uctenka

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12.

Den třináctý – 1. 9. 2013

Leckomu důvtipnějšímu, jako byl i “little mechaniker”, už to možná došlo. Mám ale dobrou zprávu, protože v jedenáct dopoledne, když baterka nabitá až po okraj a přikurtovaná zpátky do svojí niky již trůnila pod kapotou, avšak stále nedělala vůbec nic kromě toho, že se zdvořilým zájmem v tichosti vyčkávala, co že se teď bude dít, to došlo i nám. I když jsme odolávali fakt hrdinně. A tak jsme ji zase vytáhli a rezignovaně posadili na zadní sedadlo, odkud měla mít, svině, po zbytek cesty o dost lepší výhled. :)

Benzínkovej hoch nás profesionálně utěšoval, až nám dokonce navrhl, že nás svým autem odveze ke směnárně – to když si, celkem rozumně, za novou baterku odmítl vzít smradlavý eura. Bohužel v Östersundu měli ve směnárně zavřeno či co a drželi umělý sváteční směnný kurz, tudíž padla i ta poslední ad hoc dobrá věc, která mohla, jak se tak idiotsky říká, vzejít z toho všeho zlého, tedy plán s improvizovaným pozitivním přístupem, že když nic jiného, tak se aspoň zbavíme eur. :evil:

kun

Östersund v kostce.

most

Lehčí o pár tisíc, těžší o jednu baterku s cejchem černého pasažéra, které to ovšem bylo vyloženě u zadku, avšak energeticky nyní přímo nabušení jsme se někdy v brzkém odpoledni konečně z Östersundu vymanili a přes městský ostrov Frösön se pustili podél břehu Storsjönu, jak se v originálním systému švédského pojmenovávání přírodních krás jmenuje zhruba každé druhé jezero, čemuž se v zásadě ale nedá nic moc vytknout, protože vskutku každé druhé, ne-li každé!, jezero je tady rozhodně velké, a pak skrz most na druhou stranu pevniny do Ovikenu.

strom

A s malou zajížďkou do slepého pruhu vikinské země ze tří stran obšancované zrádnými vodami onoho fakt velkého a žel i členitého jezera, o které však není nutno se podrobněji šířit :D , jsme se nakonec přece jen přiblížili k Härjedalenským horám, které jsme ale samozřejmě museli okamžitě přejmenovat na Hajerdálské, k čemuž nás zřejmě inspiroval Thor Heyerdahl blahé paměti ;) , protože původní název prostě dokáže vyslovit jenom zdegenerovaný švédský jazyk, který si to tolik nebere.

domecky

S vyššími polohami přibylo oparožených loveckých chatek a taky neméně oparožených jelenů a sobů postávajících kolem cesty, jako by čekali na sudokopytobus, a přežvykujících přitom s výrazem “vo co že jako de”. A po skřípající cestě na Arådalen se s podobným výrazem přidaly ještě zasněžené kopce. :mrgreen:

kopec

kopec2

praskovani

Takhle tam Švédům tajně práškujou tu jejich zdravou vodou. Akta X hadr.

vyhled

Celý zbytek odpoledne a večera pak byl jak jedna velká vlnící se kanadská highway lemovaná vrcholky hor a zvířaty, která ovšem silnici extra v potaz nebrala a svobodně u ní spásala olovnatou trávu, případně ji bez rozmyslu přecházela, když se ta tráva v protějším příkopu zazdála být zelenější. Sotva jsme stíhali otáčet hlavou z jedné strany na druhou a zpracovávat panoramata, takže jsem si k tomu výjimečně ani nepoznamenala žádná moudra. :)

na-brehu

hory

vyhled2

Přes Ljungdalen a vyhlídku u ledovce jsme se dostali až na planinu Flatruet roztáhnutou ve výšce cca 1000 metrů u sámské vesnice Mittådalen, po níž pobíhala a pásla se celá domestikovaná stáda.

pastva

Za Funäsdalenem jsme pak totálně vyčerpaní ze švédských přehlásek a jiných přírodních pokladů odbočili do natur reservat kolem hajerdálských jezer, kde se mi to ale vůbec nelíbilo, a navíc jsem měla setrvačností pořád trochu hysterickou tendenci parkovat spíš na kopci než u samotného břehu jezera, okdud nebude úniku, a tak jsme se nakonec uložili o kus dál v kopci obentlovaném lanovkou, když už se teploměr pomalu šinul k nule.

Post Navigation