Den šestý – 25. 8.
Předchozí příspěvek jsem ukončila sice idylicky, protože mě k tomu svedl zákeřný ölandský západ slunce, ale mírně nepříjemným faktem bylo a je, že jsme se ještě v jednu ráno, pochopitelně v totální tmě, motali po rozcupovaném pobřeží, na mapě už dávno vysoko nad ostrovem, a hledali spací místo, kde by nás ráno nepřejel trajekt nebo nevylovil nedočkavý rybář. Tuhle fázi našich výletů obzvlášť nesnáším, poněvadž obvykle spočívá v tom, že muž najde a identifikuje asi tak 10 spacích míst do hodiny, z nichž 99 procent z naprosto racionálních důvodů našim potřebám nevyhovuje, což on dobře ví, ale zkouší, jestli na to přijdu taky. Samozřejmě na to vždycky přijdu a nebojím se to říct, což mě ovšem staví do velmi nevděčné pozice toho, kdo si furt vymýšlí a nic se mu nezdá. 😈
Btw, to jedno procento bývá obvykle někde u kontejnerů / u odstaveného vraku, který se velmi přesvědčivě tváří, že si pro něj každou chvíli přijde nějaký odstavený…lidský vrak.
Asi tak o hromadu nafty lehčí jsme se teda nakonec asi na desátý pokus ustájili, a to na skále kdesi za Klintemalou, díky čemuž vlastně vůbec mohl další den začít.