lodka

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11.

Den dvanáctý – 1. 9. 2013 31. 8. 2013

Další den za svítání nás lehce vzbudil rybář, který kolem se svým korábem silnic ve velkém stylu proplul, aby zakotvil o kus dál u jezera a ulovil snídani. Když se po nějaké době vracel, Machoš socializátor nahodil udičku a zapředl s ním empatický hovor na šupinatá témata a hrdý rybí překupník mu odhalil kufr plný mrskajících se ryb.

Mě ovšem po ránu zajímalo hlavně to, jestli tentokrát už budeme startovat sami od sebe, anebo nám to zase někdo bude muset ukázat, takže jsem Machoše donutila, aby to hned otestoval. K velké mé úlevě motor relativně ochotně naskočil, a tak jsem se šla spokojeně cachtat do ledového Gärdessjönu, jemuž se na hladinu začalo z prošedivělé oblohy snášet listí. První září v ukázněné zemi prostě (jo, akorátže jsem to blbě spočítala a ve skutečnosti byl ještě srpen).

Po teplé slepičí polívce, která ze mě měla vyhnat kocovinu, poněvadž jsem se vážně cítila jak pro propařené noci a různý blaníkovský svaly, které se předchozího dne utrhly ze řetězu, to na té pařbě očividně přehnaly a teď spráskaně hmitaly zpátky do děr, jsme se chtěli pustit zase dál.

Na důkaz toho, že přání není vždycky otcem myšlenky, se ale start opět nezdařil. 😀 Motor mlčel, zato duchem nepřítomný Machoš nyní zamyšleně prohlásil, že už ráno se mu to startování zdálo nějak podezřele pomalejší a že baterka zřejmě měla sílu právě na ten jeden start, který ovšem jakejsi rozmarnej testr vyplácal ještě před snídaní. Mlčící motor mi byl z těch dvou v tu chvíli přece jen o cosi sympatičtější. :mrgreen:

Tentokrát byla ovšem výchozí situace zcela jiná nez předchozího dne, jelikož jsme v noci prozíravě zastavili na mírném kopečku svažujícím se přímo do jezera, a tak jsem dostala ten nevděčný úkol nastartovat dřív, než v tom jezeře skončíme, zatímco Machoš nás přímo do toho jezera tlačil. Jak jinak, viď. Samozřejmě jsem situaci zachránila, ale celé už to trochu ztrácelo na originalitě. 😉

krajina-pro-soby

Když jsem ale teda nastartovala a my se na pohodu rozjeli dál (protože M. teď prosazoval zajímavou teorii, že předchozího dne jel moc úsporně, a tak se baterka nemohla dost nabíjet, ale že teď už bude poučenější), v podstatě nám nic nechybělo, poněvadž nikde nikdo, konečně se pořádně zatáhlo, do mechovišť ve vlnách bušil déšť a kolem nás se roztahovala akorát obrovská jezerní plocha, jen čas od času přerušená zelenými pásy trav.

koupani

“Takhle nějak jsem si to Švédsko představoval,” zaliboval si Machoš a otužile se vrhl do příboje Kallsjönu, který má ledovost i v samotném názvu a kterého s neustávajícím deštěm pořád přibývalo. Šla bych taky, ale někdo taky musel vyvenčit moje dvě mikiny a pláštěnku.

stryan

Pořád jsme se blížili k norské hranici, přibývalo vody, borovic, rašelinišť a močálů mechových jezírek, až jsem se neudržela a řekla nahlas, že tohle je krajina jako dělaná pro losy. No a v tu chvíli jsme zrovna zahlídli, jak si jen o kus dál mezi stromy rovnou dva bezstarostně vykračují, kroutí u toho zadky, maj’ totální chill a ostentativně ignorujou celej svět, a to včetně faktu, že při téhle houpavé chůzi vypadaj’, jako by poprvé stáli na podpatcích. Styl.

Losy mám ráda, a nejen proto, že serou na Santu.

pleso2

A pak najednou končilo Švédsko a začínalo bohaté ropné Norsko, kteroužto změnu kromě cedule velmi názorně ilustrovala i důrazná změna vozovky. 😀

Jinak to ale na obou třecích hranách vypadalo dost podobně a stejně opuštěně.

“By tudy mohli klidně pašovat.”
“A co?”
“………třeba ryby.”

hranice

Malý kousek jsme ujeli Norskem, protože cesta se obloučkem vracela zpátky na švédskou stranu, a táhlo nás to do Trondheimu, který byl odtamtudu v podstatě kousek, ale nakonec jsme si ho nechali na jindy a vrátili se za švédskými losy.

Po náhorní plošině s výhledem daleko dopředu se pořád valil déšť a novou silnici lemovaly příkopy se starými kamennými obloukovými mosty, které kdysi byly součástí původní spojnice mezi Švédskem a Norskem, co se tu vybudovala po uzavření Švédsko-norské unie po napoleonských válkách. Oficiálně se to vysvětlovalo potřebou dobré dopravní dostupnosti mezi oběma zeměmi, ale je jasný, že Švédové chtěli mít šanci rychle si na Nory došlápnout, kdyby je zas napadaly nějaké osamostatňující se touhy. :mrgreen:

Každopádně se ty mosty vyráběly tak, že je nejdřív udělali ze dřeva, to potom obložili kameny a dřevo nechali uhnít. A kameny už i potom ve své pozici zůstaly, protože si mezitím tak nějak zvykly. Jestli jsem to teda z informační tabule ve švédštině pochopila správně. 😉

most

U trojmostí nás málem sejmul další typický Švéd v džípu, protože my se chtěli kochat starobylými mosty, po nichž kráčela historie, a on – chtěl předjíždět. Dokonce nás ani nezbil a podle Machoše nemělo zvláštní význam ani to, že na něj koukal stylem “co že jako bude”. Prej se tak na něj totiž tváří každý Švéďák, na kterého se usměje. 😛

trojmost

Kousek od Åre se do jezera Östernoren, které se přitom hrozně tváří jakoby nic, propadají rozzuřené vodopády Tännforsen, které jsou buď největší, nejsilnější, nejvodnatější, nebo jinak extrémně postižený ve Švédsku, teďko nevím, ale na každej vodo-pád jsme se na ně šli za 20 kronorů mrknout.

takhle-to-zacinalo

Takhle celkem neviňoučce to začínalo…

Původně chtěli z vodopádů vybudovat elektrárnu, protože to je základní myšlenková trasa skandinávského mozku, když někde něco tryská, ale pak se jim do toho nějak nechtělo nebo na to zapomněli či co a mezitím si vodopády oblíbil mník jednovousý, a tak si řekli: “Dobře tedy, sper to ďas, ale další už budou platit.”

vodopad-uprostred

…takhle se to sunulo níž…

vodopad

…a takhle si to zase šlo po svých.

A zábavu na zbytek dne nám mezitím tajně připravoval náš veselý vůz. 😉 Na parkovišti u vodopádů se totiž rozhodl, že tentokrát už si nedá říct ani z kopce a rozšafný správce vodopádu s cigaretou v ruce, k jehož autu jsme se pro rozjezd přivázali tentokrát a který se podle svých slov cítil být tak trochu “little mechaniker”, nám rovnou natvrdo řek’, že baterka finished a good luck.

A tak měl Machoš dlouhé jednání nejdřív na benzínce v lyžařském letovisku Åre a potom dokonce až v Östersundu, kam jsme se vrátili a kde jsme někdy o půlnoci konečně našli nabíječe, který byl ochotný a schopný baterku přece jen ještě zkusit nabít externě přes noc.

Ale “little mechaniker” už dávno věděl svý.

Post Navigation