Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13.

Den čtrnáctý – 2. 9. 2013

V noci nejspíš mrzlo, poněvadž i když se nám v noci sobi vysrali za auto (čímž se podle mě v sobí řeči těla říká: “díky za ty rozsypaný sušenky, brácho!”), ráno to bylo ještě úplně ztvrdlé. 🙂 A hned pár metrů od našeho spaní jsme spatřili provinilce (teda aspoň jsme si to mysleli) – vykutálenej sobí páreček tam okázale ožíral keříky a vzápětí flusal sežvejkané cucky vřesu a tvářil se, že já nic, já sob. Sotva jsme ale vyjeli, neviděli jsme v podstatě nic jiného než mraky dalších sobů – za námi, před námi i vedle nás. Asi nás chtěli zmást a vytvořit únikovou kouřovou stěnu, abychom nevěděli, komu to vyčítat. 😀

S vidinou toho, že za pár dní už budem muset zase stepovat v Trelleborgu před trajektem, jsme se přece jen pomalu a trochu nostalgicky přesunuli do Dalarny, což je kraj rozkládající se na mapě o kus níž, ve středním Švédsku.

A po cestě potkali tuhletu krásnou neznámou řeku obrostlou peřejemi, brusinkami či co to bylo za bobule, souškami a – obchody s rybářským náčiním. 🙂

Už nevím přesně, jak jsme na to přišli, ale každopádně jsme objevili, že poblíž norské hranice si Švédové od roku 2002 opečovávají obří národní park Fulufjället s medvědy, lumíky, různými dalšími ptakopysky (sibiřskou sojku má park dokonce ve znaku, tudíž ten pták na každé informační ceduli něco didaktickou švédštinou přepsanou do Comic Sansu štěbetá) a s vodopádem Njupeskär, a tak jsme si řekli, že se aspoň na Ňupíka a spol. zajedem na chvilku podívat.

Nyní proto bude následovat několik momentek z národního parku.

Mraky jako ze Simpsonů.

Trollíci z bažiny. 😀

Potok vyteklej z vodopádu.

Pohádková budka (aka záchody). 😉

Invaze v nejnižším rostlinném patře.

A prehistorické stopy po závodech pravěkých ryb na motokárách.

Njupeskär je prý s nějakými 93 metry na výšku nejvyšší vodopád v celém Švédsku. Průser ovšem je, že se vodopád průběžně a nezadržitelně pořád víc a víc zařezává do skály, takže se za pár let prořeže až do Norska, kde z něj milostivě udělají 686544. nejvyšší vodopád Norska, a Švédové budou nahraní. 😀

Trpělivej emigrant v celé své kráse.

Po naší cestě zpátky se shodou okolností zřítilo pár vočumujících kamenných mužíčků a příroda se tak vrátila do rovnováhy a taky jsme potkali pár prastarých pokroucených borovic s vytrčenými chapadly, které se prý začaly batolit, už když Kryštof Kolumbus přirazil k pobřeží Ameriky. A když Carl von Linné přijel v roce 1734 na návštěvu do Dalarny, přivítaly ho už jako čerstvě dospělé. No a když se potopil Titanic, borovice už to braly s klidem čtyřsetletého.

Jinak to byla spíš stezka zkázy – povětšinou ji lemovaly výjevy z vražedného bujení lišejníků, které požíraly padlé a padající smrky a lípy jak smečka biblických sarančat.

Mimochodem v Naturumu, což byla taková moderní chajda s výstavkou o přírodě parku a dalekohledem na medvědy, losy a rysy (btw 3x nulová viditelnost), jsme se dozvěděli, že mechy a lišejníky se ve švédštině většinou jmenujou nějak jako Něco-lav, třeba Piggslav. Teď mi to ale Google vtipně překládá jako “temperamentní otrok”, tak nevím. 🙂

Pařízek s výrazem “tywe, čapkou už to fakt nespravíte”.

Z parku jsme chvíli jeli do Norska, ale nádrž začala neodbytně prudit, že chce žrát, a tak jsme to otočili do Särny a natankovali dokonce nadvakrát – měli tam prej nějaký limity na jeden odběr – asi aby ten, co nezaplatí, nedojel zas tak daleko a místní sobí policie ho stihla čapnout.

Pozvolna jsme se znova rozjeli na jih a k našemu potěšení to byla ještě pořád oblast opuštěných samot a i když značky už začínaly varovat hlavně před krávami, losové to tu zatím nevzdávali. Jeden zrovna v pangejtu celkem spokojeně okusoval stromy a zasvítil nám jak odrazka na patníku, když jsme projížděli okolo.