Den třetí – 22. 8.

Ráno jsme se zase vzbudili u té slavné bezbřehé švédské pláže, kterou měly vlny pořád víceméně samy pro sebe – jako uprostřed předešlé náměsíčné noci. Teprv s přibývajícmi hodinami obtisklo tu a tam nějaké to venčené psisko svoji tlapu do mokrého písku a nějaký ten nesmělý a velmi oblečený potenciální plavec se obezřetně vynořil z vysoké trávy a větřil sůl jak srnka u krmelce, ale podvodní stopy zalité lagunou říkaly dost jasně, kdo tady tomu velí. 😎

Muž mě děsně štval, protože se válel kdesi mezi stromy u odpadkáče jak opilej mýval a vůbec se mnou nechtěl nasávat svět. 👿 Šla jsem teda na pláž nejdřív rozjímat sama, tudíž se ke mně okamžitě jak mýval k láhvi od džusu přilepil, protože co kdybych náhodou nasála něco důležitého, viď. 🙂

Voda byla ovšem na první pokus hrozně ledová a druhý pokus to navzdory svojí všeobecně pozitivní image nijak zvlášť nevylepšil. A nadto tu ještě strašila cedule, co nás varovala, abychom si drželi všecky svoje potomky za kšandy, protože tudy chodí velké vlny, co je o kusanec dál na moři vyprovokujou trajekty do Ystadu. A pozor – když už nevidíte trajekt, protože vyjel z kompozice, a myslíte si bláhově, že už se vlny nějak mezi sebou porovnaly, tak prý zrovna tehdy vás nějaká obří vlna přijde sežrat. Takže jsme se radši šplouchali jen tak decentně, co noha nohu myje.

Až v rozjetém odpoledni jsme se po pobřeží posunuli dál na sever, ale protože jsme furt neměli pořádný výhled na ten jihošvédský kraj, vylezli jsme na národní park Stenshuvuds, který ve svých nejvyšších bodech dával i stovku nad mořem. 😉

V podstatě to byl takový kopec řádně a chráněně zarostlý pokrouceným kráčím a balvany, co se na vrchu odhaloval do všech světových stran, takže úzkostlivé rozcestníky nás co chvíli naváděly na severní, východní, jižní nebo západní výhled, které přitom byly od sebe vzdálené dycky asi tak dvacet metrů. Jednu z vyhlídek ale zabralo “Švédsko, které křupe” – černobílé dívčí přátelství se tam posilovalo halasným piknikem.

Navzdory tomu, že celý kopec a příslušenství měly tenhle národněparkový status, někdo dole pod kopcem klidně sejmul obří prastrom a místo toho, aby to pod rouškou noci pěkně odklidil a začistil, nechal ho tam zmrtvěle ležet jak padlého bizona a ještě před něj zapích’ nějakou chytrou tabulku. Bohužel byla chytrá jenom ve švédštině, takže se mě translátor Mácha snažil přesvědčit, že je tam určitě napsané, že tomu, kdo si sedne na pozůstalý pařez, to rozežere zadek. Pochopitelně jsem to zrovna testovala. 😎

Mimochodem dole na parkovišti nás taky konečně zasáhl první švédský déšť, na který jsme byli tak natěšení, ale který se zrovna moc nepředvedl. Spíš to byl takový ubohoučký odkapávač než pořádný gichanec, při kterém bychom mohli těžko v klidu svačit pod stromy. Co nás ale naprosto šokovalo, byla reakce švédských návštěvníků. Všichni se totiž začali fanaticky hnát do aut, jak kdyby jim ta slaboučká voda měla v minutě rozežrat jejich blonďaté hlavy, naskákali do svých džípů, zaskřípali na štěrku, a ačkoli mezitím spadlo posledních deset kapek, na parkovišti zůstal jenom vzedmutý prach. A samozřejmě my – s pusami našpulenými do tvaru WTF. 😀

Zámek trolla Ljungbyho. 😉 (Ačkoli původně jsme si mysleli, že je tam možná zalezlý nějaký švédský poslanec). Nevím akorát přesně, proč si ten troll nalívá tuhletu brčálovou vodu do příkopu kolem brlohu, ale asi za tím budou nějaké trollí nápady.

O kus dál v Bromölle u jezera Ivösjön jsme museli doplnit kartografický background, protože jsme se pomalu chýlili do nového kraje, takže jsme atakovali tamní knihovnu/informační centrum 2v1. Odnášeli jsme si asi čtyři mapy a vděčný muž chtěl dát panu knihovníkovi sbohem v jeho rodné řeči, takže na něj vybalil svoje pečlivě trénované: “Hejdå!”…No a pan knihovník mu na to odvětil: “Thank you too.” To se muži posléze mimochodem stávalo celkem často: Soustavně se v něm asi střetávala jeho urputná touha být příjemným a oblíbeným turistou a špatný švédský akcent. 😀 Na druhou stranu jde ale švédština jen tak z voleje napodobit dost blbě – když jsme o chvíli později platili v obchodě, prodavačka na nás vychrlila cosi, co mělo být docela určitě cena, ale v přepisu by to beztak zabralo aspoň tři řádky.

Btw, na parkovišti nám z auta něco teklo, asi brzdy, ale uklidňovali jsme se tím, že je to ta dešťová voda, co se nám někde na plechu usadila. 🙂

U Näsumu jsme pak vystopovali další extrovní šutráky. Říkají si Gudahagen, což znamená něco jako “božské pastviny” (?) a zabírají takový malý zarostlý kopeček uprostřed skutečných zelených pastvin. Prý na tom místě našli hroby už od železných lidí, které pak asi překopali křesťané nebo co, taky je ale údajně možné, že tam stával pohanský chrám nebo obětiště blahé paměti. Původní účel je samozřejmě zahalen děsně tajemnou nevědomostí, veškeré případné mrtvoly tam ovšem musí skvěle prosperovat, protože tamní farmáři se sice báli magický pahorek rozorat, ale nebáli se na něj nahnat svoje tuří stáda a osázet ho kravinci.

Pomalu jsem ale Švédům ty jejich tajnosnubné povídačky o kamenech přestávala tolik žrát a začala ve mně klíčit různá temná podezření na černý trh s šutry à la mrtvá Vikinga, za kterým zřejmě stojí – podobně jako za trhem s bílým trpasličím masem – oligopol zahradnických řetězců.

No nicméně posledním cílem dne bylo opět šutrákové pole. 🙂 Konkrétně 120 mohyl Hjortsberga z pozdní doby železné rozesetých po obrovské pasece nad Ronneby. Prý se tam za oparem dějin taky obřadně pohřbívalo. Důkazem toho by měl být (kromě nějakých těch odhalených koster, ale kde ty nejsou!) fakt, že když tyhle kameny našli, byly rozmístěné do tvaru lodí – ačkoli já bych řekla, že v některých případech spíš do tvaru vraků. Samozřejmě kdo se na to pořádně podívá, tomu je to jasné hned: Někdo tu kdysi v potu tváře vyráběl 3D komiks o srážce dvanácti lodí, protože tušil, že by měla vejít do historie, ale přitom to chtěl udělat tak trochu…no hravou formou. 😉 A jeho tupí praprapotomci to akorát nepochopili!

Nad kamenným dramatem, které se snažil měkčit vřes, kostelíkem přetáhnutým asfaltem a září ze zapadlého slunce přelétaly soustavně gagotající husy, co kdovíproč letěly na sever. Formaci mimochodem pořádně nedržela ani jedna letka. Doufala jsem jenom, že žádná z hus s sebou nemusí vláčet děsného Nilse Holgerssona nebo nedejbože přímo Selmu.

A potom mám blackout. Teda kéž by. Brala bych ampuli koncentrované amnézie. Každopádně jsme odtamtud vypadli a jeli co nejdál – i když jen psychologicky, protože fakticky jsme potřebovali spát někde u Karlskrony. 🙂 Po dvou romantických couváních od závory za úplňku a po jednom neméně romantickém couvání od stromu padlého přes cestu jsme se promáčkli na konec jednoho z poloostrovů, který měla obšancovaný přírodní rezervace Gö.

A tam jsme prý našli geniální místo – říkal Mácha. Hned u vody, mezi balvany, které trčely z hladiny jak nepovedené trollí žabky. A tam se taky z Máchy stal při sběru dřeva na oheň poloviční mravenec.

A to už bylo místo pohádky.