Téma: Šťastné setkání

Dnes měli za úkol nakreslit někoho blízkého. Učitelka, která neobyčejně věrně připomínala kynutou buchtu s domalovaným obočím a kterou Emílie už první školní den překřtila na Muffin, procházela mezi lavicemi a rozplývala se nad výjevy na papírech jak křehká drobenka na jazyku. Vznikala tu mimořádná skvadra rozličně postižených kreatur, přičemž ty z nich, které kolem sebe divoce máchaly pažemi, se navíc dusily vůní mnoha bujných květin, které se malí, leč sveřepí estéti rozhodli umístit na pozadí, aniž by se dříve ujistili, že nekreslí květiny jedovaté. Zvlášť špatně na tom byla osoba blízká nedaleko poposedávající Sisinky s korunkou na hlavě, kterou Emílie mimochodem shledávala zvláště imbecilní, neboť Sisinka vyznávala dekadentní kresebný styl, v němž obličeje lidí měly vždy zásadně tvar písmene U a vlasy jim tryskaly z hlavy jako chocholy krve po rozcvičce vzbuzených zombií.

Emílie se rozhlížela po výtvorech svých slabomyslných spolužáků a z tolika jalového materiálu by nejradši blinkala. Víceméně jen sama pro sebe si strčila prst do krku a naznačila, že se dáví, avšak právě orlosupí pohled dozorujícího Muffina tuto bryskní recenzi zachytil. Zúžil oči na dva rozštěpené mandlové půlměsíce a zcela v rozporu s pedagogickými zásadami přede všemi strhal Emíliino vlastní dílo a u jejího jména si udělal černý puntík, který vypadal spíš jako černá díra, v níž by se podle jeho odborného názoru mělo to satanské dítě navždy ztratit.

Když hodina kreslení skončila, sbalila si Emílie ve zvláštním poklidu svůj poprskaný obrázek, na němž se stále ještě mírumilovně vznášela do zpustlého černého hábitu zahalená příšera s bělostnou maskou a parohy trčícími z hlavy. Její příšera jako příšera aspoň i vypadala. S taškou v ruce vyrazila pryč. Seběhla ze schodů a vpila se do večerní tmy na ulici. Zahnula za roh a vydala se podél dlouhé a vysoké zídky polepené plakáty a roztouženými reklamami.

Nešla sama. Respektive všechno kolem ní ji přesvědčovalo, že skutečně sama jde, a právě to ji na dalším rohu přivedlo k pochybnostem. Zprudka se otočila, ale neviděla vůbec nikoho a prázdný prostor si dával záležet, aby se tvářil nevinně jako Rákosníčkova tůňka. Posadila se na kraj chodníku a pohroužila se do vyčkávání, neboť se jí příčilo pomyšlení, že by snad mimoděk poskytla případnému nebezpečí šanci, aby ji vyděsilo nad rámec svých možností. Netrvalo to dlouho a od stínu zídky, která ovšem žádný stín nevrhala, se poněkud rozpačitě odloupl kus přítmí. Rostl a rostl, až si Emílie pomyslela, že toto nebezpečí bude mít zřejmě rámec svých možností hodně velký, a před očima se jí postupně zjevovalo cosi, co připomínalo obrovskou homoli cukru pokrytou rozježenou srstí. Z homolí hlavohrudi bzučela dvě bílá očka jako dvě úsporné žárovky a pod nimi se rozevírala tlamka plná zubů připomínajících prastaré megality, jejichž účel byl ovšem v tomto případě i bez detailního průzkumu velmi očividný a leskl se slinami.

“Ty jsi ale příšera,” poznamenala Emílie, když se jí zazdálo, že obluda už nabyla svých standardních rozměrů v klidovém stavu.
“Viď,” utrousil netvor a zlomil pouliční lampu, protože mu svítila do očí.
“Ale tebe jsem tu ještě neviděla,” podotkla jako obvykle spíš sama pro sebe Emílie a zamyšleně si prohlížela obludu, která si právě nenápadně uhlazovala srst tam, kde by humanoidní tvor cítil svoje uši.
“Náhodou jsem měla cestu kolem,” zamlžila příšera a mírně se ošila, až ze sebe nejbližší strom setřásl všecko listí.

“Nevypadáš ale jako ta, co jsem ji nakreslila,” namítla Emílie, z čehož obluda očividně znervózněla: “Že by?” A ve snaze vylepšit dojem se pokusila o něco, co by v žádném z vesmírů nenazvali pukrletem, ale přesto měla Emílie nepříjemný pocit, že byla právě jakéhosi pukrlete svědkem. Nahoře na hlavě se obludce při tom výkonu bůhvíjak objevila velká zářivá mašle. “Je to lepší?” otázala se. Emílie zakoulela očima, až to vypadalo, že si právě nahlíží do vlastní lebky a hledá, co by na to řekla. Jistěže, co jiného by ona mohla nakreslit, že. Kdykoli ji vystavovali týmž předsudkům o pitomých holčičkách, otevírala se jí kudla v kapse. Byť ta kudla měla růžovou rukojeť.

“A odkud jsi?” zeptala se nakonec se sebezapřením.
“Odtamtud,” a upřímná kreatura velmi přesvědčivě mávla směrem do stínů.
“Sežereš mě?” optala se Emílie zničehonic a už v té chvíli si s trpkostí uvědomila, že kontrolní otázku na případné násilí, které se na ní v nejbližší době dost možná bude páchat, měla položit obecněji, neboť sežrání zdaleka nemuselo být tou nejhorší variantou.
“Myslím, že ne.”

Emílii se vlastně líbila. Měla temný smysl pro humor, mnoho toho nenamluvila a zdála se být přátelská přesně tím správným nepřátelským způsobem, z něhož vás příjemně mrazí.
“Tak se mi zdá, že pro tebe možná přece jen budu mít práci. Půjdeš se mnou?”
“Dobrý nápad.”

Vykročily rozpitou ulicí. Respektive Emílie kráčela, obluda svými pohyby připomínala spíš hodně tlustou aquabelu mocnými stehny rozervávající vodní živel. Zdálo se, že do sebe vsakuje i vlhkost večerního vzduchu. Celou cestu Emílie rozmýšlela, kterak asi tuhle příšerku ustájí. Mezitím ovšem každá po svém dorazily před starý viktoriánský dům obklopený neméně letitými stromy.

“Tak tady je to,” pobídla Emílie trochu váhavě svého hosta, který se vzápětí navzdory mohutnému dojmu, jejž vyvolával, protáhl vstupními dveřmi tiše jako obří, avšak velmi pokojná krysa. Emílie se pousmála a vstoupila za krysou do haly. Popošly do kuchyně, kde domácí hospodyně střídavě chramostila v poličkách a urputně cosi míchala v míse. “K večeři bych prosila čtyři malinové pudinky,” zahlásilo dítě po pozdravu. Hospodyně, která obvykle krmívala děcko, jež nesnědlo víc, než nezbytně muselo, se zatvářila překvapeně, pak vyděšeně a nakonec se jí na tvář snesl výraz odhodlané skepse, který se rozhodl, že tu pro jistotu zůstane.

“Už tomu rozumím. Ty sis zase přivedla nějakou kamarádku, viď? Jestli ale bude chtít taky večeřet, musíš mi ji ukázat.” Ubohé děvčátko, jediné přátele, které má, si muselo vymyslet, pomyslela si soucitně hospodyně, zatímco jedno z chapadel přítomné imaginární příšery jí skrz uši procházelo hlavou a druhé vylizovalo mísu.
“Tak ty pudinky teda asi beru zpět,” zrušila svoji objednávku Emílie při pohledu na olizující se návštěvnici.

Potom jí Emílie konečně ukázala celý prastarý dřevěný dům, který na každém kroku křupal jako artritická čarodějnice. Za dveřmi do hlavního salonu se zastavily a Emílie ztišila hlas. Když opatrně nakoukly dovnitř, spatřily nejprve chodidla přináležející k vytáhlému muži s dlouhou černočernou bradkou, který se rozkošnicky rozvaloval na masivní lenošce s devíti nohami, a teprve potom ženu v rudém boa, která se v hromadě chmýří v křesle v rohu salonu vrtěla jako samice na vejcích. “Tak to jsou oni, prosím. Moje tetička a strýček. Mí nadmíru drazí,” podotkla Emílie tak kysele, že kdyby si teď odplivla, udělala by díru do podlahy a dost možná by se proplivla až do suterénu.
“Rozumím,” odpověděla obluda a okatě mrkla jedním ze svých oček. “Počkáme, až usnou.”

“Dobrou noc,” zašeptala Emílie do tmy svého pokoje.
“Dobrou,” odpověděla ta část obludy, která se vešla pod postel.
Emílie se sama pro sebe usmála.