mužíček

Den pátý – 24. 8.

Příruční švédský ostrov Öland nadnášený Baltem a už čtyřicet let přivázaný ke kalmarské pevnině šestikilometrovým mostem se dostal na náš VIP itinerář mezi prvními, a to hlavně díky pánovi, který se na tenhle ostrov dlouhodobě specializuje, vlastnoručně vyšlehává mlhu, do které ho pro lepší dramatický dojem halí, a nechává po něm svobodně pobíhat stáda všelijakých svých oblíbených ujetých magorů, zákeřných zabijáků, přízraků veskrze temné minulosti a developerů.

Ve skutečnosti je to ale spíš takový Neverland ovečky Shaun, protože ovce jsou tu podle mých statistických pozorování zdaleka nejrozšířenějším etnikem a dík svému majoritnímu postavení si tu solidně vyhazují z kopýtka. ;-) Z praktického hlediska je ale asi přece jen furt lepší potkat v pátek večer na tahu rozpařenou ovci než rozpařeného zabijáka, protože je známá věc, že ovcím postrádajícím opoziční palec se mezi paznehty drží vražedný nůž hůř, takže jsme se s nimi jako s domorodým inventářem nakonec docela rádi smířili. Ale popořádku.

Read More →

pláž

Den třetí – 22. 8.

Ráno jsme se zase vzbudili u té slavné bezbřehé švédské pláže, kterou měly vlny pořád víceméně samy pro sebe – jako uprostřed předešlé náměsíčné noci. Teprv s přibývajícmi hodinami obtisklo tu a tam nějaké to venčené psisko svoji tlapu do mokrého písku a nějaký ten nesmělý a velmi oblečený potenciální plavec se obezřetně vynořil z vysoké trávy a větřil sůl jak srnka u krmelce, ale podvodní stopy zalité lagunou říkaly dost jasně, kdo tady tomu velí. :cool:

stopy

Muž mě děsně štval, protože se válel kdesi mezi stromy u odpadkáče jak opilej mýval a vůbec se mnou nechtěl nasávat svět. :evil: Šla jsem teda na pláž nejdřív rozjímat sama, tudíž se ke mně okamžitě jak mýval k láhvi od džusu přilepil, protože co kdybych náhodou nasála něco důležitého, viď. :smile:

Read More →

vikingové

Po necelých dvou letech od legendární výpravy do norské země rozežrané fjordy a napadené soustavně se snášejícími dravými lijáky jsme se s Máchomužem usnesli, že je na čase znovu se zanořit do bohatých skandinávských vod a vylovit si nějaký “pěkný zážitek”™. Dlouho byli sice jako hostitelé s potenciálem ve hře i hrdí Skotové nebo samorostlí Normanďané (v nichž možná ještě crčí trochu vikingské krve, i když pořádně zředěné různými nedobrými evropskými vlivy), ale nakonec nás nekompromisně přemohla naše vlastní drsná srdce, která to očividně táhlo na severosever a taky k opravdovým Vikingům, a kromě toho též Stena Lajna se svou ultimátní nabídkou švédských trajektů. ;-)

Švédsko musí milovat všichni ti, co jsou hotoví z šutrů – obzvlášť z těch s patinou, u kterých je relativně šance, že na něj někdy mákl nějaký ten Viking nebo ho spořádaně občůral jeho mořský vlk. Ve Švédsku mají všechny tyhle šutráky perfektně zmapované a zkatalogizované, takže Vám neujde jediný zkamenělý troll. Spíš má člověk občas pocit, že si Švédové oháčkovali legendami i kameny, co se jim za bouře jednou prostě přivalily na zahradu. :mrgreen: Ale k tomu se dostanu až později.

Kromě milovníků šutrů si tam ovšem užijou i nadšenci do lodí, kormidel a všech dalších lodních featurek líznutých mořskou solí. Švédové jsou loděmi posedlí – asi jako každý národ, kterému to na vodě dycky celkem šlo (líp než na suchu) a který si proto jako správný furiant schválně stavěl svoje města na ostrovech a nejvíc si to dával. Kromě toho, že si nechávají statisíce lodí v přístavech okopávat vlnami nebo vyzvedávají ze dna přístavů vraky těch, co jim je vlny prokoply, a pak na ně nábožně zírají (viz Vasamuseet), si lodičky zastrkávají taky třeba za okna místo květináčů. A když jim ani to nestačí, nechají občas kus fejkové přídě trčet ze štítu domu do ulice místo vlajky.

A pak taky Švédsko musí zbožňovat ti, co milujou Ikeu (ale o tom už vyprávěla Entropa blahé europaměti), na jejíž megastóry u cest odkazují extra výstražné oranžované ukazatele, které v ostatním světě signalizují třeba dopravní objížďky, a samozřejmě osudové Háemko. Hennes & Mauritz dnů našeho života se zrodili kdysi právě tady, na březích jezera Mälaren, a ve Stockholmu dneska okupují celou jednu ulici.

Každý si tam prostě najde něco. A co všechno jsme si v zemi U Tří korun, která nám kdysi vyrabovala sejfy a které jsme o pár století později nadělili Rachnu kachnu, našli my dva, o tom bude, doufejme, následující mnohadílné vyprávění. :mrgreen:

Provedli jsme s úspěchem výpravu do bouřící země plné mluvící, křičící, ba i té tiché vody, co jen mele, hyperbludného kamene a “pohostinných introvertů”™. :cool: Defaultní idea, že jen Máchomuž a já společně naleptáme nějaký poutavý kraj, byla nastavena již před časem, měnil se pouze cíl k zaměření. Několik měsíců jím byl Island, toliko země kouzel a skřítků, avšak posléze ho jaksi nekontrolovaně nahradil zkroušený zelený diamant Irsko, pročež jsem se začetla do Joyceových Dubliňanů, abych se připravila na setkání s původním obyvatelstvem. Ovšem docela nakonec jsme se takřka spontánně rozjeli do promočené země k divokým hrdým Norům, na které jsou všechny behaviorální příručky, včetně knihy Lonely Planet se speciální vazbou pro extrémní namáhání, nekonečně krátké, a obrazy některých domorodých postav, s nimiž jsme se v chuchvalcích mlhy a prověšených mraků střetli, byste spíš našli ve scénáři k temnotemnému hororu, v němž bude vystupovat hned několik výtečných žánrových zabijáků. :smile:

Pojďme si to ale říct a ukázat pěkně popořádku. Read More →

moc šťastně se však netvářím
mám pod nohama další klacek
s hvězdičkou křížek v diáři
– blíž ke smrti než ke stáří
blíž do rakve než do kolébky
blíž rozpadu než srůstu lebky
však o to blíže úniku…
je život v skutku “unikum”?!
snad nebude jich probůh více?
mně stačí jeden – zlá lasice
v mém pobořeném kurníku!

J. H. Krchovský

Kdy jindy, když ne dnes. Páchlo to právě tak chmurně, jak tady píše krchov, ale pak jsem od muže dostala 2D spermii a náhradní koule (cizí pochopitelně, když on sám v prašné dálce klátí ovce a nazgůly) a hlavně hru vhodnou pro lidi od tří let, imaginárního králíka a lesklé úplatky z Donžonu. Ve sprše mi natekla do hlavy rozmilá analogie s Krakenem k použití do bakulářky a k dovršení všeho mi pan Občasník, kterého jsem si tajně nominovala na alternativního konzultanta, napsal, že mířím správným směrem! Taky ale mě dnes přepadlo, zrovna když mi v říši divů přála Alenka, že se toho pod zastřešující všechno nejlepší možná nikdy nemuselo vejít tolik jako letos. Snad teda ta střecha hned nezrezne a nezačne do coolničky, kde průběžně tesám perly, zatýkat. :mrgreen:

Následuje kaleidoskop několika postřehů visících mi v lednici z minulého týdne.

Konečně jsem teda taky viděla první polovinu posledního Pottera. Zpoždění oproti zarytě ryčícím fanouškům mám jednak proto, že nejsem fanoušek (pokud jde o poslední potteradaptace), a jednak taky proto, že jsem si ho slíbila jako zvláštně ambivalentní odměnu, až odprezentuju na ekosemináři doktora Šutráka svou druhou esoesej, tentokrát o tom, že lidi jsou svině. Nelze to sice teď zpětně označit za nijak zvlášť úchvatné vystoupení, ale čekala jsem ze strany pedantského mikrokosmonauta víc protivenství, takže si myslím, že nakonec jsem uskakovala celkem obstojně. Taky jsem trpělivě čekala, až mi vysvětlí, že jenom proto, že jsem infantilní já, nemusí být infantilní on a ostatní přítomní spolužáci (No budiž). To skrze jeho nepochopení, nepřátelství a předsudečný odsudek mých neotřelých příkladů recipročního altruismu, k nimž mě inspiroval Křemílek, Vochomůrka, vodník Krapítko a Malá čarodějnice. Toto mé očekávání přirozeně záhy vyplnil, a tak celé představení začalo být docela upřímnější. Ostatně právě proto, že odhalil své emocionálně nenaplněné dětství, stály mé příklady za to, no. :oops:

Teďka teda krátce k tomu rozervanému Harrymu. Read More →

S nevolí v duši a s výpisem z trestního rejstříku v ruce jsem se zapsala do děsivě třetího ročníku. Na studijní jsem se dostavila pozdě, avšak v řadě za mnou stál ještě Jakub Železný, který dorazil ještě později, čímž ze mě laskavě seškrábl stín největšího lajdáka a prudiče, a to tím spíš, že se tvářil značně nerudně. Poté jsem se s mužem vmíchala mezi toho času rozpálené šlehance demonstrantů v okolí Rudolfina, kteří mě podle nakazili záhadným virem, a ještě víc poté jsme se sobě ztratili, což by samo o sobě nebylo tak zlé, kdybych kvůli tomu nemusela vyposlechnout všechny odborářské bossy. Nicméně nyní bych se ráda ještě vrátila k jisté školní záležitosti, kterou bych nazvala trollí obsesí, ale která mě i přesto momentálně velmi oblažuje.

V červenci jsem zde stručně popisovala, kterak mi vyšší moc tak docela neschválila můj břitce jiskřivý návrh na budoucí bakalářské dílo, neboť shledala, že návrh dotyčných tezí musím upravit. Jak jsem podotkla, podezřívala jsem ctihodné členy v parukách, že název možná jen špatně přečetli (když ho špatně přepsali). Zkrátka, poté, co mě tehdy v létě bryskní bytost docentka komisařka odeslala ke všem lingvistickým čertům a můj potenciální konzultant v tu dobu patrně rozmlouval s mrtvými brouky o ilokučních úskocích v mezihmyzí interakci, nezbylo mi než nechat teze zahnívat a počkat si případně na podzimní humus. Read More →

Svinská lidská demence mě opět nezdolně pronásleduje.

Jedna se zhmotnila do přízraku nemrtvého muže bez údu, který byl ovšem trošku impouš ještě předtím, než se zjistilo, že mu orgán chybí, a nyní visí v průvanu jak vykuchaná zombie a krysy mu ohlodávají dřeváky.

Druhá má podobu nekalé slovenské ženy z Pizdova, která v Praze naneštěstí sídlí v kutlochu, kam mě z mého břečťanovitého hnízda lásky a porozumění poslali na letní ubytování. Míjely jsme se zdárně, neboť já žiji momentálně ve trojitém schizmatu, a míjíme se dosud, tedy jsem jí dodnes nemohla plivnout na přezůvku, avšak už na mě poštvala byrokratické potentátky, z čehož jsem bystře usoudila, že se asi nebude chtít kamarádit. Vyměnily jsme si několik písemných vzkazů, do nichž jsem vložila spoustu jemné (i různé jiné) ironie, byť jsem měla důvodné podezření, že přijde všecka nazmar.

Popsala bych tento kuriózní spor podrobněji, leč netřeba, neb právo a lidská slušnost jsou na mé straně, snaží se najít si nějaké svaly na rukou a zle na tu osobu na druhém břehu zahlížejí. Víte, já bych pochopila, že si na mě slovenský útlocit stěžuje, kdybych se bývala provinila. Kdybych si třeba do obsazeného pokoje přivedla muže a prováděla s ním nemravnosti nebo sex s lízátkem. Ale ani to jsem nestihla!

A domnívám se navíc silně, že mnohem větší morální nárok na stížnosti u vedení mám vlastně já, vezmu-li v úvahu, že dotyčná nepřizpůsobivá má na zdi přilepenou nejtrapnější Šibíkovu fotku a celý pokoj je zamořen takovými těmi lacinými plakáty všelijaké africké zvěře, kterak se zrovna vynořuje/zanořuje, postává na jedné noze nebo civí do savany a mimoděk po návštěvnících fluše instantní exotično. “Ta Afrika je přece super, že.” Je to tam u ní jak ve sterilizované hrobce invence. Nicméně, jsem velká drsná holka a cítím v sobě vnitřní sílu. Cítím v sobě vnitřní sílu především proto, že vím, co to individuum čte. :mrgreen: A tato skutečnost mi umožňuje býti trudně, avšak přece jen pobavena.

A na závěr přidám ještě jeden BOžský příklad. V podstatě by se dalo říci, že mi strašlivá komise skoro přijala můj nástin bakalářské práce. Akorát že ve svém stanovisku nařídila, ať upravím název. Osobně je podezřívám z toho, že si ho blbě přečetli, protože v neumělé výsledkové tabulce je přepsaný špatně. Podnikla jsem proto v tomto ohledu rychlé kroky směrem k zásadní člence komise. Ovšem netušila jsem, že v mocnářce stále hnije prd z prvního semestru, kdy jsem zaútočila na její opečovávané místečko té, která je na fakultě přes černý humor, pročež mě odkázala do patřičných mezí k přidělenému konzultantovi. Vtip je v tom, že dotyčný mužik podle všeho v komisi nesedí, a proto pochopitelně nemůže vědět, co jí na názvu vadí.

Jenže, na trolly aby měl člověk kamenolom.