Zas na chvíli zpátky za tre kronorem.

Den osmý – 27. 8. 2013

Za nic už jsem se nechtěla do Stockholmu vracet, jenomže Máchoplaš měl kdesi u jezera tajnou schůzku s jedním švédským bohem (ale nebyl to Thor), takže jsem byla donucena prožívat svůj vlastní turistický program. Vlezla jsem tedy mírně rozladěně do stockholmského muzea moderního umění, které se tváří jako ostrůvek vybraného vkusu, v čemž mu dost pomáhá fakt, že skutečně celý jeden městský ostrov zabírá, a vyfotila všecko, co za něco stálo, takže pokud by tohle četl někdo, kdo se tam náhodou chystá, tak už s tím rovnou může přestat. :mrgreen: Akorát jsem nějakým a každopádně fatálním způsobem dokázala minout koutek surrealistů, což jsem zjistila až za pár hodin, když jsem si z nostalgie daleko nad Stockholmem poprvé prohlížela plánek. No, není každý den Duchamp, viď.

Hnedka zkraje Švédové dočasně vystavovali Talu Madani, autorku původem z Íránu, která má asi tak trochu úchylku na strkání nekorektně hravého zrcadla před muže obnažené středním věkem a občas to zanese nějakou tou politikou a skoro vždycky tělesnými šťávami. Její koncept jsem si tak jako soukromě a polidštěně nazvala čermákovskou dekonstrukcí. Z výsledných obrazů vždycky někde něco univerzálně teče, hnisá, odkapává nebo trčí a crčí a kdybych vycházela jenom z jejího pojetí, asi bych nabyla dojmu, že muže v střední krizi to nejvíc táhne k tomu, aby si vysoukali střeva a potažmo všechny další démony z těla. I když se s nimi dá celkem pokecat.

Trošku decentněji a konformněji, ale v podstatě totéž ukazoval Nils von Dardel na svém Dying Dandy na výstavce opodál, kde muzeum schraňovalo velkou část svých největších pokladů, třeba Picassovu manželku, do které bych to teda nikdy neřekla. Z této galerie klasiků vybírám:

Dánského gentlemana s aplikovanou pleťovou maskou Garnier Pure, pouze trojhlavou a tedy umírněnou francouzskou hydru a německou umrlčí Lady with Fox Boa (asi že odboráři německých hranostajů se vzbouřili).

Pak samozřejmě v mém kurátorském výběru nesmí chybět slavná zamazaná koza v pneumatice od Roberta Rauschenberga, kterou strkají na většinu muzejních prospektů – asi že je výmluvná a pěkně se jí lesknou oči. Ale musím říct, že mým směrem toho mnoho nenamektala. Na druhou stránu chápu, že kunsthistoři jsou z ní třeba nadšení, protože vyřešila dlouho neskolený double quest z kunsthistorických afterpárty, jak do galerie beztrestně a oficiální cestou dostat naráz kozu a pneumatiku a pak donutit lidi, aby na to koukali. ;-)

Očividně ale vůbec nejvíc Švédy bere jistá, dneska už mrtvá, Francouzka Niki de Saint Phalle se zálibou v naivistickém uměleckém výrazu, co se párkrát chtěla zabít, ale pak se z ní v blázinci radši stala umělkyně, co občas střílela do plechovek s barvou a mírně řečeno problematický vztah s otcem si kompenzovala tím, že točila retro videa o tom, jak ji zneužíval (a před kumbálem, kde se promítají, musí být varovná cedulka), a matku s tetou vysochala jako dvě bachyně, co k odpolednímu čaji servírujou panenku a krokodýla. Takovej zamraženej extra bujón z domácí depky a la co dům dal.

Ve Švédsku si jí ale asi považujou hodně, protože její obří skulptury koupajících se mastodontů a stromy, co vystupují v její venkovní instalaci Rajská zahrada, ale které spíš připomínají obří chumel rakovinového bujení, důvtipně oživovaly i prostranství před muzeem.

Rozhodně uznávám, že dokázala moc pěkně ztvárnit všechny hnusy, kvasy a výrony, ze kterých se lidi skládají, ale zástupkyně její série lehkých macatic, kterou se prý hodně proslavila, mě až tak nenadchly. I když tvary jsou to rozhodně démonické, to jo.

Po Niki a jejích přízracích zase pokračovala domácí reprezentativní sbírka muzea a v sekci minimalismu jsem s velkým nadšením objevila švédské dvojče norského beďaru. Autory výstavy by to ale asi nepotěšilo, protože sekce “minimalism denotes a generation of American artists in the 1960s whose ambition was to create objects that did not resemble or symbolise anything”. Todle ale vysoustružil nějaký Švéďák s typickým švédským jménem Lars Englund a u těch neamerických to prý mohlo být všecko míň vyhraněný, takže beďar burák možná nevadí.

Holiday Drive Detail. Řekněme jen, že to se tak nějak hodilo i k našemu mírně hororovému výletu.

A potom tu máme jedno extrémně slizké dílo, které se výhružně tyčilo vprostřed místnosti, ale co mělo přesně za problém – kromě toho, že si jednou asi hrálo někde poblíž ropného vrtu – jsem nedokázala rozluštit.

Co měla za problém autorka následujícího počinu, bylo naproti tomu až moc zřejmé. Spolu s matkou a babičkou si natáhly punčochy přes hlavu a začaly o tom pod dozorem terapeutky plkat na jevišti v prázdném stockholmském divadle a samozřejmě se u toho natáčet, zřejmě pro potěchu dalších generací, které by si hřály naději, že už třeba nebudou poznamenané. Švédská záliba v rodinných traumatech se začínala jevit stále víc jako celkem funkční klíč k výzdobě tohoto uměleckého svatostánku.

Kus výstavky byl taky věnovaný domácímu umělci Karlu Holmqvistovi, jehož instalace Give Poetry a Try ve mně zvlášť rezonuje po tom, co jsem letos udělala zkoušku z poetiky, které jsem se bála celý předcházející rok. Holmqvist se taky pokoušel o něco jako kaligramy, ale na Havlovy Antikódy může těžko někdo dosáhnout. Arabesky a slovní hříčky aka Full House of Fools mu šly o něco líp. :smile:

V muzeu se zrovna vystavoval taky POP KONST DESIGN, o čemž nás zpravovala každá druhá prodejná stockholmská lampa, takže jsem se šla podívat i na popkulturu. Bohužel se nesmělo fotit a hlídali tam jak psi za každým gumovým kaktusem a obřím rudým pyskem, čili jsem si nemohla svoje dojmy zaznamenat a tím míň si nenápadně odtáhnout domů marshmallow sofa. Zbylo mi akorát pár heslovitých poznámek v zápisníku, které vypadají nějak takto: “frigidaire – tanec kolem ledniček. colourful plastics. everyday life made public. slip it to me. imitated nature, zatímco lidi piknikovali. svítící šuty. svítící helma. svítící pilulky. křeslo z bahna. Gunnar Aagaard Andersen. vesmírné a ufo domy. žena jako fetiš. ukrást tak dva popartové malíčky.” :mrgreen: Ke všemu jsem určitě chtěla cosi dodat, bohužel už nevím co, ale každý, kdo tuhle výstavu taky viděl nebo kdo má taky trošku zakrnělé některé prsty u nohou, protože životní síla kdysi moudře usoudila, že je lépe investovat co nejvíc energie do mozku, mi určitě rozumí. ;-)

(Zde máme zmiňované venkovní umění Niki de Saint Phalle.)

V Doku za národním muzeem (tak se to tam fakt oficiálně jmenuje) zase na pevnině mě pak se zpožděním vyzvedlo eMko, když se konečně prodralo z periferie do centra, a pustili jsme se na okružní jízdu kolem švédských veřejnoprávních médií.

Televize a rádio mají své pevnosti ve dvou obřích budovách kousíček od sebe a celkem blízko samotného centra, ale musím teda říct, že obě budovy zvenku vypadaly asi tak svěže, jako by se uvnitř zrovna připomínalo desáté výročí přistání na Měsíci.

Stockholm už jsme chtěli fakt definitivně opustit, ale protože jsme byli pořád relativně blízko, zatoužila jsem se ještě podívat na ten slavný Globen, hokejový velechrám za městem, v jehož hrobovém tichu a prázdnotě se při zápasech mistrovství vždycky tak pěkně rozléhá zvuk odraženého puku. Proč do něj nikdo nechodí, se ale začalo vysvětlovat už po cestě tam, během níž jsme zabředli do obří odpolední zácpy navzdory tomu, že naším směrem jsme chtěli jet v podstatě sami. A druhý problém, se kterým jsme už vůbec nepočítali, pak jaksi vyvstal kvůli tomu, že jsme Globen vůbec nemohli najít. Prostě chvíli ho na obzoru vidíte a najednou zmizí. :mrgreen: Pak jsme ovšem přišli na to, že je to vlastně takovej prďoch o velikosti trochu větší cvrnkací kuličky. :sad:

Odtamtud jsme chtěli vytáhnout na Uppsalu, jenže pro velký úspěch vybralo eMko opět cestu přímo přes centrum Stockholmu, takže jsme se šinuli takovou rychlostí, až nám navigace velkoryse nabídla mód Chodec. :grin:

Po cestě do Uppsaly se eMko podělilo o několik pravd z interních domorodých zdrojů a zkonstatovalo, že od švédského gurua, kterého navštívilo, nepřímo vyzvědělo, že některé šutráky jsou určitě fejkové :!: :!: :!: . Taky jsme dostali trochu kontextu k tomu, proč mají všechna ta posvátná pohřebiště s šutrákama tak dokonale sesekanou travičku. Když totiž prý vypustíš na hroby ovce a pečuješ tak o národní bohatství, EU fond “Podporujme v nich pocit, že jsou suverénní země” na to vysolí dotace.

Uppsala je prý čtvrté největší město ve Švédsku, ale nějak se jí daří zachovávat si atmosféru poklidné letní vesnice. Tedy vesnice, které uprostřed náhodou vyrostla obří katedrála. Před ní zrovna místní nacvičovali nějaké historické hrátky a v přilehlé budově podusával dětský sbor, zatímco pomocný sbormistr čůral za budkou.

Posunuli jsme se k zámku (i když původně to prý byl hrad, který si postavil Gustav I. od Vasovců), k němuž stoupala nádherná terasovitá zahrada, a pak seděli u kanónů a poslouchali, jak na náměstí bubnujou.

Při zapadajícím slunci jsme se ještě prošli zahradou Linnéárovou a pak u lesa vařili čaj, protože na mě asi skočil nějaký bacil z uppsalské univerzitní laboratoře. Ale v následném paralenovém rauši jsem ho vypudila a mezitím jsme vjeli konečně do podstatně opuštěnějšího severnějšího kraje.

Post Navigation