Země, která vyznává náboženství jménem Fjällräven Kanken. Vlastně je to ale dobrý, protože batohy obvykle nikoho nenabádají, aby kvůli nim třeba zabíjel lidi, co nosí radši kabelku. A tak.
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15.
Den poslední – 4. 9. 2013
V Lundu se každý, kdo za sebou nenechává jednostopou trajektorii a vůni čerstvých květin z ranního trhu hovících si na kole v předním košíku, nutně cítí jako vetřelec a největší vyvrhel. S tím jsme však naštěstí dlouhodobě více než smíření, a tak jsme se jemné pleti a pečlivé nedbalé elegance se sluchátky v uších nezalekli a šli se do švédské univerzitní líhně podívat. Ovšem sluníčkovej cykloprovoz tam byl fakt příšernej – člověk se tak nějak nemoh’ ubránit pocitu, že ty kolisty produkujou a programujou nějaký speciální fordovský cyklobudky a v pravidelných intervalech je vypouští na ulici jak na dopravní hřiště. Dokonce i pekař tu s pecny jezdil na kole – v těsných džínách s několika stepfordsky dokonalými šmouhami od mouky. 😀
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14.
Den patnáctý – 3. 9. 2013
Minulou noc jsme nakonec zakotvili v rezervaci Rakimaki (nebo tak nějak podobně), kde jsme narazili jenom na jeden problém – jak zaparkovat a způsobit přitom co nejmenší ztráty armádě křemenáčů, která v trávě všude kolem vůhružně tasila zbraně. Ráno se pak nad jezerem poválely mlhy Ölandu a bylo jim přitom úplně jedno, že jsou zeměpisně zcela mimo, a v našem tábořišti se vyprávěla pohádka o Křemílkovi, Vochomůrkovi, sobovi Kůrčičkovi a Hromnici Bimbule, která měla naši navigaci, a tak jako mrak doletěla do cizího fikčního světa.
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13.
Den čtrnáctý – 2. 9. 2013
V noci nejspíš mrzlo, poněvadž i když se nám v noci sobi vysrali za auto (čímž se podle mě v sobí řeči těla říká: “díky za ty rozsypaný sušenky, brácho!”), ráno to bylo ještě úplně ztvrdlé. 🙂 A hned pár metrů od našeho spaní jsme spatřili provinilce (teda aspoň jsme si to mysleli) – vykutálenej sobí páreček tam okázale ožíral keříky a vzápětí flusal sežvejkané cucky vřesu a tvářil se, že já nic, já sob. Sotva jsme ale vyjeli, neviděli jsme v podstatě nic jiného než mraky dalších sobů – za námi, před námi i vedle nás. Asi nás chtěli zmást a vytvořit únikovou kouřovou stěnu, abychom nevěděli, komu to vyčítat. 😀
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12.
Den třináctý – 1. 9. 2013
Leckomu důvtipnějšímu, jako byl i “little mechaniker”, už to možná došlo. Mám ale dobrou zprávu, protože v jedenáct dopoledne, když baterka nabitá až po okraj a přikurtovaná zpátky do svojí niky již trůnila pod kapotou, avšak stále nedělala vůbec nic kromě toho, že se zdvořilým zájmem v tichosti vyčkávala, co že se teď bude dít, to došlo i nám. I když jsme odolávali fakt hrdinně. A tak jsme ji zase vytáhli a rezignovaně posadili na zadní sedadlo, odkud měla mít, svině, po zbytek cesty o dost lepší výhled. 🙂
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11.
Den dvanáctý – 1. 9. 2013 31. 8. 2013
Další den za svítání nás lehce vzbudil rybář, který kolem se svým korábem silnic ve velkém stylu proplul, aby zakotvil o kus dál u jezera a ulovil snídani. Když se po nějaké době vracel, Machoš socializátor nahodil udičku a zapředl s ním empatický hovor na šupinatá témata a hrdý rybí překupník mu odhalil kufr plný mrskajících se ryb.
Mě ovšem po ránu zajímalo hlavně to, jestli tentokrát už budeme startovat sami od sebe, anebo nám to zase někdo bude muset ukázat, takže jsem Machoše donutila, aby to hned otestoval. K velké mé úlevě motor relativně ochotně naskočil, a tak jsem se šla spokojeně cachtat do ledového Gärdessjönu, jemuž se na hladinu začalo z prošedivělé oblohy snášet listí. První září v ukázněné zemi prostě (jo, akorátže jsem to blbě spočítala a ve skutečnosti byl ještě srpen).
Po teplé slepičí polívce, která ze mě měla vyhnat kocovinu, poněvadž jsem se vážně cítila jak pro propařené noci a různý blaníkovský svaly, které se předchozího dne utrhly ze řetězu, to na té pařbě očividně přehnaly a teď spráskaně hmitaly zpátky do děr, jsme se chtěli pustit zase dál.
Na důkaz toho, že přání není vždycky otcem myšlenky, se ale start opět nezdařil. 😀 Motor mlčel, zato duchem nepřítomný Machoš nyní zamyšleně prohlásil, že už ráno se mu to startování zdálo nějak podezřele pomalejší a že baterka zřejmě měla sílu právě na ten jeden start, který ovšem jakejsi rozmarnej testr vyplácal ještě před snídaní. Mlčící motor mi byl z těch dvou v tu chvíli přece jen o cosi sympatičtější.
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.
Den jedenáctý – 30. 8. 2013
Jo a tehdy teprv začla sranda. Ráno jsme z třísek rozehřáli akorát poslední malý ohýnek na předodjezdový ranní čaj, i když v naší improvizované kůlně hřadovala ještě spousta bytelného dřeva, které jsme tam původně hodlali zanechat pro ty, co by nás třeba až sem sledovali. Naneštěstí se ale mělo už záhy ukázat, jak moc ty klády ještě budeme my sami potřebovat. 😀
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.
Den desátý – 29. 8. 2013
Od liščího ohniště u borůvkového lesa, ve kterém mimochodem děsně prudily i brusinky a kterým čas od času zachvěla ozvěna pár kilometrů vzdálených rozvibrovaných kolejí nebo zvuky turbokachních hrátek z jezera, jsme se v podstatě nehli ani celý následující den, protože i nomádi si občas potřebujou někde umýt hlavu, vyprat duši nebo si chvilku v klidu číst Žítkovské bohyně, ačkoli vám řeknu, že to není zas takový hit a že se nedozvíte o moc víc, než co byste se dočetli v Gabře a Málince.
Navíc nás toho dne vhodně konečně zastihl i první trochu řádnější a vytrvalejší švédský déšť, který kromě mě rozradostnil taky latentní architekty z našich řad, kteří se tak mohli pustit do stavby sofistikovaného voduodpuzujícího přístřešku. O něco míň už je potěšily místní písčité poměry, které na tuto stavební snahu pohlížely poněkud s ironií. 🙂 Párkrát jsme sice solidně promokli, ale nakonec teda – pochopitelně dík mojí obětavé asistenci – v určitém slova smyslu příštřešek stál. A pak tak dokonce vydržel, i když jsme ho přestali podpírat. 😎