Podzimní Drážďany. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, ale stačilo dojet za Ústí k hranicím – tunel ven z Česka netrefila (měla zamlžený výhled, to je jasný).

Ano, potřebovala jsem do Drážďan kvůli tady tomu velkolepému sedmitunovému psovi ⬇️, kterého František Skála umotal z drátů. Byla jsem se na něj koukat, když ještě hlídal náplavku na Rašínově nábřeží, a když jsem se dozvěděla, že ho jako vyslance pustí po vodě do Německa, bylo jasné, že mě volání vlčí smečky přivábí i tam.

Vulpes Gott / František Skála:
ještě v Praze na náplavce | upoutávka u Brühlovy terasy | a konečně na správném břehu – Pes a já (a Labe a spousta lidí, kteří se tam zrovna nutně museli procházet, protože sluníčko! a bude zima a tma 😀)

Read More →

Taková ta nejistá cesta, od níž se vás od samého začátku pokouší odradit chapadla různých potíží, a proto zvolíte jediné logické řešení a zkusíte, zda by se vám to všechno alespoň nesnášelo lépe, kdybyste byli v Berlíně, pár dní to tam testujete a naberete určitá nadějná data, a tak se nenápadně zkusíte vyškrábat po mapě výš, v noci spálíte – ne, jen přejedete – mosty nad dánskými úžinami a na druhém konci duhy, která má všechny odstíny šedé, vždyť je pořád ještě noc, si konečně trochu oddechnete a troufnete si popojet pro další kus blåbärspáje zase o něco dál na sever. A ještě dál a potom ještě kousek. A když pak jednou odpoledne nasednete na trajekt, který vás s bručením (ale uklidňujícím) protáhne naducanou bílou mlhou, a vy rozhrnete závěs deště a uvidíte ty špičaté skály, z nichž jsou tyhle dinousauří lofotské ostrovy urostlé (anebo neuvidíte, protože za závěsem je další závěs, ale to se do této metafory nehodí), brzy zjistíte, že už je úplně všechno v pořádku, protože zdejší vichr nikdy nemá dost a lačně vám od pusy utrhne každou starost, ještě než ji vyslovíte (dokonce mám podezření, že ji umí vymést přímo z hlavy – asi ušima), a rozmlátí ji o ty ostré vrcholky tak, že jediné, co po nich zůstane, jsou krvavé kapky dřínu rozeseté do vřesu všude kolem (jo a taky pomáhá, že vám je někdy zcela nepoeticky prostě jen strašná zima). A tak se ustavičně někam šplháte, protože je tak osvobozující, že sinusoidy, které běžně žijete, teď tady taky vidíte, cítíte a můžete si na ně sáhnout, a celé hodiny volíte jen mezi tím, zda to příští, na co stoupnete, bude kámen, nebo bahno, a (na) nic jiného nehrajete, a i když vám teče do bot, znamená to právě jen tohle, a proto máte pocit, že forma i obsah tady dýchají společně a vy s nimi.

Tak taková ta cesta.

Neznám lepší.

Berlin Unit

Unavení, ale samozřejmě jsme se v noci snažili řídit návodem na stěně nad postelí… 😀

Název: Žena ve dveřích

Berlín. Podvratný a vtipný jako vždycky. ❤️

Ke zdem radši vždycky čelem a hlídat, jestli nerostou…

Noc ve městě

Photoshoot level Vogue: Fotím si trubky, protože trubky jsou nejlepší, a nějaký trubka mě přitom tajně fotí, prý abych měla fotku s kamarádkami trubkami.

Překážím před předložkou. Celá já.

Read More →

jednorozec

Ten zatím poslední výlet byl do Heidelbergu. eM_koň mě sice podezíral, že kvůli tomu, že na tamější slavné univerzitě nějaký čas pobýval Sheldon, ale popravdě to bylo jen proto, že jsem viděla fotku pobořeného heidelberského hradu, který městu sedí za krkem a tváří se při tom tak, jak by se tvářil bradavický hrad, kdyby to do něj napálila vojska Ludvíka Voldemorta XIV. Městem protéká řeka Neckar, přes kterou vede starý most trochu připomínající ten Karlův, protože to mi dělá každý starý kamenný most, a když jedete z východu, prostě na Heidelberg narazíte, i kdybyste nechtěli, protože kolem města je právě těch pár kopců rašících z jinak totální placky. Takhle o něj kdysi asi zavadil i homo heidelbergensis, který se tu usadil a měl prý mezi jinými homo fakt velkou hlavu, takže není divu, že jeho potomci tu ve 14. století založili první německou univerzitu. 😉 (Ale na našeho Karla se stejně nechytali). Po chytrém homo se mezi heidelberskými kopečky líbilo i Keltům, Římanům a národním socialistům, kterým tady kdysi hodně fandili a kteří si na svatém kopci nad městem ve třicátých letech zbudovali obří kamenný amfiteátr pro svůj diskuzní klub. Je to blbý takhle navázat, ale líbilo se tu i nám. 😀

Read More →

ze-spitze-zugspitze

Aneb Když v Německu dost dlouho ladím stanice, dřív nebo později se na některém kanále ten Hitler objeví. 😀

Když vlak s odfrknutím dosupěl nahoru, rozevřela se před námi nádherná, ale děsivá bílá země plná lidí s kopyty. Neustávající dunění přezkáčů se rozléhalo i na záchodě. Začal první víkend sezóny, během níž je prý beztrestné chopit se klacků. 🙂

Další lanovkou na úplnou spitzi, kam jsme si dovezli jistý popel z duše jisté osoby k jistému obřadnému rozprášení. Celkem se zmítal, ale nakonec se jak pavučina roztrhal o rakouské vrcholky. Potom polívka a sledování malých červů ve sněhu. 😳

Večerní procházka opuštěným městem, jehož skomírající tep se snažil ještě víc přiškrtit rozčarovaný smajlík na světelné tabuli. Snažili jsme se ho potěšit, opakovaně zkoušeli jet pod deset, ale tehdy mlčel. Teprve když jsme poskočili nad 10 kilometrů, s upokojením se zase zamračil. Některým lidem se holt nezavděčíš. 🙂 A do tmy pod skokanskými můstky prýštily sněhové fontány.

Ráno okruh k jezeru oblepenému sněhem zasypanými stánky s vybledlým pivem a zmrzlinou a na všechny pohledy dokreslit vločky.

A domů.

Read More →

citycloud

Máme pokoj s postelí, jejíž čelo se tváří jako dřevo z lodních beden, takže mi nad hlavou temně svítí nápis Ypres 1857, na záchodě je štětka ve tvaru samopalu a toaletní papír nám vytrvale zarovnávají do ozdobné špičky. My tři – já, M. a rudý flek č. 13. V Hamburku.

Celý den střídavě prší a svítí slunce, podle toho, co před sebou vichr zrovna přižene nad město a roztrhá nad bludištěm ulic a kanálů. Nejlepší jsou ty chvilky, kdy se spustí liják a ulice vyčistí od kapitulujících turistů, kteří před valící se vodou zabouchnou dveře kaváren a pekáren, s úlevou, jako by šlo o dveře do záchranné ponorky, a za sebou na chodnících nechávají ležet umírající deštníky s mnohačetnými zlomeninami. Celý den na zemi nacházíme jejich mrtvolky.

Tak nádherné město. V každé ulici, kterou vidím, bych chtěla bydlet. Dokonce i válející se pytle s odpadky jsou tu tak krásné, protože mají fialkovou barvu.

Read More →

platany

Drážďany. Město, které to slízlo, a Kurt Vonnegut se z toho zbláznil, a nijak to nemohl vylepšit fakt, že malá várka bomb Spojencům popadala předčasně už do pražských ulic. Ačkoli v Drážďanech se po letech nakonec zbavili všech trosek navzdory tomu, že některé původně měly zůstat na svých místech jako německé zdi nářků, a ačkoli spousta domů znovu obrašila kolem svých, v roce 1945 překvapených, koster, pořád bych řekla, že se tu ozývají ultra(do)zvuky po šoku sražených tektonických desek, zatímco přízrak neblaze přerušeného kontinua přiškrceně popotahuje polapený pod kopuli z cibule na střeše umělecké akademie v centru Altstadtu. Městu moc asi nepomohl ani vkus těch, kteří začali rozhodovat, zrovna když se začalo hrabat z ruin, protože na některých odhalených loukách kolem Labe tak snadno zakořenil socialistický bodlák. Naštěstí aspoň u některých znovu budovaných staveb nemuseli být kreativní – po velkodušném baroku zdědili podrobný návod.

Read More →