S novým semestrem se navrátil povídkářský seminář. Tož přemýšlím, že tam budu znova dorážet. První téma znělo Nožem k srdci.

Šla pořád dál. Cesta plná loužiček vedla přímo k moři. Kráčela usilovně. V hlavě se jí jako v železné kobce rozléhaly stále tytéž smrduté věty, k jejichž vyzvracení se ne náhodou nachomýtla. Nechtěla, ale přesto si je nesla s sebou jako pití v PET lahvích. Viděla obličeje jejich původců, o to zřetelněji, že okolní svět jí před očima právě močil z podoby.

Moře kypělo a zbloudile klouzalo po stínech vln jak opilý básník impresionik. Na útesu si čas od času některou z vln rozdrtilo na ledovou tříšť.

Pohled k vodnímu horizontu byl napjatý jako lodní plachta při bouři. Zírala na něj a moře zíralo na ni, jak už to tak nesporně živelná masa umí, a obě strany měly v očích, přičemž moře mělo těch očí o poznání víc, opravdovou hrůzu z mořské nemoci. A nedaleká bójka se též tvářila nevolně.

Nejbližší zpěněná vlna se jí zhroutila k nohám, na okamžik ji ovinula mrazivými pařátky a pak se její zkroucené zbytky s výdechem stáhly zpátky.

Shora visely pruhy šedivých mraků proděravělé racky a netopýry. Skrz díry vyhřezávalo nebe o něco temnější. Šedý písek byl nasáklý těžkou vláhou ze dna oceánu. Stála na jeho okraji, v černých šatech, s černým deštníkem nad hlavou, bosky. Popocházela sem a tam, na chvíli se zastavila a zahleděla před sebe. V ruce něco svírala tak urputně, jako by jí to bylo hodně drahé, nebo jako by to bylo něco, co by rozhodně nemělo utéct.

Kolem ní bylo pusto. Kromě krabí paranoie byla pláž prázdná, poponášená vichrem se solí, který konejšil bolest v lebeční kobce. To nebylo zase tak málo. Rozhlédla se a pak v jediném okamžiku vrhla kosý pohled na svou levou ruku, natáhla ji a mrštila do dálky předmětem, který do té chvíle třímala v dlani, takovou silou, že sama končetina moment přemýšlela, zda nemá letět taky. Ve stejnou chvíli, kdy se odmrštěná figurka z Člověče, nezlob se poprvé dotkla vody, vichr stáhl hladinu z moře a roztrhal ji o útes.

Vniká do podvodního světa. Pomalu se potápí. Padá. Šedivo zvenčí se vytrácí, bledé světelné pablesky se rozplývají a do vlhka se zapouštějí břidlicové modře, azurové zeleně a modrozelené perletě. Zvuky se mění v pohyb. Hejna rybek se v kalnu jemně lesknou.

Ještě hlouběji. Kolem se vznáší veleryby s deseti nožičkami a znepokojivě stejným počtem chapadel. Kolem nich proplouvá kdejaký bájný živočich, lecjaká stvůra z mořské temnoty laškující s chaluhami.

Padá tak dlouho, dokud nedojde volný prostor a nepřichází na řadu temná pláň mořského dna. Soumrak vody. Panuje tu tma neviditelného měsíce. Mezi balvany vězí zbytky rybích kůstek rozeseté po dnu jako poklady pokryté sžíravým slizem, jako náhrobní kameny. Jako schránky Mrtvočasu.

Na pláži ležela hromádka šatstva. Byl to ten známý trik s hromádkou důkazního šatstva, která zůstává pro ohledávače. Byl? Žena, která nechtěla prohrávat, byla pryč. Poblíž oblečení vězely tři zbylé figurky hlavou v písku.