arena

6. 12. 2015. V neděli večer, zatímco fešáci s bambitkami zalehávali naposled v dalekém Östersundu, jsem po zhruba sté hodině předvánočního přesčasu zaklapla notebook a těsně před zhroucením nadhodila: „Co kdybychom příští víkend taky jeli do toho Hochfilzenu?“ Do pár minut už jsme natáčeli hlavy nad plánkem, abychom simulovali zorný úhel z Tribüne A a zabírali postele v jednom z těch příšerně nevkusných alpských penzionů. :)

Byla to ta štace, kde jak ozbrojená kometa prorazila Lusy Šarvatóva, i když její závod jsme neviděli, protože jsme ještě tvrdli v Praze. A taky to byly ještě bezstarostné časy prvního závodního trimestru, kdy měla Súkalova z křišťálového glóbu jistý sotva první poledník.

Teprve pozdě večer v pátek jsme se vrhli na německou rychlodráhu a pamatuju si z ní jen to, že každou chvíli rádio ohlásilo novou celou hodinu: „dvanáct“, „jedna“, „dvě“, „tři…“ Zakempili jsme skoro u rakouských hranic a až ráno, když nás z údolí zombie probrala k životu veselá dodávka, jsme zjistili, že přes noc kolem vyrostla horská panoramata.

Trošku nás zdržela kulatá lopata z Čech, které začala víkendová přestávka zrovna tak mizerně uprostřed ničeho, tak jsme ji posunuli k benzínce, a pak už jsme valili za puškaři. Hochfilzen se leskl, až musel člověk přivírat oči, jak ostré slunce klouzalo po tisících kapot a hledalo, koho by zařízlo. Vrazili jsme na první parkoviště, jehož štěrk nám vpadl pod kola, a úpěnlivě vyhlíželi volné místo tak dlouho, až parkoviště skončilo. Jak největší gauneři jsme z něj vyjeli dírou, kde chyběl řetěz, a koukáme, jak na nás nechápavě koukají rakouští naháněči rozestavení podél cesty opodál a směřující ukázněný proud aut na protější louku, kde se auta podle jejich pokynů klidně vpíjela do přibývajících řad. :D Takovou rebelii asi ještě nezažili, ale přešli to jak profíci a když jsme se teda jakoby nic zasunuli do mohutného hlavního proudu a přestali dělat vlny, velkomyslně pro nás rovněž vybrali místo ve spořádaném plechovém davu.

Do startu stíhaček chyběla asi čtvrthodina, a tak jsme vztyčili naši vlajku a spolu s dalšími zpozdilci, s nimiž jsme si bez mrknutí brvy vyměnili tvrdý pohled, který říkal “znám tvé barvy”, jsme se vrhli na vytyčenou lesní cestu k areálu. Stadion už byl narvaný jako sobotní Ikea, ale dovnitř se pořád valily davy a výbušnou atmosféru ještě elektrizoval nadšený moderátor vpadlý mezi lid, který okupoval obě dvě velkoplošné obrazovky, a přeplněná Tribüne A se tvářila tak, že jestli ještě někdo přibude, někoho jiného vyhodí přes ochranný plot. Ale vecpali jsme se. Můj zorný úhel na druhém schodu levého schodiště nakonec sice zcela neplánovaně z půlky okupovala ukrajinská vlajka, ale protože ji rodiče mávali nad dítětem ve svém náručí, v oblouku kolem fakanovy hlavy jsem leccos viděla. Napravo jsem měla dokonce poměrně luxusní výhled na trestné kolečko kolem vytáté bažiny a nalevo jsem průrvami mezi těly vlnícími se jak chaluhy v poryvech podvodních proudů dohlídla i na cílovou rovinku před Tribüne B, kde Gábina rozervala vítězný německý řetěz a vklínila se na bronz.

Po ženské stíhačce měla přijít na řadu ta mužská a my celkem rychle pochopili, že na biatlonu to asi chodí tak, že i když do startu závodu zbývají třeba tři hodiny, skoro všichni zůstávají na svých těžce vydupaných místech, vytahují kempinkové stoličky a rozbalují svačiny. Tak jsme si aspoň rozdělili úkoly: Jeden šel do fronty na záchod, druhý na párky. Vyhlížení odpolední bitvy bylo nekonečné, slunce i světlo z boje couvaly a nohy mi stále vtíravěji hlásily, že umrznou, takže jsem na místě pochodovala jak zaseknutá figurka hradní stráže. Výsledek byl nakonec navíc dost očekávaný, protože všem to natřelo mladší Furkádisko. Oldschoolová výprava důchodců z Francie, která podle armády odznáčků na baretech jezdí a fandí patrně již od dob, kdy se na terče ještě střílelo z praku, dokonce odkotvila obří vlajku a párkrát s ní teatrálně mávla. Muži v přiléhavých kombinézách ale zjevně nejsou tak sexy, protože na jejich závod už byly tribuny sem a tam proděravělé a osud skalního fanouška byl tak mnohem příjemnější.

Po závodech jsme přejeli přes pár zdejších vesnic do našeho penzionu. Nejdřív to vypadalo, že uvnitř kromě psychedelických vesmírných lampiček nikdo není, nakonec jsme v kuchyni vyšťourali starou paní, která neuměla ani slovo anglicky, ale pochopili jsme, že zítra nás přijde zkasírovat Tochter. Paní nás vpustila do doupěte, kde jsme svým příchodem vybudili celou armádu různých hmyzáků, kteří tu zřejmě vyspávali od alpského léta. Ale docela jsme žili v symbióze, koukali na Stardance bez zvuku a pouštěli sprchu tak dlouho, dokud to teplé vodě nebylo hloupé a nevystřídala vyčerpanou studenou. :)

Taky jsme naplánovali čas zítřejšího odchodu, přičemž jsme zkalkulovali takové hodnoty jako „vyspat se“, „neumrznout“, a protichůdné „něco vidět“. Odpolední mužskou štafetu jsme vyřadili rovnou, protože bychom se nestihli včas vrátit do Prahy, na dopolední ženskou jsme nakonec po snídani vyrazili s asi dvouhodinovým předstihem. Cesta do Hochfilzenu vedla skrz úzké údolí s potokem z obou stran sevřené horami. Všude okolo na zelených pláních už zářilo slunce, ale tady na stromech a trávě pořád zůstávala přistižená zmražená voda, která se v noci vyplížila z potoka a vylezla po stěnách rokle skoro až k vrcholkům. Ty už ale slunce olizovalo jak zmrzlinu.

nastrel

Tribuny už se zase rychle zaplňovaly a lokty vytrčovaly, ale francouzská suita byla na místě, tak jsme si stoupli rovnou za ni, protože na tyhle bardy si nikdo moc nedovoloval. A i když se na nás zleva brzo nalepili schoďáci, přede mě si stoupla nějaká skřítka, takže dobrý. Sledovali jsme holky na nástřelu, pak obsluha odnesla dřevěné kozy a šlo se na to. Jo, málem bych zapomněla, naspídovaný moderátor nám ještě pustil geniální zasněnou reakci „I’m so happy, I didn‘t expect it“ Soukalové na včerejší bronz, na níž reagoval celkem adekvátně roztouženým povzdechem: „Óóó, Gabriéla.“ :mrgreen:

Závod rozjely hezky, ale druhá půlka jim to trošku rozstřílela, a tak braly šesté místo. Italky utrhly zlato dvě desetiny sekundy před Němkami. Náhodou jsem to ale zjistila až při vyhlašování vítězů. Z dálky to vypadalo přesně naopak. :) Každopádně jsem Italkám přála, abych aspoň nějak vyrovnala tu nepřející německou masu v publiku.

A to bylo celé.

Pár poznatků:

Biatlon je mnohem větší šou, než jak to vypadá v televizi. A biatlonisti jsou spíš jako gladiátoři než jako nenápadní partyzáni na sněhu.

Nevím, jestli to bylo/je specifikum téhle destinace, nebo náhoda, ale docela mě překvapilo, že věkový průměr publika byl poměrně vysoký.

Staré publikum nějak víc smrdí. To ty usazeniny zkušeností asi. :) Taky jak tam pořád někdo pije svařák a podobné životabudiče a všichni jsou tak napresovaní, má člověk slušnou šanci zahlídnout víc zlatých zubů, než by chtěl. :D

Ale nesežrali mě, když jsem se asi jako jediná radovala z toho, že Franziska minula, takže cajk. :)

podpisy

tribuny

ledove-udoli

13

Post Navigation