vobludka

Den první – 20. 8.

Musím samozřejmě říct, že do Švédska jsme vlastně jeli implicitně, ale hlavně kvůli tomu, že má muž slabost pro velké Švédky s mohutnými kostrami. :mrgreen:

Kvůli pracovním a jiným voserům na obou stranách, které nás držely v šachu ještě v úterý dopoledne, jsme ale neměli zrovna moc času na velké plánovací seance, co všechno Švédům vlastně vyvedeme. Někdy po třetí odpolední jsme se však v podstatě násilím konečně odtrhli od republiky, protože někde v dálce – a v našich duších se solidní akustikou – už houkala loď.

Těsně za hranicemi však číhali němečtí policisté na živly, které sešly z cesty, ale trefily do Němec, a některé z exemplářů si už stáhli o kus dál na pole. Jeden z četníků zastavil i nás a česko-anglickou němčinou se nás dotazoval, jestli jsme přijeli z Česka. Pátrali jsme v jeho otázce po tom záludném chytáku, který tam někde musel být nastražený, protože proč by se jinak těsně za českými hranicemi takhle ptal, ale neobjevili jsme ho, tak jsme bezelstně odpověděli podle pravdy, že ano, z Česka, a doprovodili jsme to ještě názorným emotivním gestem, jež se dojatě obracelo zpátky k úrodným českým dolinám. :mrgreen: Potom chtěl vědět, kam odtud pojedeme. Všem zúčastněným bylo jasné, že do Německa, a bylo by trapně redundantní to ještě říkat nahlas, a tak mu muž stručně předestřel náš dosavadní jízdní plán, který končil někde v písku na druhé straně Baltu. Když jsme mu takhle slíbili, že se snad brzy staneme problémem Švédska, o který se už bavorská kriminálka nebude muset starat, pustil nás urychleně ze své plácačky a popřál nám dokonce ščastnou cestu a happy holiday. A tak jsme se s posvěcením represivních složek SRN rozsvištěli na sever. ;-)

Pozdní čaj jsme strávili v McCafé kdesi v zemi svodidel před Berlínem pozorováním německých strávníků, přičemž jsme se taky znovu ujistili, že bychom nechtěli být Němci. Mácha tvrdil, že jim čte přímo z tváří o životě plném zklamání: Celý život prý musí vraždit všechny naděje, které sotva vyvolají, kvůli tomu, jak hloupě mají v němčině vyřešený zápor. “Ich verstehe…NICHT.”, “Ich habe…NICHT.” Teprve za mořem jsme zjistili, že Švédové to mají podobně a nevypadají z toho nijak zvlášť ztrhaně. Švédy bychom však nechtěli být zase z jiných důvodů. :smile:

Zapíchli jsme to asi dvacet kilometrů před Rostockem, kde pro mě Mácha dokonce německy o půlnoci vyhandloval jak husťák Duschenkartu a kde jsme se uložili k spaní, i když zrovna to mi moc nešlo, protože Česko plné duchů bylo ještě furt moc blízko nebo co. Druhý den už to mělo být o hodně lepší.

Den druhý – 21. 8.

Ráno jsme vstávali rozhodně dřív, než by slušní lidi měli (takyže jsme přitom vypadali jak dvojnásobní vrazi), a dokonce i dřív než slunce. A jestli už bylo vzhůru, tak se zvedalo spolu s mlhami, které se v chomáčích převalovaly po německých polích a narušovaly říšský ordnung, teprve když už jsme zase pádili po dálnici a ze všech sil se snažili udržet si povinnou hodinovou rezervu před odjezdem trajektu. Naštěstí v Rostocku to mají tak fikané, že z dálnice sjedete takřka přímo do moře a na závěrečném kruháči má každá země, do níž se odtamtud jezdí, svůj vlastní sjezd, takže jsme se rázem ocitli rovnou před velelodí, z jejíž útrob po noční plavbě právě jako rozvážní transformeři vyjížděly tiráky. Spořádaně duněly a jemně se jim přitom třepotaly návěsy.

lodice

Mácha hodil řeč s nějakým Švédem vepředu, jestli dřepíme ve správné frontě. A prý jo, akorát se ta fronta vůbec nehýbá, protože dveřníci ztratili/zalomili klíče do budky či co. Za námi se mezitím uhnízdila naspídovaná baba, a když se všichni začali líně přesouvat do vedlejšího pruhu k náhradnímu odbavení, túrovala to jak na rallye, tak jsme jí to museli trošku zatrhnout. Samozřejmě jakmile pan odbavovač vylezl z budky a pantomimickým chřestěním klíčů otevřel původní mantinel jak pán klíčů z Klíčova, baba, co se zrovna schválně tvářila vyklidněně, to rozperdila a naslonila se tam jako první. Tož jsme se aspoň zařadili za ni. ;-)

Dostali jsme padesátou lajnu, ale protože vyprázdněná loď si rovnou žádala nové žrádlo, skoro hned se k ní stojící lajny včetně té naší zase rozjely. Mácha si chtěl, nevím proč, povídat skrz stažené okýnko s každým naháněčem, ale oni ho dost ignorovali – asi jako každý zaměstnanec v sedm ráno. Neměli z toho holt takový zážitek jako on. :mrgreen:

Asi sto let jsme se pak vysouvali z přístavu rychlostí splašeného mořského koníka, minuli jsme ropné plošiny i cunardovskou Queen Elizabeth, které jsme stihli spočítat všechna okna, až jsme konečně dosupěli k majáku na konci úplně posledního mola ze všech roztockých mol a po vytížené mořské dálnici se pustili ke švédským břehům.

roztoky over

Většinu doby z těch šesti hodin na moři jsem spala a zdály se mi postupně čtyři různé variace snu na téma, jak se mi na sedačce blbě leží a jak mi odumírají různé kusy těla. Když jsem se pak vzbudila, šoupla jsem si nohy na parapet pod okno, vedle Němky na sedadle přede mnou. Když se vzbudila zase ona, byla dost nasraná z narušeného teritoria – což jsem poznala, i když jsem z ní zezadu neviděla ani chlup – ale pak se inspirovala a provedla totéž sedadlu před sebou. :cool:

Mácha koukal na erární film s Redfordem a pak chtěl taky usnout, ale budila ho prý pořád halasná česká skupinka, co si uprostřed kabiny zřídila drbárnu. Jedna z dívek ale údajně měla v tašce Gaimana, tak se prý předsudečně uklidňoval, že nemůžou být úplně marní.

A někdy před druhou babizna ve voze zaparkovaném před námi v ocelovém nitru už zase startovala a blikala všemi světly, co jich na autě měla, ačkoli loď ještě ani nezačala osadníky vypouštět. Učili jsme se zatím švédsky a už u pozdravů jsme došli k závěru, že švédština je taková angličtina pro drsňáky. Obzvláště husté je přání dobrého jitra – temnotemné “God morgon” jak vzdech z hrdla death metalisty…

Když tu loď rozevřela svoje vrata a my jsme se kličkováním mezi kamiony vmáčkli do Trelleborgu, švédského nejjižnějšího letoviska, který byl samozřejmě stejně jako kdysi norský Kristiansand obskládaný úzkostlivě opečovávanými palmami, jimiž se na těhletěch místech buduje image onoho “teplého skandinávského jihu” (sic).

Přivítal nás příšerný puch a kohoutí skřeky.

V průvodci žehrali, že na Trelleborg všichni pečou a jen se přes něj ve vlnách z trajektů převalí a šněrujou si to rovnou dál do svých cílovějších destinací. To bychom však my samozřejmě za nic neudělali, poněvadž dobře víme, že tyhlety vstupní brány v podobě jižních přístavů jsou přece důležitým prvním střetem s domorodou půdou. A už můžu prozradit, že domorodá půda byla pěkně posraná. :smile:

Přistáli jsme na parkovišti, u kterého se spokojeně popelilo hejno kurů. To nás ovšem mělo pouze varovat před tím, do čeho všeho jsme měli teprve šlápnout v parku. ;-) Trelleborg je totiž totálně zaneřáděný ptačími bobky (kéž by to byly bobky!), nicméně se za to ani trochu nestydí. Spíš si to Trelleborčané vyloženě užívají – ptáci všeho druhu se tu zbožňují tak, že městský park v centru je v podstatě jako jedna velká ptačí voliéra a celé město sem s plnými kapsami chodí tyhle více či méně volně pobíhající ptakopysky napchávat vánočkou. Takže když si támhle nějaký racek ukořistil zdechlinu, akorát ji pečlivě rozcupoval a pak se na ni vybod’ a šel se koupat do jezírka, protože fakticky byl přežraný jak jateční husa.

krocanisko

Mimochodem…tahle zvířata se Američanům (a všem, co budou s nimi) jednou pomstí. Mají to v očích.

strom

Kromě ptáků a občasné blonďaté lásky vysedávající po lavičkách měli v parku rozeseté taky podivné skulptury, co zřejmě rády hrají hru “Skulpturo, nezlob se”. (Jestli jsem to poselství teda správně rozluštila.) Prý nějaký švédský David Černý asi.

david černoson david černoson2

V trelleborském banku jsme si taky konečně vybrali první švédské kronory alias SEKy. Vylezl na nás jeden Karel číslo 11 a dva Karlové vod von Linného a nemohli jsme se na ně ani vynadívat, jak se nám duhově blýskali před očima. To je to jedinečné kouzlo hrdých národních měn, btw.

radnice

Před radnicí měli zabodnutou obří obruč, skrz kterou asi starosta proskakuje o svatojánské noci, a dvě šestihranné klády jako fontány drsných kamenorubců – trošku v nich měli samozřejmě nasráno, ale pěkně z nich tekla voda. :smile:

radniční machinace

V turistbyře jsme řízeně šlohli mapku celého kraje Skåne a pak jsme šli sát atmosféru na hlavní bulvár. ;-)

prší noviny

Ráda si mimochodem fotím tyhlety sadistické srpnové reklamy, ale kromě toho tam měli i pár vážně prima obchodů, co měly styl, jako třeba “Tylda Matylda Konfektýr”.

skolstart

Mapa nás navedla k Haraldu Modrozubci, co ho před časem zneužili u Sonyho Ericssona. Respektive k jeho zrekonstruované pevnosti, nebo spíš hradby té pevnosti, co kdysi jak pevná zdravá dáseň bránila všechny jeho modré zuby. Prý stojí fakt přesně tam, kde ji Vikingové zapíchli před tisícovkou let, a novodobí plagiátoři dokonce na louce před ní vyhloubili umělé jezírko z papíru, co se tvářil jako kámen, aby navodili dojem původních bažin, kterými se k pevnosti dříve nepřátelé brodívali. Seděli jsme tedy u “bažiny”, krmili rybičky, co aktuálně trpěly nedostatkem brodících se nepřátel k okusování a byly tak na rozdíl od přecpaných kačen v centru vděčné za každý drobek z polomáčených sušenek, a sledovali tři malá švédská Modrozubčata, co se ochomýtala kolem.

vikingská preslička

V podhradí měli i vikinskou udírnu (visel na ní ovšem na Vikingy velmi sci-fi zámek) a vikinskou zahrádku, kde jim žloutly bramborové natě. Však v té Americe jako první nebyli pro nic za nic, viď. ;-) Mácha jim trošku ožral vikinský libeček a pomalu jsme se sunuli zpátky k autu.

růže

Trelleborg je mimochodem plný cihlové architektury a každý třetí domek tu vypadá jak skvost. Třeba St. Nicolai kyrka. Nebo nějaký baráček, co vypadal jak chaloupka strýčka Nicka z Velkého Gatsbyho. Tak nádherný gympl, jaký má trelleborská mládež (viz níže), jsem ale snad ještě neviděla (nebo leda v nějakém filmu, ve kterém je scéna z hodiny anglické literatury). I když minimálně půlku dojmu samozřejmě dělá zázračný přísavník; to ví každý, kdo ho někdy naivně zkoušel odněkud strhnout.

gympl

A potom jsme se už rozjeli po východním pobřeží, akorát s malou zastávkou u kamenné mohyly z doby příznačně kamenné, co leží u vesnice Skegrie. Mrtvola to tam musela mít prima, dostala pohřební komoru all inclusive i s šutrákovou stříškou.

hrobeček

Tlačili jsme se co možná nejblíž k moři – abychom měli z auta výhledy, že jo – a moře bylo moc hezké, akorát čas od času nás znova a znova zahlcoval ten příšerný puch, kterým nás Švédsko prve uvítalo. Napadlo nás logicky, že to možná smrdí zrovna to moře, ke kterému se tak cpeme. :mrgreen: Doteďka nevíme, co to bylo, ačkoli teorií máme spoustu: Poslední z nich to tipovala na výkaly všudypřítomného dobytka, co se zaběhly z pastvin až k vodě a tam se začaly rozkládat na prvosmrady. Anebo to taky mohlo být ze všech těch řidičů, co tamtudy projeli před námi a mohli se podělat z příšerných švédských retardérů. Naštěstí během dalších dní nás už zápach ani jednou nepřepadl…i když možná jsme ho prostě jenom přestali vnímat. :smile:

přístav

Ystad

Těsně před západem slunce jsme dorazili do Kåsebergy, nad kterou se na kopci nad mořem rozpíná Ale(s) Stenar, 58 mega(litických) šutráků zastrkaných do země prý do tvaru velké lodi – jako takový střízlivější Stonehenge. Taky se přesně neví, k čemu je to dobré, ale odhaduje se, že to bývala mohyla, nebo kalendář, nebo hodinky, nebo všechno dohromady. Podle mě by teda i tihleti raní lidé vynašli jednodušší způsob, jak zjistit, kolik je hodin, než drát nahoru na kopec 58 obřích šutrů a pak studovat, na který slunko šáhlo nejdřív, ale budiž. Každopádně se tohle místo i přes pokročilou dobu dost těžko fotilo bez excentricky meditujících magorů. Plno se jich tam totiž okázale sjíždělo vesmírnou energií: Někteří seděli v tureckém posedu v epicentru uvnitř “člunu”, jiný tam vyloženě ojížděl šutr po šutru, že to vypadalo jak porno z doby kamenné a nekoukalo se na to vůbec dobře…a bylo to velice trapné pro všechny, co se jen přišli podívat, kolik je teda hodin. :grin:

šutráky

Ustlali jsme si proto radši o kus dál, v přírodní rezervaci u Sandhammaren, pár metrů od prázdné bílé pláže, kterou se prý Švédové děsně chlubí a kterou zrovna ozařoval reflektor z Měsíce. A dokonce jsme zvládli i ohňování – byť mírně pokoutně, protože pravidla na ceduli jsme se rozhodli chápat jako nejasná. ;-)

První spaní na švédské půdě/písku.

Stay tuned.

Post Navigation