Den pátý – 24. 8.

Příruční švédský ostrov Öland nadnášený Baltem a už čtyřicet let přivázaný ke kalmarské pevnině šestikilometrovým mostem se dostal na náš VIP itinerář mezi prvními, a to hlavně díky pánovi, který se na tenhle ostrov dlouhodobě specializuje, vlastnoručně vyšlehává mlhu, do které ho pro lepší dramatický dojem halí, a nechává po něm svobodně pobíhat stáda všelijakých svých oblíbených ujetých magorů, zákeřných zabijáků, přízraků veskrze temné minulosti a developerů.

Ve skutečnosti je to ale spíš takový Neverland ovečky Shaun, protože ovce jsou tu podle mých statistických pozorování zdaleka nejrozšířenějším etnikem a dík svému majoritnímu postavení si tu solidně vyhazují z kopýtka. 😉 Z praktického hlediska je ale asi přece jen furt lepší potkat v pátek večer na tahu rozpařenou ovci než rozpařeného zabijáka, protože je známá věc, že ovcím postrádajícím opoziční palec se mezi paznehty drží vražedný nůž hůř, takže jsme se s nimi jako s domorodým inventářem nakonec docela rádi smířili. Ale popořádku.

Noc poté, co jsme přirazili k ostrovu, jsme přečkali kdesi nad Borgholmem, což je v podstatě místní něco jako hlavní a něco jako město. Nad městem ční středověký hrad, co se jmenuje “Borgholmské ruiny”. No fakt. Kdyby ho tak pojmenovali rovnou, v temném středověkém rozpuku dvanáctého století, kdy pokládali první kámen, byl by to moc pěkný příklad sebenaplňujícího se proroctví, poněvadž zdatný propagační leták se srdceryvným příběhem na zadní straně ve mně umně vyvolal dojem, že k těm ruinám, co v nich skončil na začátku devatenáctého století, hrad po celou svou historii utěšeně směřoval. A to navzdory tomu, že si na něj jeden čas brousil kružítka i Nicodemus Tessin (tentokrát ovšem ten starší). 🙂 A navzdory tomu, že trpělivě snášel i všecky ostatní velkolepé plány, kterými se kolem něj šustilo, a že si nechal líbit, když ho nakazili renesancí i barokem.

Ono ale taky dělat strategický strážní hrad klíčovému Kalmarskému průlivu v barbarské době (třeba za kalmarské války) a imrvére poslouchat, jak se na vás za rohem třesou naspídovaní Dánové, není asi žádná prdel. Nicméně, jak sám hrad, respektive jeho roztrpčený popel, 14. října 1806 nad ránem zjistil, žádná velká prdel není ani dělat textilní továrnu. Trička holt dokázala vzplanout asi ještě nakažlivěji než plamenní seveřané. 🙂

V současnosti už má hrad zřejmě všechna osudová dramata národní historie naštěstí za sebou; provizorně ho znovu spíchli, právě tak, aby mu zůstala správná ruinovitá patina a jizvy vyhryzlé dějinami, co šly kolem, a teďka musí přihlížet (už) většinou jenom dramatům soukromým. K jednomu se zrovna nenápadně schylovalo i za naší návštěvy: Oba protagonisti – Frederik a Lolla – i všichni svědkové už měli svoje místo na plánku přibitém na dveřích do vyšňořené Guard Hall, v Maiden Tower hudebníci vybalovali atmosféru a kamenné niky (btw, asi poprvé v životě mám příležitost použít tohle slovo!) obrazily bílými růžemi.

Potom jsme přejeli asi tři metry k Sollidens Slott, kam v létě jezdí grilovat švédská královská rodina. Do královského sídla samozřejmě nevpouštěli nikoho, ale do zahrady prý bylo možné nasísnout – za sedmdesát kronorů. Nějak se mi zazdálo, že za to, abych si mohla čuchnout k růži, co ji hnojí šestnáctý Karel Gustav, je to trochu moc, takže jsme nakonec zašli jenom za volně přístupnou sochou.

Na soklu psali, že je to na památku královny Viktorie. To nebyla zrovna vyčerpávající informace, ale podle metody rozpoznávání obličejů na základě šesti shodných rysů, kterou jsem pochytila od týmu Jacka Maloneho, jsem vydetektivovala, že by to mohla být tahle. Šestým shodným rysem jsou ty perly mimochodem. 😀

Od sochy jsme se vydali na jih po východním pobřeží kraje větrných mlýnů. To jsem totiž zapomněla říct – hned po ovcích jsou druhým nejrozšířenějším etnikem na Ölandu právě mlýny, takže je občas těžké najít mezi nimi ty, které jsou podle mapy navíc ještě něčím extra. A k tomu všemu se do toho občas na obzoru ještě pletou jejich nohaté, totálně nevkusné, moderní příbuzné.

Takhle jsme třeba hledali nejdelší přeživší řadu (sedmi) větrných mlýnů u Störlinge a místo ní jsme nejdřív našli stádečko úplně jiných lopaťáků. Ale dobře to dopadlo a nakonec jsme dali i tu slavnou sedmičku muřích větrometel.

V Gärdslöse jsme se chtěli mrknout do nějakého hustého kostela, ale všechna troje vrata k bohu byla zamknutá a navíc nás znervózňovalo, že se o kus dál na hřbitově v zármutku nad hrobem vesele smála nějaká vyloženě podezřelá rodinka. Asi vykradači. A určitě je šéfoval ten kluk na vozíku. Mimochodem v pohřbívání se Švédové od doby železné moc neposunuli, furt jde zkrátka o šutráky zabodané do extrémně zelené trávy, ale rozhodně to má styl. Úplně jsem mezi hroby viděla řádit Buffy. 😉

Na fotce výše vidíte poněkud znuděnou průvodkyni po Ismantorpu, která nám trasu prohlídky nejdřív pečlivě vybobkovala a pak šla někam dělat černou ovci. Ismantorpu se říká pro snazší uchopení “tvrz”, ale co to vážně je, to samozřejmě nikdo neví. V úvahu prý přichází kruhové tržiště nebo obětiště nebo – letiště pro ufo. Já a Mulder jsme jako její autoři pochopitelně hlasovali pro poslední možnost. Každopádně velikánský kruh plný kamenných zídek a obehnaný třímetrovou zdí vprostřed palouku mezi lesy vyvolává prostě plno otázek, no.

Mimochodem třetím nejrozšířenějším etnikem na Ölandu jsou rozhodně černé kočky. Akorátže ne ty skutečné, nýbrž ty plechové, které si z nějakého záhadného a možná dopravně bezpečnostního důvodu Ölanďané zapichují k plotům. Jestli to má vážně tohle mytické pozadí, tak jde o vskutku překrásný útok na neopatrné, ale stále pověrčivé řidiče. 😉

Kromě koček jsme po cestě lovili taky další “erka” čili “starobylé památky”, kterými je celý Öland strašně zaneřáděný, ale s tímhle švédským národem, který má šutry fakt všude, je to občas hrozně těžké. Člověk si nikdy nemůže být úplně jistý, jestli fakt kouká na vzácné prastaré pohřebiště, nebo jen na něčí předzahrádku. Nebo co je zachovalý poklop od hrobky a co je vyhozený dekl od studny. Takhle nás vypekli, myslím, v Hulterstadu. 👿

Už skoro úplně na jihu ostrova si archeologové na troskách původního pravěkého hradiště postavili celou novou modelovou okovanou vesnici. Dorazili jsme k Eketorpu dávno po zavíračce, což nás ale zase tolik nemrzelo, když jsme zjistili, že za návštěvu by i mimo sezónu (ano, 24. srpna už bylo těsně, ale mimo sezónu) chtěli 75 kronorů. Boční vrátka ale byla ještě otevřená, a tak jsme se plaše zkusili podívat blíž. Nějaký suverénní mladý švédský pár, který na pustém parkovišti zastavil až po nás, náš předvoj dokonce předhonil a cílevědomě mířil přímo k hradišti. A za námi se opatrně drželi ještě nějací Arabové z Německa. Každopádně vzájemně se naše tři skupinky zbavily hned několika morálních dilemat. Vlezli jsme nakonec až za hradby, ale samotná vesnice působila jak polotovar, teprv jaksi in progress, někde i ve formě pouhých vykolíkovaných základů, takže zvenčí to vlastně vypadalo mnohem velkolepěji než uvnitř, tudíž zadarmo celkem dobrý kauf.

Teprve večer jsme se konečně dostali na úplný jižní konec ostrova, kde se rozkládá rezervace Ottenby Naturum, skrze kterou vede uzoučká cesta obsypaná krávami a ovcemi až k nejstaršímu švédskému majáku Långe Jan – což znamená něco jako Dlouhej John. 🙂

Bratři poutníci si tu kdysi postavili kapli, ale zbyl z ní už jenom malý kopeček, který naštěstí nepřekážel ve výhledu.

A v každém případě musím podotknout, že jak dokonale posraný byl tenhle konec ostrova (pohnojeno tam měli totiž perfektně), tak z tohohle místa vycházelo obrovsky výživné kouzlo. To asi dělala ta zahnívající mělčina, na kterou se tam každý rok slítává hodovat ptactvo z dalekých krajů. 😉

Maják totiž není fatální konec ölandské půdy – mezi ním a mořem zaclání ještě kus zarostlé pláně, kam se dá spešl brankou projít a následně odtamtud pozorovat, jak se na břehu v mělčině labužnicky cachtají, jak přistávají na hladině a jak bez ustání pokřikují a kejhají jeden na druhého stovky všelijakých opeřenců. Myslím, že proto, že se tu ptakopyskům tak líbilo, se tu zalíbilo i ornitologům a zřídili si tu taky letní byt. Akorát to pokrytecky nazvali “ptačí stanicí”.

Zrovna když jsme šli k majáku my, předběhlo nás organizované stádo voyerů ohrbených dalekohledy, se kterými by dohlédli až k Polákům do kuchyně. Potom si ty monstrózní stroje rituálně rozestavěli po poli a – zírali. Co taky už jiného s dalekohledem, viď. I když nevím přesně, co chtěli odhalit, když na ptáky celkem snadno dohlédlo i prosté krátkozraké oko. 🙂 Ale tak zhruba po pěti minutách to stejně přestalo bavit i ty nejžhavější stalkery, takže byl zas klid.

Ptáci ovšem velmi sympaticky ignorovali magory s objektivy i nás, když jsme se šli projít po kamenité plážičce v jejich hájemství, a dokonce i místní ohavné kamenné mužíčky, kteří se zásahem vyšší máchovské síly s rachotem řítili k zemi. Akorát některé labutě vytáhly hlavy z vody a trochu nadzvedly obočí.

Po cestě z jihu, odkud se jednomu (mně) ani moc nechtělo, jsme přejeli zeď Karla X. Gustava, který kdysi tenhle jižní cíp ostrova toužil oddělit od zbytku jako samostatnou pastvinskou jednotku, a protože na západě se dělaly světelné scenérie, které Máchu děsně rozněžňovaly, sešli jsme se přes pastviska znova kouknout k vodě. A když TO konečně zapadlo, vyjeli jsme podél západní hranice stepní plošiny Stora Alvaret zase na sever, přes noční most zpátky do Kalmaru a pak dál nahoru po pobřeží. Pokračování zas příště.