13. – 17. 5. 2016

Už chápu, proč Hadriánův val není vidět z kosmu.
Myslíš jako, když není vidět ani z dvaceti metrů?

Bylo dost času na trochu trudnomyslných úvah o nezvratnosti osudu a vědoucného vytipování těch, kteří by jasně umřeli hned při havárii, a těch pro kameru zajímavějších, kteří by vydrželi až do zlomového poznání, že nasrané smrti stejně neujdou, i na trochu nervozity ohledně absence filánže, ale nakonec nás všechny úspěšně převezli na volné betonové jezero, nad nímž trochu hrůzostrašně visel temně zářící měsíc a kde se jediný obří noční dravec Ryanair chystal roztáhnout křídla. Na sedadlech ve čtrnácté řadě (tedy ve třinácté, pokud bychom jeli s nějakou míň pověrčivou společností, která se nezačne křečovitě křižovat, když přichází turbulence 🙂 ) jsme si konsternovaně vyposlechli pokyny pro případný průšvih, neboť nám je demonstrovala letuška, která sama vypadala jak vosková figurína, co zrovna uprchla od Madame Tussaud. Na lince Praha – Londýn docela styl. 😉

Na letiště jsme dosedli kolem britské půlnoci a soudě podle situace v hale pasové kontroly spolu s námi dosedla i cca půlka jižní Evropy, takže si White Cliffs of Dover pořádně lokly vody, než se ostrov zase nenápadně zhoupl zpátky jako gentleman, který se snaží tvářit, že ta krabice vůbec není kurevsky těžká. 😀 Následující hodinu jsme strávili v tříkilometrové klikatící se frontě, ačkoli kolmá dráha napříč místností by měla sotva 100 metrů, aniž bychom dohlédli, kam se vlastně posouváme, a jediné povyražení skýtaly občasně rozestavěné informační cedule letiště, které patrně dobře vědělo, proč nás všechny varuje, že neschvaluje žádné útoky na své zaměstnance. “Where is the fucking passport control???” Kolektivní myšlenku všech přítomných, která tu jiskřila s takovou silou, že jsem skoro čekala, že se nám nad hlavami rozbliká zlatá božská šipka Deus ex exit vedoucí k únikovému východu skrz rozestoupené vody Temže, zformuloval výkřik jakési excentrické ženské, která naprosto dezorientovaně prolézala pod páskou mentálně vymezující mantinely fronty v opačném směru, než kterým se fronta vlekla, a nakonec zmizela směrem zpátky k letadlům. Myslím, že si šla nějaké ulovit. Ta páska byla ale vůbec zajímavá věc. Tu a tam totiž chyběla, a zatímco většina si toho taktně nevšímala, někteří to považovali za zkratku. Třeba taková přičmoudlá dvojice, která se tímhle nemorálním výtahem jednou dostala až za nás. Když přišla další mezera, chtěli zase předvést mrzkou myšku jako krysy ze suterénu naší společnosti, ale koukali jsme se na ně tak významně, že si nedovolili. 😉 Výborná byla také příležitostná setkání v zákrutech koryta fronty s českými loďkami, zvlášť s jednou, na níž trůnila česká megera ostentativně si stěžující na to, jak ti lidé strašně smrdí. 😀 No prostě těžko vypsat všechna dramata téhle fronty a protože už je to zatraceně dlouhý odstavec a pořád jsme ještě nevkročili na britskou půdu, zapínám převíjení dopředu.

Ano, takže když jsme na tu britskou půdu konečně vstoupili, někteří z nás se na ni spíš skoro zhroutili, protože půjčovna aut na letišti, která nám měla rezervovat auto, byla v jednu ráno překvapivě zavřená. Nakonec ti druzí z nás zjistili, že musíme kus autobusem do vesnice půjčoven, a teprv tam nám konečně černoši v oblecích Europcaru chtěli vnutit automat. Ale nedali jsme se, teda spíš eM_koň se nedal, protože já jsem ležela v zombie stavu na sedačkách, a to ani když s ním černoch zapředl profi small talk: “Hm, Prague, cool city for the parties…” “Yeah, měl jsem mu říct ‚especially with černé roštěnky and any others breberky‘.” Btw to není rasismus, jenom inside joke. 😉

Asi ve dvě jsme teda konečně mohli začít řešit, jestli nejedeme v protisměru, na parkovišti, kde odpadky recykloval kojot, jsme vyjedli Mekáč a ve čtyři jeli nocovat někam ke Cambridgi.

Druhý den byl trošku přidušený, protože jsme se chtěli dostat k moři a večer zatáhnout ruční brzdu až nad Yorkem. Viděli jsme ale krásnou katedrálu v přístavu Great Yarmouth, otevřenou “from dusk do dark”, které do omítky kdysi asi přidávali kousky lastur či čeho. Nad katedrálou taky konečně začalo pršet. “Psi jsou vítáni, ale na vodítku.” “No jako všichni správní křesťani.” 😉

Ve vesnici “Něco-on-Sea” jsme to otočili k moři, protože nás nahlodalo takové nejasné tušení šestého smyslu, že by tu někde mohlo být. A fakt, řvalo tady na písečné duny, aby přečůralo vichr, a do pláže mlátilo obrovskými vlnami, které se nejdřív s rámusem přelomily a pak jedna po druhé vypustily dech mezi oblázky. Machoše ovšem nejvíc za(u)jali psi, kteří se tu procházeli před námi a teď chtěli odloudit jeho kokta (pro ty, co neznají naše skandinávské nářečí, myšlena je šunka ze svačiny, duch jeho koktství nebyl nijak ohrožen ).

Chvíli jsme jeli dál po pobřeží, ale byli jsme mrtví, a tak jsme to zabalili a přesunuli se na spaní do Darlingtonu, kde měli sice skvělé pečené brambory, ale jejich chuť trochu zhořkla, když noční recepční přešel naši stížnost na nefunkční wifi lehkomyslným mávnutím vrásčité ruky, že takové věci jako svět a internet jdou zcela mimo něj. Zjevně stejně konzervativní postoj zastával i náš pokoj. 🙂

V neděli jsme jeli dobýt Richmond Castle, který kdysi jako jeden z prvních kamenných hradů v Anglii založil Alan Rufus, kámoš a wingman Viléma Dobyvatele, a z něhož si později udělali vězení pro richmondské pacifisty, jimž nebyla světová válka dost světová. V jeskyni pod věží prý spí král Artuš a jeho rytíři a na vzorném anglickém trávníku na nádvoří po nocích hrávají fotbal. Ne, kecám. 😀 Hrají na fotbalovém hřišti hned pod hradem.

😀

Věž je jako jediná z celého hradu zachovalá (čti dostavěná 😉 ) a na svou dobu je prý celkem sexy. Usoudil eM_koň, znalec věží, v minulém životě věž. Každopádně je z ní krásný výhled na město, na obliny národního parku Yorkshire Dales, na řeku Swale i na vzpouru richmondských ovcí, které vzaly ztečí věž pasáka na protějším kopci. Zbytek hradu jsou rozvaliny, ale působivé – třeba taková Gold Hole Tower. Tam prý měl vládce svoje komnaty a svůj soukromý záchod, ale snad se to nejmenuje podle toho.

Na náměstí jsme si dali obří zmrzlinu a naposled se projeli po městě a přitom zjistili, že zatímco jsme byli na hradě, zaplnili ho chlápci s metály a v jedné vedlejší uličce dokonce pochodoval obdélník červenokabátníků s tradičními chlupaticemi královské gardy naraženými až na nos. Hádali jsme, jací asi veteráni se tu oslavují, ale jejich průměrný věk se nám zdál podezřelý a nemohli jsme se dopočítat odpovídající války. Nakonec to prý byla nějaká parade na oslavu zelených Howardů (Green Howards), jednoho prastarého regimentu britské armády.

Vyrazili jsme za Hadriánem. V městečku Corbridge jsme jedli, protože mě nadchla jeho stepfordská přísnost, s jakou nikomu nic nepovolí, takže jsou jeho uličky naprosto čisté a elegantní, s minimem vývěsních štítů a s těmi nejdecentnějšími nápisy a výklady. Myslím, že takhle nějak vypadá postapokalyptický svět, jehož se dožily jenom zdravé, silné nebo vychytralé fonty, zatímco Comic Sans a Tahomu zabila jejich vlastní přímočarost. 🙂

Po Corbridgi se začalo velké hledání Hadriánova valu, což nebyl zrovna lehký úkol v krajině, kde si farmáři začali ve velkém kolíkovat svoji trávu kamennými zídkami (proč asi právě tady, že 😉 ), takže jsou okolní pastviny plné valů a lecjaký z nich vypadá dost… hadriánsky. Nakonec jsme se orientovali podle pedestriánů na vyhlášeném pěším trailu podél valu a podle značek zákazu zastavení – když se někde na kopci zjevili pěší turisté s trekovými holemi a u cesty vyrostla značka typu “ne aby vás napadlo, že se tady budete něčím kochat”, Hadriánova zeď nebo nějaké jeho zbytky byly vždycky někde poblíž. 😀 V Chester Fort, kam jsme se chtěli podívat, měli kromě starých římských lázní taky vlezlou uvaděčku, jakou by tehdejší Římané nejspíš svrhli z hradeb nebo i s letáčky poslali na misionářskou výpravu k divokým ostrovním kmenům (nebo by možná udělali obojí právě v tomhle pořadí), takže jsme přejeli dál, k Housestead Fort, k prý nejzachovalejší ze všech ruin římských pevností podél valu, na poslední výspě civilizovaného světa odolávající nájezdům nespoutaných Piktů a jiných anglických divočáků.

Dneska už Housesteads Fort hlídají a hájí leda ovčí šiky, ale ty zato ve velkém. Všude kolem staré pevnosti na kopci se potloukaly ovce a snad každá měla u sebe malé lambdátko a ustavičné bečení ovcí se mísilo s překřikováním havranů, kteří se tu trochu hystericky snažili dodat místu na atmosféře. Ovčí btw 1: Všimli jste si někdy, že malé jehně vypadá zepředu trochu jako pitbull? 🙂 Do muzea se mi nechtělo, protože jsme už měli málo času, tak jsem se vydala rovnou na rozvaliny. Rozhodně musím pochválit informační panely, jimiž nás po celé pevnosti provázel sympaticky naivní římský rekrut Felix a které měly přijatelný poměr textu a obrazu. Prošli jsme základy civilního města Vicus, které tehdy i nyní leželo za hradbami pevnosti a kam vojáci podle Felixe chodili v době volna navštěvovat kamarády (no to jistě 😀 ), prefektovo sídlo, centrum, stísněná kasárna, lázně, nemocnici i sýpku se zachovalými dírami ve zdi, kudy proudil vzduch i psi na lovu krys, a samozřejmě severní gate, za níž už začínala země nepřátel. Vymakané měli Římané v pevnosti taky společné záchody – tvořil je geniální hygienický systém odtoků a přepadů pro vodu, jejíž očistné dráhy byly v kameni dosud dobře patrné. Stejně jsem ale pořád ještě cítila ten puch! 😀

Smečka jehňat skákajících po rozvalinách mezitím dobyla a obsadila Vicus. Ovčí btw 2: Víte, že když jehňata přiběhnou na zavolání k matce a jdou chlastat mlíko, vrtí nadšeně ocasem jak psi (nebo lachtani)? 😀 Je potvrzeno, že zbožňuju ovce. Muzeum už bylo zavřené a stahovaly se kolem něj – jak jinak – ovce, protože po zavíračce jim to tady očividně patří všechno a do rána to musí taky celé zodpovědně obbobkovat. M. zkoušel jako vždy a všude dobře zapadnout a cestou zpátky k neutišení bečel a bečel, jenomže žádný zvláštní zájem to u tvrdých pevnostních ovcí nevyvolalo. Až ta poslední se otočila s nervózním výrazem, který říkal: “Doufám, že tohle není zrovna můj příbuzný.”

Další ráno nás vzbudil pes Monty vracející se z procházky a horská panoramata Lake Districtu. Snídani jsme jeli hledat do turistického městečka Grasmere, domoviny Williama Wordswortha, což je tak koncentrovaná roztomilost a malebnost, až člověka napadá, že to musí být kulisy z filmu, protože kdo by to tak ve skutečnosti k sobě naskládal? Prostě takové britské Stars Hollow. Mimochodem nejen v Grasmere se v nás utvrdil pocit, že jsme se svým vypůjčeným zářivě modrým autem dokonale zapadli, Britové mají nějakou obskurní zálibu v modrých vozech.

William si něco škrábe do prachu cesty

Dragonfly Inn v Anglii

Jednou budka, všude budka

Posunuli jsme se dál po hlavní ose procházející jezerní oblastí, na níž bylo každé městečko jak dokonale vysoustružený korálek na nahrdelníku z jezerních perel, a všude bylo narváno tak, že jsem vůbec nechápala, jak může ty pěší turisty bavit chodit podél takových cest. Mimochodem, aby na ty korálky pro náhrdelník jezerníci měli, i na parkovišti u turistického centra tu můžeš parkovat jen 15 minut a pak cáluješ.

Kousek jsme se po náhrdelníku zase vrátili do Ambleside a vydali se do trochu opuštěnějších průsmyků. Nejdřív jsme se jenom motali uzoučkými cestami mezi soukromými ovčími prériemi, pak nás asfalt konečně vyvedl nahoru do kopců. Nahoře jsme se pustili zase dolů a serpentinami doesíčkovali až k potoku plnému šutráků, jehož korytem se mohli suchou nohou procházet i trpaslíci jako já, až jsem si připadala jako trollí Gabra z hor u Járku. Chvíli jsme tu okouněli, než vedle nás zaparkovali dva drsní chlápci v crackové dodávce a na travičku vynesli štěňátko jorkšírského teriéra, aby se moh‘ prcek napít. Takové munici prostě uhneš. 😀

Podél potoka jsme si to namířili k druhému z obou průsmyků. Na to, že dole pod cestou šplhající do kopců nás stejně jako prve opět vyprovázela tryzna značek varujících před náročným výstupem, bylo na cestě docela živo a z druhé strany kopce se v protisměru každou chvíli vylouplo nové auto. Zrovna s jedním z nich jsme se vzájemně vyhýbali v tom nejprudším kopci v nejostřejší zatáčce. Není mi moc jasné, jak se nám to povedlo (vážně podezírám nějakého škodolibého trolla, který tam nastrčil svoji hlavu), ale šutrák, který jsme při manévru lehce štrejchli a zbavili tak naše auto alespoň lokálně části modrého laku, nám rozpáral levé přední kolo. Bylo to fakt moc pěkné místo na výhled, i když nucený, zato už trochu míň se hodilo na vyměňování kola, protože když vám auto stojí skoro kolmo k údolí a klepete se, aby si to brzda nerozmyslela, připadá vám, že rozčilovat zpruzený vůz ještě lechtáním heverem je trochu moc velká frajeřina i na takové Kingsmany, jako jsme my. Nepřála bych vám poslouchat ty zvuky, když se přední část auta pomalu a se zatajeným dechem zvedala a v zadní části to při každém jejím pohybu zlověstně zavrzalo. 😀

Protože tady ale zjevně chodilo neštěstí po horách a podél cest podle všeho rozmístilo povícero trollů, dlouho jsme s prasklou gumou sami nezůstali. 🙂 Sotva jsme na trávě rozložili plátno s chirurgickým náčiním na transplantaci duše a začali dumat, s čím asi tak nejlépe začít, uslyšeli jsme někde v kopci nad námi mezi auty, která k nám pomalu seshora slaňovala, podezřelé syčení. Jakmile se džíp dopleskal až k nám, položili jsme řidiči skrz popuštěné okénko kruciální otázku, jestli ví, že má píchlé kolo. “No,” odtušil stoicky. Vystoupil, spolu s ním i jeho paní a spousta džížesů a nadávek, k ruce si vybral fuckinga a šel s ním lovit hever. “Yeah, we have the same problem,” zkoušeli jsme ho utěšit, aniž bychom se tetelili, že my jsme si svojí díry aspoň sami všimli 😀 , avšak on dál vehementně spílal svojí rodné krajině a debilitě cest, jimiž je protkána, a to tak, jak bychom si my jako hosté nikdy nedovolili. 😳

Zatímco jsme teď už duálně odstrojovali své vozy, pro projíždějící v obou směrech to začala být docela challenge, protože příkrá zatáčka se naší okupací ještě poněkud zpříkřila. Jenže s prázdnou duší se nijak daleko neodkloníte, takže nám nezbývalo než se na projíždějící povzbudivě usmívat a sem tam některému dodat odvahy, když se naším táborem nechtěl prosmýknout. “Lucky place, not?” okomentoval to jeden s úlevou, když nás s otevřeným okýnkem konečně míjel. Tak určitě. Hlavně asi proto, že tu čerstvý horský vzduch nekalil ani telefonní signál. 😀

Nakonec byl ostrý děda ještě rychlejší než my, protože mu prorvaná pneumatika z kostry odpadla dřív, a navíc stál o něco výhodněji, takže se nemusel zdržovat lovem šutrů, které by potřeboval zastrčit pod zadní kola, jako to musel provést náš kolmý tým. Přišel nám do toho neohroženě kopnout, takže se i naše rozpáraná guma poslušně svalila a mohli jsme přikurtovat náhradníka. Po téhle zkušenosti jsme se nicméně rozhodli druhý průsmyk minout a vrátit se zpátky dolů, jen jsme dědu nechali poodjet, abych si mohla vyfotit výhled na místě činu, aniž by na mě koukal s výčitkou, že to zlehčuju. 🙂

Podél potoka jsme opustili Lake District a přes Yorkshire Dales zamířili do Yorku. Yorkshire Dales jsou trochu jiné kopce, nižší, ale přívětivější, celé rozparcelované kamennými valy, v nichž řádí ovčí gangy. Všude kolem má tady svět v podstatě jen tři barvy a do těch se vejde celý britský venkov a má to styl jak málokdo.

Po cestě jsme hledali Fountains Abbey, ale cestování po uzoučkých cestičkách orámovaných hustými živými ploty, z nichž každou chvíli vyskočil nějaký bažant nebo jiný pták, nás zdrželo, takže jsme opatství našli zamčené. Respektive našli jsme zamčenou neproniknutelnou železnou bránu zřejmě vedoucí k opatství. Aspoň něco málo i ze samotné památky zastřené zdmi ze všech stran jsme zahlídli až z parkoviště pro postižené, protože eM_koň správně usoudil, že ti by to mohli mít blíž a s menším množstvím bariér. 🙂 Vůbec nejvíc jsme ale nakonec viděli z vykotlané díry v zídce na protějším kopci, kde nás od historie dělila jenom horda krav, které tu dělaly securitas.

Do Yorku jsme se dostali skoro za tmy, zaparkovali jsme u zdejšího Toweru, aka Clifford’s Toweru, kde kdysi věznili peníze a vězně, a šli hledat katedrálu. eM_koň se snažil odškrtnout si tenhle úkol hned za rohem, kde mi u nějakého ubohoučkého kostela tvrdil, že tohle je určitě katedrála. 😀 No nebyla. Došli jsme až k hradbám města a pak si sedli na yorskou “hawaii” pizzu, která toho sice o ananasu mnoho neslyšela, ale měla skvělý britský sýr.

Spali jsme v pustině, napůl cesty do Whitby, na odpočívadle s hromadami písku a štěrku, které tu prý nechali dělníci po zimních pracích. Bylo mi všechno jedno. Samozřejmě ráno nás vzbudil kamion s dělníky, kteří přijeli své zimní práce dokončit. 😀

Přes ponuré vřesoviště, které jsem překřtila na Darth Moors, jsme se vydali do přístavního městečka Whitby, kde se prý ze Severního moře kdysi vylodil Drákula. Docela bych věřila, že ten starý hřbitov plný vyvrácených náhrobků na výběžku nad mořem se kýčovitým vampýrům musí dost líbit. 🙂

Ve Whitby Abbey měli ráno ještě zavřeno, zato ve městečku už se těšili z permanentní zácpy, protože tu chytře rozkopali nejdůležitější kruháč. Čekat na mrtvé mnichy jsme šli na pláž za městem, na Sandsend. Pláž tu měli rozdělenou na psí a člověčí část, ale jejich úzkoprsé rasistické cti musím uznat, že ta psí byla mnohem hezčí. Taky tam bylo docela živo, zatímco lidi z liduprázdné člověčí pláže měli v úterý dopoledne asi důležitější věci na práci než honit si na písku ocas. Blbci, no. 🙂

Přes centrum Whitby, kde se tyčil kamenný James Cook, poněvadž tu kdysi vyráběli jeho lodě a protože mu chtěli australští a novozélandští lidé poděkovat, že je objevil, jsme se už jako mazáci vrátili zpátky k opatství. Po ruinách shlížejících na moře nás prováděl náš audioguide brother William. Prý tady na větrné hůrce mrtvoly s oblibou pohřbívali už Anglo-Saxové, pak modlící se benediktini, až s Jindřichem VIII. to tak nějak “vyprchalo”. Ovšem ještě na začátku první světové války si Němci do ruin kopli a ze svých bitevních lodí do nich děly během deseti minut udělali nová vrata.

Když už se opatství v 17. století začalo definitivně rozpadat, postavil si vedle ruin své romantické sídlo Cholmley House stejnojmenný sir politik a děsně se divil, že každého stejně spíš zajímají rozvaliny než jeho architektura. Dneska je z jeho bejváku akorát tak visitor centre a dělá podnos pro zbytky toho, co archeologové nebo psi vyhrabali ze zříceniny, tj. pro kamenné hlavy mnichů a další cetky. By byl pán asi nadšenej. 🙂

Z Whitby už nás čekala jenom dlouhá cesta zpátky k Londýnu a jen co si sekuriťák odborně čichl k eM_koňovým botám a mírně zfetovaný pak ještě pod detektorem bomb prověřil, že tou řasenkou opravdu neplánuju vyhodit letadlo do povětří, přinejmenším ne dřív než nad Prahou, pustili nás dokonce i na palubu.