jsme si prohlídli sobotní drážďanský blešák, ale upřímně spíš jen z vděčnosti, že jsme tu našli záchod, i když ta budova sama o sobě je krásná. Kulaté náměstí Albertplatz o kus dál hlídají dvě obří kašny, ale v té době byly obě na suchu, voda odkapávala leda u artézské studny na rohu, kde lapaly po dechu oranžové ryby…

zajicokurata

Hned za tímhle dopravním uzlem se rozprostírá vnější Neustadt, tajný poklad tohohle města, umělecká čtvrť úzkých uliček, obroušených kočičích hlav, pomalovaných štítů domů, zarostlých dvorků a obchodů se značkovou i noname veteší, kde se samotné otřískané město mění v plátno pro inspiraci tryskající očividně ze všech děr a laloků, takže i každý parkovací automat tu má svůj vlastní pestrobarevný design a nemůžete se na něj zlobit. I když pozor, pořád tu ještě mají parkovací automaty, takže až tak militantní bohémové to zase nejsou. :)

putz

zlatnik

amor-trabant

little-monsters

dvorek

luther-kirche

U kostela Martina Luthera jsme se s Drážďany protentokrát rozloučili.

pillnitz

Po cestě zpátky do Prahy jsme si dali zastávku ještě v zahradách zámku Pillnitz na březích rozvážného Labe, kde saští králové trávili prázdniny. V zámeckém parku si už skoro 250 let pěstují jako kuriozitu obří kamélii, kolem které vystavěli skleněnou kopuli s několikaúrovňovými okružními stezkami, jakou mají i na Reichstagu, a hlavní zahradník parku prý kdysi svým umem nadchl i jednoho z mahárádžů. Opět se tu projevuje německý cit pro ordnung a symetrii, protože tentýž čínský barák napravo musí být i nalevo. Taky se tu snažili o světovost – ačkoli výsledky jsou trochu rozpačité… rybník v čínském i v anglickém pavilonu byste si docela jednoduše mohli splést s každým druhým českým rybníkem. Ale snaží se – mandarínské kachničky každé ráno zahánějí do čínských vod. :)

zahradnice

park

sklenik

elbe2

elbe

Post Navigation