miminko

Den čtvrtý – 23. 8.

Krotké moře, co se přes noc vmáčklo do zálivu, ráno mírně ošplouchávalo známé trollí žabky rozmetané po mělčině, co se večer strašidelně černaly proti hladině, a do křoví o kus dál přibylo opalovací mlíko, které si s sebou vzalo polonahou paní i s lehátkem, aby se mělo na čem pěkně lesknout.

záliv

Teprv ráno jsme si taky pořádně prohlídli, kde jsme to vlastně večer skončili, a musím říct, že to celkem ušlo – ačkoli já tohle místo nevybrala, takže jsem nemusela být nekriticky unešená jak někdo. ;-)

kruh2

Nelíbila se mi především zákeřná zvířeckost tohohle pobřeží. Lstivě se totiž obalilo instantní civilizovaností, která dokáže naprosto typické místo pro vraždy obskládat přívětivými rekvizitami, jako jsou lavičky a ohniště, a pak se tvářit, že jako piknik. A mlžit i tehdy, když už pro samé vyplavené mrtvoly není kam na pláži zapíchnout slunečník.

Jediný lišejník měl koule a rdousil jabloň zcela otevřeně, takže dostal bod za upřímnost.

jabko

Hlavním cílem dne ale byla Karlskrona čili Karlova koruna, což je pekelně důležité přístavní město na pobřeží kraje Blekinge a vědí o něm dokonce i v UNESCu. Samozřejmě je rozlezlé jak mor po všech ostrovech a ostrůvcích v širém okolí a všichni se tváří, jak je to prima muset jezdit třeba na poštu městským trajektem. ;-)

Přístav si nechal zbudovat všeobecně oblíbený švédský král Karel XI., protože už měl plný kecky toho, jak mu ve studeném Stockholmu každou zimu zamrzají lodě a námořníci, takže si pro svoji námořní základnu přál nějaké příjemnější klima. No a admirálové ve městě bivakují dodnes, jelikož se jim to klima teda asi zalíbilo. Cyničtí Karlskroňané se za to králi každopádně odvděčili tím, že mu na hlavním náměstí vztyčili fakt hnusnou sochu. :cool:

gangsteři

Na fotce spolu trochu strnule kecá pět důležitých maníků, co se svého času nějak kolem lodí ochomýtali a co si kupovali paruky v jednom řetězci. Tohle má být zrovna momentka z roku 1779 a pózují na ní admirálové Karl Duke a Karl Tersmeden, generálmajor Henrik af Trolle a mástrkutoři tohohle námořního světa Sheldon s Chapmanem a tváří se, že mudrují nad tím, jak to udělat, aby se jim ty lodě nepotápěly. :grin:

Scénku si můžete detailněji nastudovat na pidiostrově Stumholmen, kde úřaduje karlskronské Marinmuseum, které konzervuje a uchovává švédské námořní dějiny jak nasolené tresky v sudech a pak se s nimi vytahuje, když je třeba zemdlelé posádce/národu trošku nahonit náladu. ;-)

šéf boty
Tre kronor i na gumákách. No, všichni jsme měli ve školce nějakou značku. :smile: Asi aby si to nepopletli s klukama z nepřátelské lodi, až k nim půjdou na návštěvu a v lodním botníku se to pomíchá.

hafík

V muzeu měli jinak fakt všecko, na co kdy dopadla kapka mořské vody nebo potu z námořníka. Hodně se zaobírají hlavně modely lodí a nejlepší byl pochopitelně ten, který byl uprostřed přeříznutý na dvě poloviny, jako by lodí prosvištěl drát jak v úvodní scéně Lodi duchů – akorátže vertikálně. Trochu zklamání ale bylo, že to zrovna nerozřízlo žádnou figurku člena posádky. :???: Jako močový barbar nicméně musím říct, že nejvíc mě stejně, aspoň na začátku, muzeum uchvátilo svými záchody, protože tak děsivou cestu jako od parkoviště na sousedním ostrově jsem snad nezažila.

Pak jsem se taky mohla líp soustředit na různé muzejní featurky, jako byla třeba hra na námořního navigátora, který měl chudák k ruce jenom Jacob’s staff alias Jakubovu hůl. To je takový voděodolný úhloměr. :mrgreen: Prý se z něj hrozně sleplo, ale furt to údajně bylo jednodušší než astroláb. Nevím teda ale, jak se na to díval ten osleplý. Každopádně jsme naštěstí přišli na to, jak to funguje, dřív, než jsme navigování lodě potácející se Baltem úplně zmrvili, takže nám kapitán jenom trochu vynadal a neposlal nás jako navigátorská esa k Dánům. :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

O to víc frustrující ale byla zpočátku velmi nadějná hra Sestřel si svého Dána. Stoupli jste si před obrazovku, po které čas od času proplula dánská loď a na modelu kanónu jste ve správnou chvíli zmáčkli tlačítko, načež na tu loď vystartovalo hejno koulí a buď ji sejmulo, anebo ne. Nejdřív jsem zapálila hned dvě, ale pak už to zaboha nešlo, protože se všecky koule potopily těsně před lodí. Mácha zkoušel přijít na ten algoritmus, ale podle mě v tom byla beztak nějaká primitivní mírumilovná švédská agitka (k níž se ještě později dostanu) – že jako nemůžeš vyvraždit všecky dánské lodě, protože některé třeba vozí Lego.

Btw, studovala jsem pak, jak to dělají tady odborníci na ládování kanónů a zdálo se mi, že kromě toho, že jich na to teda muselo být asi patnáct (tomu, co jenom poroučí, bych rovnou urvala mašli), to dělali dost podobně jako já. Tak nevím. :smile:

nabíječi

Protože je muzeum hned u moře, provozují tam taky takovou luxusní vychytávku, že můžete sejít po točitých schodech pod mořskou hladinu a skrz prosklenou chodbu koukat na vrak lodi z osmnáctého století. Prý. My jsme bohužel chytli mód DARK SHADOWS, takže jsme viděli akorát kalné a velmi záhadné hlubinné nic, které se ale tvářilo, že rozhodně leccos skrývá. Právě totéž ostatně údajně obvykle vidí i podmořští archeologové, když jsou v práci, takže jsme to měli vlastně autentické jako prase. A pak se navíc těsně u jednoho z podvodních oken z hnědé vody vyjevila ryba, co se zase chtěla mrknout, jak to vypadá uvnitř v suchu, a ze které jsem měla mnohem větší radost, než kdybych koukala na nějaké ztrouchnivělé dřevo. ;-)

Velice jsem si taky oblíbila část výstavky věnující se každodennímu životu námořníků, kterou jako zvuková kulisa doprovázelo skučení bičovaného provinilce a kterou ilustrovaly zinscenované výjevy ze života na lodi obsazené tak dokonale propracovanými figurkami, že by to ani skuteční lidé tak dobře nezahráli. Tohle je samozřejmě ožehavá scéna uřezávání hnisající nohy. Bohužel mého totálního favorita – námořníka povídajícího si s krysou – vyfotit nešlo.

seance

V prosklené aule na konci přízemí těsně nad mořskou hladinou pak bylo docela dusno. Schraňovali tam totiž bojové lodní nárazníky – hrůzu tu pouštěly všechny ty naštvané sochy, co musely za svých aktivních let strpět veškerý nekomfort plynoucí z toho, že měly “kajutu” rovnou na přídi.

vlajkonoš

Ve druhém patře to měly pod palcem moderní dějiny a současná sláva švédského námořnictva a “válčení” vůbec, takže jsme celkem záhy začali čuchat jakousi zradu. Jestli jsme to pochopili dobře, tak celé druhé patro byla v podstatě jedna velká státní propaganda, která velice hubovala všechny země, co někdy řešily svoje konflikty bojem, a naopak mocně vyzdvihovala moudrost (připodělaného) Švédska, kterému před pár stoletími došli schopní vojevůdci, a tak se prohlásilo výsostně neutrální mocností. Což je geniální píárko, uznávám. Říkám ale “jestli jsme to pochopili dobře”, protože v téhle části muzea nějak záhadně zmizely anglické popisky, takže jsme pochopili hlavně to, že tomu dál rozumět nemáme.

Kdyby mi ovšem muzeum třeba výměnou za mlčení přislíbilo jedno z těhle dokonalých propagandistických křesel, mohla bych se o podobných levárnách šířit mnohem diskrétněji. ;-)

propaganda

USA versus SSSR: Šmejdové na obou stranách. Co si vybrat? Nejlíp to čekovat někde stranou.

lichá nebo sudá

Když už jsme teda měli dost té mírotvorné palby, koukli jsme periskopem na auto na parkovišti za vodou, jestli nám ho ještě neodtáhli, a šli jsme dělat šmejděníčko šmejdění do minipřístavu u muzea, kde kotvila minolovka z roku 1953, bitevní člun s torpédy ze sedmdesátek a fregata z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

kapitánův

Minolovka byla dokonce celá volně přístupná, čili jsme se mohli sami podívat skoro do každého koutu – i na kapitánův záchod, který byl sice mrňavý, ale co bylo…třeba, to asi pojmout dokázal, a navíc to vedle v koupelně vyvažovala obří vana, u níž se asi jako u jediné prostorové kompromisy prostě nedělaly.

díry

V žádné lodi jsem se ještě nikdy nedostala takhle hluboko do backstage ;-) (i když do totálního sklepa jsem nechtěla, protože ty mě nějak neberou ani v domech, natož v lodích), takže tohle byla sice klaustrofobní, ale vyloženě extrovní prohlídka.

strojovna

Strojovna jak z Machinária

kotvení

Na hladině v přístavu se kromě lodí rojila taky hejna sardinkovitých rybiček – Mácha tvrdil, že to jistě budou sledi, ale to pak postupně tvrdil o každé rybě, co jsme potkali, pročež coby ichtyolog ztratil důvěru. :smile: Fascinující ale bylo, co tihleti “sledi” vyváděli – všichni se na sebe tak příšerně tlačili, že to po nějaké chvíli jeden z nich prostě nevydržel, vymrštil se do vzduchu a skočil na tu masu seshora, čímž vyvolal řetězovou reakci několika dalších impulsivních sleďů, kteří to udělali po něm. Sotva si ale takhle kolektivně vyšokovali víc prostoru, zase se na sebe začali mačkat, až se za deset sekund znova opakovalo celé kolo. Prostě ryby, no. :smile:

lodiště

Z muzea jsme se aspoň projeli po náměstí Stortorget, které si udělal k obrazu svému Nicodemus Tessin ml., což býval (kromě Nicodema Tessina st.) asi jediný povolený architekt ve Švédsku, nebo fakt nevím, a namířili si to až ke skutečnému přístavu. Jenže nám nějak nedošlo, že tohle je furt hustá military area aktuálního námořnictva, jak nám vzápětí naznačil nevlídný obzor ostnatých plotů. A tak jsme Karlskronu raději opustili a vydali se na východ, potažmo sever, k mlhám Ölandu.

bůh tě miluje

Post Navigation