Už slyšíte? Tak tady máte mačkátko do ruky a zkusíme to znova. COŽEEE?!!

Můžu to brát pozitivně, a to tak, že už jsem zažila lumbální punkci ve dvou pražských nemocnicích, takže, kdyby to k něčemu bylo, můžu srovnávat a tvářit se jako zkušeňák. V obou případech to byla shodně zkušenost, kterou bych si odpustila (i když jinak se urputně snažím dodržovat přístup lovce obskurních zážitků podle hesla “aspoň dík nemoci vyzkouším něco nového a dostanu se někam, kde jsem ještě nebyla”), a ani v jednom případě se to nepovedlo napoprvé. Odborně se tomu říká “opakovaný vpich”, laicky “a sakra, já se snad netrefím”. :D

V obou nemocnicích taky očividně jedou podle stejné příručky, která doktorovi velí nastolit lehké, ale pokud možno osobní konverzační téma v okamžiku, kdy pacientovi jako kohoutek z kanystru trčí ze zad jehla a všichni zúčastnění útrpně čekají, až ten napíchnutý poklad laskavě skape do pohárku. Takhle jsem si například v Motole v našem open spacu bez závěsů třikrát vyposlechla resumé o stavu vnoučat sousední pacientky, u které se vystřídali tři doktoři, než mok konečně odšpuntovali. Naše téma na Vinohradech bylo moje tancování. Téma momentálně bohužel trochu depresivní, ale stejně jsem za něj byla svojí doktorce vděčná. Když vám v hlavě hučí jako v rozběsněné turbíně, zmítáte se v poryvech tlakových změn jak vlna na rozbouřeném moři EKG a přitom musíte někoho dobrovolně nechat, aby se vám vrtal v základové desce, která do vás na protest vystřeluje jiskry bolesti, nejste zase tolik vybíraví, co se kvality hovoru týče. :D Stejně vděčná jsem byla i strašně hodné sestřičce, pro kterou jsem se s jehlou zabodnutou v zádech rázem proměnila ve “zlato” a “broučka”. Hladila mě víc, než kolik něžností jsem zažila za celé dětství, donesla mi deku a opravdové prostěradlo místo toho papírového a nakonec přinutila eM_koně, aby mě na opuštěném pokoji utěšoval, ačkoli ten se těšil na svůj standardní kontejner s infekčním odpadem před budovou, kde na mě původně plánoval čekat. A i když to tentokrát bylo horší, protože tělo se hned dovtípilo, co se na něj zkouší, zatímco minule nějaký čas promarnilo udiveným rozhořčením, a trvalo to dýl, protože jsme nejenom brali, ale pak taky nenápadně něco experimentálně vstřikovali dovnitř ;) , pokud jde o zaměstnance, je to zatím jasně 1:0 pro Vinohrady.

Protože jsem ale ten den očividně neměla ještě jehel dost, na zastávce jsem si zadřela třísku z olupujícího se modrého nátěru, takže se mi musel eM_koň doma pošťourat v prstu. Ačkoli jsem přesvědčivě tvrdila, že jsem si ji asi úplně celou zázračně vytáhla, zatímco hledal jehlu. Na vyšťourávání třísek je ale machr on, to naprosto uznávám. Vždycky to končí úspěchem a vítězným pokřikem: A mám tě, ty svině!

A protože se to všechno tak hezky sešlo, večer mě čekala ještě moje standardní seance s jehlou. Místo srazu: tentokrát břicho, asi abych to měla vyvážené – jedna díra vzadu, druhá vpředu. Každopádně schůzky na břiše jsou mnohem lepší než velmi rozpačitá setkání na jednom nebo druhém stehně, k nimž taky občas musí dojít, takže jsem se skoro těšila, kdyby nebylo modřiny z posledního extra nepovedeného pokusu na břiše. Měla jsem ale štěstí. I když jsem po punkci nemohla sklonit hlavu, a tak jsem jehlu směrovala do břicha prakticky poslepu, trefila jsem zrovna nějaké šťastné místo, které už po pár hodinách skoro dalo pokoj. Asi bych to poslepu měla dělat častěji.

Z různých míst se na mě valí doporučení na akupresuru, která prý výborně pomáhá na příznaky. Momentálně ale nemám zrovna pocit, že bych si těch jehel užívala málo, takže vytloukání klínu klínem zatím asi odložím. :)

Po šeřících přišel do areálu nemocnice čas růží. A z květnového Rotterdamu se mezitím stává město vystavěné z přeludu, úplná Atlantida mezi poldery. Bojím se, že ho spláchne voda nebo vysají geneticky modifikované trifidí tulipány, dřív než ho uvidím. Průvodce mám půjčeného už tak dlouho, že u něj ve výpisu z knihovny svítí výhružné D. D jako fakt DLOUHO už vám to plánování trvá.

Post Navigation