Země, která vyznává náboženství jménem Fjällräven Kanken. Vlastně je to ale dobrý, protože batohy obvykle nikoho nenabádají, aby kvůli nim třeba zabíjel lidi, co nosí radši kabelku. A tak.
Den druhý – 16. 9. 2014
Jak můžete vidět na fotografii, v Helsinkách se to přímo hemží extrovní nordickou rasou. I když vedlejším efektem tohoto rasově homogenního křížení zřejmě je, že někteří její jedinci zároveň připomínají Karlíkův oblíbený horor o nakažených. 😀 (Mimochodem napůl nemocný Machoš nevypadal o moc líp.) Ale i tak jsou Helsinky happi a snaží se moc nemyslet na to, že jim tu pořádné hlavní město zavedli až Rusáci, aby to neměli na dlouhé lokte z Petrohradu, když už se rozhodli v napoleonské rozjařenosti Finsko zkonfiskovat. 🙂
Dokonce bych řekla, že v pomyslném souboji skandinávských metropolí o největší X faktor Helsinky poráží Stockholm na hlavu Birgera jarla a Oslo se drží v čele jen tak tak pouze dík Vigelandovým penisům, Oslopassu, který v našich světech zlidověl, a své všeobecné ujetosti. (PS: M. jako porotce sice fandil právě Stockholmu, ale v reklamní pauze jsem mu vysvětlila, že Helsinky alias Helsingfors, jak říkají oni Švédové, na rozdíl od Stockholmu za tu relativně krátkou dobu, co je někdo bere vážně, nestihly zasmrádnout, takže to pak taky pochopil).
Zas na chvíli zpátky za tre kronorem.
Den osmý – 27. 8. 2013
Za nic už jsem se nechtěla do Stockholmu vracet, jenomže Máchoplaš měl kdesi u jezera tajnou schůzku s jedním švédským bohem (ale nebyl to Thor), takže jsem byla donucena prožívat svůj vlastní turistický program. Vlezla jsem tedy mírně rozladěně do stockholmského muzea moderního umění, které se tváří jako ostrůvek vybraného vkusu, v čemž mu dost pomáhá fakt, že skutečně celý jeden městský ostrov zabírá, a vyfotila všecko, co za něco stálo, takže pokud by tohle četl někdo, kdo se tam náhodou chystá, tak už s tím rovnou může přestat. 
Akorát jsem nějakým a každopádně fatálním způsobem dokázala minout koutek surrealistů, což jsem zjistila až za pár hodin, když jsem si z nostalgie daleko nad Stockholmem poprvé prohlížela plánek. No, není každý den Duchamp, viď.
Den sedmý – 26. 8.
Zase se to začíná chovat jak celoroční vytrvalostní battle aka Paměť versus Čas. Si myslím, že všichni ti zapomenutí análoví pisálci typu Kosmas a kol. nemohli dělat nic jiného než smolit od rána do večera ty svoje zkazky akorát podle toho, co jim kdo zvenku přišel navykládat, čímž by se mimochodem vysvětlilo i to množství nelogických skoků v dějinách, které se omlouvají jakože Velký Mytický Příběh, aby se po logice radši nikdo neodvážil ptát.
Každopádně sedmého dne našeho putování po [tre kronOr] (slyšíš to, jo, Zárubo!) jsme se, někteří, vohákli do růžových šatiček a šli korzovat po Stockholmu, který si už pár stovek let pase takové větší stádo ostrovů, aby se měl kde rozvalovat, a který si i vlastní bránu, skrz kterou se do něj leze, vyzdobil podle zbožňovaného severského stylu prudce designovými rybími dekoracemi.
