jednorozec

Ten zatím poslední výlet byl do Heidelbergu. eM_koň mě sice podezíral, že kvůli tomu, že na tamější slavné univerzitě nějaký čas pobýval Sheldon, ale popravdě to bylo jen proto, že jsem viděla fotku pobořeného heidelberského hradu, který městu sedí za krkem a tváří se při tom tak, jak by se tvářil bradavický hrad, kdyby to do něj napálila vojska Ludvíka Voldemorta XIV. Městem protéká řeka Neckar, přes kterou vede starý most trochu připomínající ten Karlův, protože to mi dělá každý starý kamenný most, a když jedete z východu, prostě na Heidelberg narazíte, i kdybyste nechtěli, protože kolem města je právě těch pár kopců rašících z jinak totální placky. Takhle o něj kdysi asi zavadil i homo heidelbergensis, který se tu usadil a měl prý mezi jinými homo fakt velkou hlavu, takže není divu, že jeho potomci tu ve 14. století založili první německou univerzitu. ;) (Ale na našeho Karla se stejně nechytali). Po chytrém homo se mezi heidelberskými kopečky líbilo i Keltům, Římanům a národním socialistům, kterým tady kdysi hodně fandili a kteří si na svatém kopci nad městem ve třicátých letech zbudovali obří kamenný amfiteátr pro svůj diskuzní klub. Je to blbý takhle navázat, ale líbilo se tu i nám. :D

Read More →

ze-spitze-zugspitze

Aneb Když v Německu dost dlouho ladím stanice, dřív nebo později se na některém kanále ten Hitler objeví. :D

Když vlak s odfrknutím dosupěl nahoru, rozevřela se před námi nádherná, ale děsivá bílá země plná lidí s kopyty. Neustávající dunění přezkáčů se rozléhalo i na záchodě. Začal první víkend sezóny, během níž je prý beztrestné chopit se klacků. :)

Další lanovkou na úplnou spitzi, kam jsme si dovezli jistý popel z duše jisté osoby k jistému obřadnému rozprášení. Celkem se zmítal, ale nakonec se jak pavučina roztrhal o rakouské vrcholky. Potom polívka a sledování malých červů ve sněhu. :oops:

Večerní procházka opuštěným městem, jehož skomírající tep se snažil ještě víc přiškrtit rozčarovaný smajlík na světelné tabuli. Snažili jsme se ho potěšit, opakovaně zkoušeli jet pod deset, ale tehdy mlčel. Teprve když jsme poskočili nad 10 kilometrů, s upokojením se zase zamračil. Některým lidem se holt nezavděčíš. :) A do tmy pod skokanskými můstky prýštily sněhové fontány.

Ráno okruh k jezeru oblepenému sněhem zasypanými stánky s vybledlým pivem a zmrzlinou a na všechny pohledy dokreslit vločky.

A domů.

Read More →

citycloud

Máme pokoj s postelí, jejíž čelo se tváří jako dřevo z lodních beden, takže mi nad hlavou temně svítí nápis Ypres 1857, na záchodě je štětka ve tvaru samopalu a toaletní papír nám vytrvale zarovnávají do ozdobné špičky. My tři, eM_koň, já a rudý flek č. 13. V Hamburku.

Celý den střídavě prší a svítí slunce, podle toho, co před sebou vichr zrovna přižene nad město a roztrhá nad bludištěm ulic a kanálů. Nejlepší jsou ty chvilky, kdy se spustí liják a ulice vyčistí od kapitulujících turistů, kteří před valící se vodou zabouchnou dveře kaváren a pekáren, s úlevou, jako by šlo o dveře do záchranné ponorky, a za sebou na chodnících nechávají ležet umírající deštníky s mnohačetnými zlomeninami. Celý den na zemi nacházíme jejich mrtvolky.

Tak nádherné město. V každé ulici, kterou vidím, bych chtěla bydlet. Dokonce i válející se pytle s odpadky jsou tu tak krásné, protože mají fialkovou barvu.

Read More →

platany

Drážďany. Město, které to slízlo, a Kurt Vonnegut se z toho zbláznil, a nijak to nemohl vylepšit fakt, že malá várka bomb Spojencům popadala předčasně už do pražských ulic. Ačkoli v Drážďanech se po letech nakonec zbavili všech trosek navzdory tomu, že některé původně měly zůstat na svých místech jako německé zdi nářků, a ačkoli spousta domů znovu obrašila kolem svých, v roce 1945 překvapených, koster, pořád bych řekla, že se tu ozývají ultra(do)zvuky po šoku sražených tektonických desek, zatímco přízrak neblaze přerušeného kontinua přiškrceně popotahuje polapený pod kopuli z cibule na střeše umělecké akademie v centru Altstadtu. Městu moc asi nepomohl ani vkus těch, kteří začali rozhodovat, zrovna když se začalo hrabat z ruin, protože na některých odhalených loukách kolem Labe tak snadno zakořenil socialistický bodlák. Naštěstí aspoň u některých znovu budovaných staveb nemuseli být kreativní – po velkodušném baroku zdědili podrobný návod.

Read More →

hlavoun

13. – 16. 11. 2015

Nejvíc punkový trip do Berlína. Jela jsem, ale tak nadopovaná zásobami prášků, že kdyby se nad tím někdo zamyslel, hádal by, že v tom zastrčeném anonymním hostelu v arabské čtvrti plánuju zbudovat drogovou varnu minimálně pro půlku východního Německa. Celý “pobyt” mám rozpitý jako vodovky po dešti a žádné poznámky jsem si v průběhu pochopitelně nepsala, protože docela dost velký kus mojí pozornosti na místě zabíral problém s tím vůbec rozpoznat, jestli je den, nebo noc (a trefovala jsem to s úspěšností tak 50 na 50), čemuž zrovna moc nepomáhalo ani sklepní okno v naší cele, které nás v pátek po půlnoci v polovině listopadu přivítalo s rozevřenou náručí. Ani nechci přemýšlet, co tam asi museli tak naléhavě vyvětrat. Každý večer mě spolkl démon matrace uvězněný mezi skřípajícími kovovými trubkami palandy a dusil mě v nekonečné spirále roztočů, dokud ho to nepřestalo bavit a nevyplivl mě ven pomačkanou, s motající se hlavou, sípající a unavenější než předtím, případně dokud se po chodbě za dveřmi s rachotem neprohnala uklízečka na motorovém člunu, což byl vzhledem k velikosti vln na “plovoucí” linoleové podlaze ostatně asi taky jediný dopravní prostředek, se kterým by si měl rozumný člověk do těch vod troufnout. Jediný, kdo nezklamal, byl propršený Berlín. <3

Zpětně mám dojem, že pršelo snad celou dobu, ale našla jsem pár usvědčujících fotek se sice dost naštvaným nebem, ale s prozatím suchou zemí, takže zřejmě moje vzpomínky jenom tak zmanipuloval výlet do Grunewaldu, kam chtěl Johannes vzít laponskou porodní bábu po válce na houby, ale místo toho tam (už bez Johannese) po válce leda navozili novou horu z berlínských trosek, na níž si pak Američani založili strategickou štěničí farmu, a kam jsme v neděli s vypůjčeným deštníkem, který se sebezapřením plnil spíš funkci pádla, v podstatě doplavali. Za jiných okolností bych byla v takovém počasí nejvíc šťastná, takhle jsem ale spíš čekala, zpoza kterého stromu na mě vyskočí zápal plic. :)

Read More →

coming-out

Němci byli vždycky napřed – musí se jim nechat, že i 17. listopad slaví už devátého. ;) Ale protože letos měly mrtvé betonové panely dvacáté páté narozeniny, rozhodli se v Berlíně na jejich počest vybudovat zeď znova, i když tentokrát betonárny nepotěšili a použili trochu míň kontroverzní a trochu líp prodyšný materiál, a to sice sexy svítící balónky, které navíc slíbili s koncem oslav vodhákovat a vypustit a zopakovat si tak “nějaký pocity”. Tuhletu emocionální rekonstrukci freiheitu jsme si nechtěli nechat utýct, protože přirozeně pasem po podobných úchylárnách a protože minule jsme si zas tolik neužili, takže jsme v sobotu odpoledne spontánně naskočili do autobusu SA (čímž ale nemyslím Sturmabteilung, nýbrž Student Agency), kterému šéfovala buď naprosto exaltovaná, nebo naprosto sjetá stewardka – naštěstí nás ale utěšila, že jestli se naše vlastní sluchátka dneska dobře nevyspala, půjčí nám erární…a taky na zastávce v Drážďanech varovala ty, “kteří s nám pokračujete dál na ZÁPAD, abyste zůstali na svých místech”. Pak přišla pauza a chvilku tiše okouněla, po ní si mikrofon znova odkašlal a dodal: “A nevystupujte.” Potom už bez ozvučení následoval záchvat smíchu, který od řidiče dolehl až na sedačky 41 a 42. :mrgreen: Ale aspoň jsme si byli jistí, že jedem správně. :)

postdamer

Read More →

vobludka

Den první – 20. 8.

Musím samozřejmě říct, že do Švédska jsme vlastně jeli implicitně, ale hlavně kvůli tomu, že má muž slabost pro velké Švédky s mohutnými kostrami. :mrgreen:

Kvůli pracovním a jiným voserům na obou stranách, které nás držely v šachu ještě v úterý dopoledne, jsme ale neměli zrovna moc času na velké plánovací seance, co všechno Švédům vlastně vyvedeme. Někdy po třetí odpolední jsme se však v podstatě násilím konečně odtrhli od republiky, protože někde v dálce – a v našich duších se solidní akustikou – už houkala loď.

Těsně za hranicemi však číhali němečtí policisté na živly, které sešly z cesty, ale trefily do Němec, a některé z exemplářů si už stáhli o kus dál na pole. Jeden z četníků zastavil i nás a česko-anglickou němčinou se nás dotazoval, jestli jsme přijeli z Česka. Pátrali jsme v jeho otázce po tom záludném chytáku, který tam někde musel být nastražený, protože proč by se jinak těsně za českými hranicemi takhle ptal, ale neobjevili jsme ho, tak jsme bezelstně odpověděli podle pravdy, že ano, z Česka, a doprovodili jsme to ještě názorným emotivním gestem, jež se dojatě obracelo zpátky k úrodným českým dolinám. :mrgreen: Potom chtěl vědět, kam odtud pojedeme. Všem zúčastněným bylo jasné, že do Německa, a bylo by trapně redundantní to ještě říkat nahlas, a tak mu muž stručně předestřel náš dosavadní jízdní plán, který končil někde v písku na druhé straně Baltu. Když jsme mu takhle slíbili, že se snad brzy staneme problémem Švédska, o který se už bavorská kriminálka nebude muset starat, pustil nás urychleně ze své plácačky a popřál nám dokonce ščastnou cestu a happy holiday. A tak jsme se s posvěcením represivních složek SRN rozsvištěli na sever. ;-)

Read More →

Stihla jsem to dřív než za rok. ;-) Zde je tedy konečně poslední díl loňského spontánního polsko-německého výletu, který se završil v prušácké metropoli.

špendlíky

Neděle 30. září 2012. Poslední den před návratem do školních škamen jsme se rozhodli věnovat Berlínu, poněvadž nás už dlouho sem a tam drážďlo, že jsme si na tak sexy město dosud osobně nešáhli. Nevím proč, ale jak to tak pozoruju ve svém okolí, měl by být Berlín snad nejvíc cool obec vůbec. Kdo ještě nevyjel aspoň na víkend do Berlína, ten jak dyby nebyl. U některých zvlášť dogmatických volnomyšlenkářů, kteří jsou vůbec fascinujícím objektem ke zkoumání, bych to nazvala až berlínskou obsesí. Ačkoli tuhle pozérskou skupinu jistě vyvažuje zase kategorie upřímných a sympaticky zvědavých mladých českých turistů. ;-) Každopádně jsme však chtěli přímo na místě odhalit pramen tohohle extrémního hyperhypu, co celé tohle město obklopuje jak kopule na Reichstagu.

Rovnou ale musím říct, že se nám to nijak zvlášť nepovedlo. :mrgreen: I když na druhou stranu přiznávám, že jsme měli proklatě málo času a že jsme se proto ani příliš nesnažili pronikat do těch nejhustších čtvrtí s nejvytuněnějšími barabiznami a žádný spodní kulturní proud nás tedy vůbec sejmout nestačil, takže to byla spíš taková ryze základní konzervativní návštěva a příště to třeba bude víc konzervový freestyle.

Mimochodem ale, jedna z mých hypotéz se skoro vážně domnívá, že váš náhled na Berlín může hned na začátku dost snadno ovlivnit fakt, jestli si k vjezdu do města vyberete jako dopravní prostředek kolo, nebo auto. V prvním případě budete asi (během prostovlasé ekologické jízdy) pět na pleno ore ódy, jak se všude krásně prosmýknete a jaké úctě a pozornosti se tu kolaři těší, v druhém případě dojdete celkem roztrpčeně poté, co málem (a stále nechtěně!) srazíte asi padesátého člověka na kole, který vám prostě jen tak bez ohledů zakličkoval pod kola, k patřičně černobílému, i když spíš jen hodně černému závěru, že tohle město si totálně, ale totálně přivlastnili cyklofašisti. :evil: Read More →