Poprvé to ještě bylo nové, nečekané, rozklepané, takže jsem si jen intuitivně vybrala tu koženou postel, co vypadala nejvíc zachovale, podruhé už jsem měla silnou tendenci na sestru mrknout a šeptnout, že si jdu pro další dávku. 😉 Protože i když mě na chodbě jinak nikdo neznal, ona věděla. Neudělala jsem to jen proto, že vzezřením trochu připomínala vězeňskou sestru, která ve filmech vždycky nezúčastněně asistuje při nevyžádané lobotomii. Pardon. 😀 Samozřejmě jsme se ale brzo spřátelily, tak, jak se jen můžete spřátelit s někým, kdo vám každé ráno napichuje žílu a pak po vás vyhodí roztrhané jednorázové papírové prostěradlo. Když jsme se viděly naposled, vyprovázela mě už vyloženě přátelsky s přáním, že mě tu teď snad zase chvíli neuvidí.

Chodili jsme tam celý týden a celý týden svítilo slunko a eM_koň pokaždé čekal venku na kontejneru s infekčním odpadem, než mi do žíly nakape hodný kryptonit, co umravní moje nekontrolovatelné supermanské bílé krvinky, které se zase utrhly ze řetězu. Bylo by to vlastně docela romantické, i když šeříky v areálu nemocnice už odkvetly. (Já jsem říkala, že se jim tu tolik daří, protože je tu hnojí lidskými sračkami, návštěva ze západu nám o víkendu potvrdila, že u nich šeříky ještě ani kvést nezačaly!) Spíš to ale bylo jako takový společný zoufalý brunch, kterým zahajujete den, ale po němž vlastně už nevíte, co dál žít do dalšího rána. Výhodné na tom bylo jen to, že “svačinu” k tomu brunchi jsem dostávala akorát já, a tak odpadlo eM_koňovo mlaskání. 😀 O nic moc ale nepřicházel. Chutnalo to jako tabulka deprese zapíjená flaškou vína a přibíralo se po tom kilo za den.