Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14.
Den patnáctý – 3. 9. 2013
Minulou noc jsme nakonec zakotvili v rezervaci Rakimaki (nebo tak nějak podobně), kde jsme narazili jenom na jeden problém – jak zaparkovat a způsobit přitom co nejmenší ztráty armádě křemenáčů, která v trávě všude kolem vůhružně tasila zbraně. Ráno se pak nad jezerem poválely mlhy Ölandu a bylo jim přitom úplně jedno, že jsou zeměpisně zcela mimo, a v našem tábořišti se vyprávěla pohádka o Křemílkovi, Vochomůrkovi, sobovi Kůrčičkovi a Hromnici Bimbule, která měla naši navigaci, a tak jako mrak doletěla do cizího fikčního světa. 
Dopoledne jsme krátce okoukli Arviku, která leží u Glasfjordenu, prý jediného vnitrozemského fjordu ve Švédsku – a na přiložené fotografii se i vy můžete podívat, jak že si ve Švédsku představují ty fjordy. 😀
Potom jsme se přes Arnal přesunuli do Edu a odtamtud do národního parku Tresticklan, což je prej taková roadless wilderness, jež se dík mnoha hřebenům borovic za sebou prý občas zdá být taky dost endless. Less. Les.
Fakt je, že stromy tam měli velmi houževnaté. Například tento rozervaný rebel založil celou svou pozemskou existenci na vyvráceném kořenu. A ani byste to na něm nepoznali, kdybyste se mu cudně koukali jen od pasu nahoru.
Machoš klasicky vyžíral divoké borůvky, poněvadž on má stejně jak očesávací hřebeny na keříky s bobulemi úchylku, zatímco já studovala zkamenělou vikinskou loď, která ležela vyvržená dnem vzhůru u břehu jezera. A takovejch kocábek tam bylo plno. Asi nějaký skandinávský Pompeje nebo Medusa vysazená na středověký lodní průmysl nebo co.
Park měl kromě přírodních krás taky svoji tvrdou edukativní tvář a na hravých informačních panelech ukazoval, kdo všechno bydlí v takovém jednom starém seschlém stromovém paneláku. Něco na způsob Dnes v jednom domě, akorát bez Maciuchové a Postráneckého. 🙂
Je možné, že ilustrátor ji prostě jenom nezastihl v dobré náladě, ale s nasranou sovou bych na patře každopádně bydlet nechtěla. I když zase kdo by nebyl nasranej, kdyby zrovna v jeho vchodě jak na sviňu bydlel taky strakapoud a datel a všechny jejich příbuzné obludy, které nedělají nic jiného, než že celé dny klovou do zdi. A kdyby mu brouci zezdola užírali podlahu pod zadkem. Takže sova z pátého patra má s tím otráveným ksichtem nejspíš recht.
Tentokrát už byl ale nejvyšší čas, abychom se urychleně odsunuli na jih Švédska, a tak jsme se s pomalu zapadajícím sluncem rozjeli zelenou krajinou posetou kravami a balíky sena a dál po rozdrobeném pobřeží Skagerraku. Trochu nás mrzelo, že už nezbyl žádný čas, abychom si prohlídli skalnaté ostrůvky poházené baráčky, přístavíčky a loďkami trochu důkladněji, ale aspoň jsme si nevybrali dálnici, ale cestu kroutící se právě skrz ostrovy (teda hned potom, co jsme se za obřím mostem vyklenutým nad zálivem plachetnic minuli sjezd a znova se na most vrátili – protože Machošovi beztak šlo právě jen o to, aby si most mohl znova projet 😛 ).
Jezevec přes cestu před Götteborgem přeběhl kolem desáté večer. Na Göteborg si mimochodem taky budu muset udělat čas ještě někdy příště, jelikož i když je to šílené spletité pulzující monstrměsto už na první pohled, docela ráda bych se koukla dovnitř i jinak než z hlavní pěší zóny, kterou jsme jak mástři projeli středem. Vzhledem k tomu, že v deset večer byla v centru ještě docela halda lidí, můžem říct, že na to ta halda lidí docela koukala. 🙂
A krasojízda dne, během něhož jsme se skutáleli z švédské mapy až na samotný jižní cíp, končila v Lundu, jehož cihlovými ulicemi ještě ve dvě v noci sem tam projel nějaký hipsterský cyklista.