Den šestý – 25. 8.

Předchozí příspěvek jsem ukončila sice idylicky, protože mě k tomu svedl zákeřný ölandský západ slunce, ale mírně nepříjemným faktem bylo a je, že jsme se ještě v jednu ráno, pochopitelně v totální tmě, motali po rozcupovaném pobřeží, na mapě už dávno vysoko nad ostrovem, a hledali spací místo, kde by nás ráno nepřejel trajekt nebo nevylovil nedočkavý rybář. Tuhle fázi našich výletů obzvlášť nesnáším, poněvadž obvykle spočívá v tom, že muž najde a identifikuje asi tak 10 spacích míst do hodiny, z nichž 99 procent z naprosto racionálních důvodů našim potřebám nevyhovuje, což on dobře ví, ale zkouší, jestli na to přijdu taky. Samozřejmě na to vždycky přijdu a nebojím se to říct, což mě ovšem staví do velmi nevděčné pozice toho, kdo si furt vymýšlí a nic se mu nezdá. 😈

Btw, to jedno procento bývá obvykle někde u kontejnerů / u odstaveného vraku, který se velmi přesvědčivě tváří, že si pro něj každou chvíli přijde nějaký odstavený…lidský vrak.

Asi tak o hromadu nafty lehčí jsme se teda nakonec asi na desátý pokus ustájili, a to na skále kdesi za Klintemalou, díky čemuž vlastně vůbec mohl další den začít.

Ráno jsme si dali minimalistické svenska style ostružiny, chvíli poslouchali rockové pecky z kalmarského bastarock radia, které až sem ještě statečně zanášelo kvalitní hudební mixturu, a pak jsme se vydali do Västerviku, kde jsme původně jenom chtěli vyšpiónit, jak to funguje ve Vimmerby, abychom se tam netáhli úplně naslepo. Ve Vimmerby se totiž narodila paní Lindgrenová, co založila Bullerbyn a osadila ho dětmi z Bullerbynu a já se tam vždycky chtěla přestěhovat (navzdory tomu, že všichni místní kluci mi přišli jako blbci, už když jsem byla malá) a bydlet s Annou a Brittou v Norrgårdenu. No a protože Švédy tyhle pohádky od tety Astrid začaly postupně taky celkem brát (a hlavně si spočítali, že by na tom asi mohli vydělat nějaký ten kufřík plný peněz, jaký měla i Pipi Dlouhá Punčocha), vyrobili po vzoru Disneylandu takový Lindgrenland.

Původně jsme (jsem) se chtěli do Lindgrenlandu podívat, protože Bullerbyn, ale ve västervickém infocentru jsme zjistili jednak to, že ceny za vstup trochu ubírají na chuti nezůstat jenom u svých vlastních nezhmotněných představ Lindgrenovic pohádek, a jednak to, že je to celé zřejmě vybudované na hypu právě kolem Pipi (kterou jsem naopak dycky nesnášela) a že tam žádný pořádný Bullerbyn snad ani není!

Takže z Vimmerby nebylo nic a místo toho jsme se rozhodli chvíli kolem vochomýtat, poněvadž se ukázalo, že Västervik je jako Anička Polívková a Michal Kurtiš – nenápadné, ale hrozně milé přímořské město, a navíc bez otravných rekvizit jihu. Akorát tam teda bylo vedro jak v peci.

Vydali jsme se směrem na městský park a cestou potkali Gertrudin kostel a pak “čtvrť” Aspagården, která čítala asi dva až čtyři domy (ono se u těchle staveb těžko pozná, co je dům jako dům a co je příslušenství), co prý jsou ve městě vůbec nejdýl, protože se jim nějak na rozdíl od zbytku města podařilo přežít všechny vášnivé dánské návštěvy. Hádala bych, že něco takového líčila i cedulka, kterou někdo na jeden z domků přibyl, ale těžko to tvrdit jistě, protože Švédové mají, jak jsme postupně zjistili, takovou zvláštní filozofii ohledně toho, jak a jak obšírně je nutné cizí turisty informovat o vnitřních záležitostech země, jakou je třeba její historie. 🙂 Úplně nekorektně vidím, jak si nekorektně představili ty tlusté Američany a řekli si, že těm bude stačit jedna prostá věta. 😉

V parku se zrovna odehrával velký minigolfový mač, takže jsme chvíli milostivě okouněli, abychom jim z toho udělali turnaj s mezinárodní účastí, a upřeně zírající Mácha dělal, co mohl, aby se dostal hned do několika mýtů, kterými měli jednotliví hráči později obestřít svoje neúspěšné údery.

V tomhle městě mají taky takový sympatický zvyk, že místo značky se zákazem vjezdu postaví doprostřed cesty tunového lachtana, který hlásí, že dál nikdo neprojde. Akorát nevím, jak se tahle facha líbí samotným lachtanům, protože jsme potkali minimálně jednoho s rozbitou tlamou. Řekla bych, že v tom byla výměna rozdílných dopravních názorů.

Po Strandpromenaden obsypané slunícími se Švéďáky jsme se dopromenili až ke zvedacímu mostu, u kterého se rybařilo a na dnech plastových kyblíků si nadávaly ryby, které sedly na lep historkám o přátelské přístavní atmosféře, a pak jsme vylezli do rozvalin městské pevnosti, kde prý každoročně na tradičním folkovém festivalu pějí švédské hvězdy Tomas Klusoson a Jaros Nohavikson.

Btw, do rozvalin kromě nás mířil taky pes, který podle muže vypadal jak Jack Nicholson, a nechtěl mi věřit, že se vážně jmenuje King Charles Španěl. 😀

Někdy odpoledne jsme se pustili dál na sever podél zálivu a celou dobu jsme žili v přesvědčení, že jedeme podél moře. Tyhlety krávy ovšem, které strážily vjezd do přírodní rezervace, která nevím, jak se jmenovala, protože to jméno, co jsem si poznačila, podle Googlu neexistuje, nás trochu znejistěly. Ale třeba se chtěly pročistit anebo to byly mořské krávy nebo zakleté mořské víly nebo co.

Když se krávy uvolily pustit nás dovnitř a odcupitaly pryč, šli jsme si udělat piknik k vodě (muž proto dokonce vyházel bordel z košíku a naplnil ho koncentrovaným piknikovým dipem) a já se při jídle procházela mělkou jezerní bažinou. A voda se mi fakt zdála slaná. 😀 Každopádně tohle byla taková “typická (jiho-středo)švédská krajina”™, jejímž základem je skutečně spousta nekonečné umírněné modré.

Druhý den jsme ale nutně potřebovali být ve Stockholmu, protože muž měl naplánováné nějaké kšefty s tamní mafií, takže jsme se pustili zase na cestu.

Při stylu naší anarchistické jízdy jsme však toužili po nějakém turistbyru, jenže všechny osady po cestě zklamaly – včetně Valdemarsviku, jenž se nám vysmál i se svými plyšovými soby za výlohou.

Poslední místo, do kterého jsme vpadli, byl Norrköping, což prý znamená Město na severu. Původně jsme ho měli jenom za jeden z mnoha köpingů, které se rozlézaly po celém východním pobřeží jak mor nedostatečné kreativity, ale pak jsme objevili tenhleten poklad přímo uprostřed města, který nám solidně vynahradil i (samozřejmě) zavřené infocentrum.

Celý areál byl vlastně muzeem techniky a školním areálem dohromady a táhl se městem podél ohlušující vodní vřavy. Prostě ukázklový příklad místa, co se nestydí za svůj průmyslový odér a udělá si z toho svoje osobní kouzlo.

A na tu masu vody se kromě nás přijela podívat i Kate. Ostatně kdo je na to větší odborník, viď.

Asi sedmihlavý splav mezi zástavbou. No trošku to s těmi vodními featurkami už přeháněli, takže chápu i tu značku. 🙂

A tuhle střední jsem si musela vyfotit, protože mi hrozně připomínala bohémské školy v začmouzených čtvrtích z amerických filmů, kde bobtnají všechny ty mladé umělecké naděje.

Stockholm se nevyhnutelně blížil.