Ideální šaty na návštěvu neurologie aneb co si nejlépe obléct na lumbální punkci. 😀 Akorát já jsem si je už nestihla objednat, protože to, že jdu zase na bodání do zad, jsem se dozvěděla ve středu. A šla jsem ve čtvrtek. Možná se mi minule letmo zmínili, že se na tu proceduru, co na mě chtějí experimentálně vyzkoušet, totiž odpustit trochu moku a místo něj vstříknout co nejblíž k míše extra šťávičku a čekat, co to udělá, musí jít ve čtrnácti dnech dvakrát po sobě, ale můj mozek tuhle organizační informaci v tu chvíli asi záměrně nevstřebal. Hohohó, jedno po druhém, děti. A když jsem si pak šla do lékárny vyzvednout ampulky (ano, musíte si sami dojít pro to, co do vás zavedou), dostala jsem dvě krabičky, což mému pohotovému mozku poskytlo výbornou příležitost zaplácnout moji nejasnou starost kvůli číslu dvě, které problesklo v promluvě, kterou ta nepřístupná cizí doktorka vyhýbající se očnímu kontaktu v ordinaci zodpovědně vedla k opěradlu prázdné židle.

Ale když ke mně na středeční kontrole informace o chystané další punkci definitivně doklouzala, zachovala jsem samozřejmě tvář a kvůli větší přesvědčivosti se hned začala shánět po jehle. 😀 Moje doktorka si ale zatím jen prohlídla moje záda, aby zjistila, jestli tam mám po minulé seanci ještě památeční strup a jestli tak podle něj líp pozná, kam má bodnout. Protože neustále bojuju s nutkáním snažit se, aby všichni kolem byli spokojení, musela jsem při tom silou vůle potlačit nutkání navrhnout, jestli by se tam pro příště nemohl udělat lihovkou křížek.

No nicméně dík koktejlu prášků, který pro mě každý týden mícháme o něco bohatší a do nějž přidáváme různé hračky jako sušenky a paraplíčka a po němž se mi někdy v tramvaji zdá, že se vlníme tak, jako bychom se kodrcali po mořském dně, jsem uvažovala překvapivě optimisticky, že tahle punkce může být přece už jenom lepší, než jakou laťku nasadily předchozí zážitky. Haha. Snad hodinu (se mi subjektivně zdálo) se v ordinaci v podzemí! za zamřížovaným oknem!! zastavěným do tří čtvrtin zdí!!! do mě pokoušeli trefit a pokaždé frustrovaně narazili akorát na nějakou kost. Připadala jsem si trochu jako nechtěná fosilie dinosaura vyhrabaná na místě, kde měl ležet nějaký vzácný pramen, ale i tak jsem se fakt snažila pomáhat. Celou tu dobu jsem třeba křečovitě zatahovala břicho, aby moje obratle zavěšené nad zadkem udělaly na doktorku ten žádoucí rozšklebený škleb, ale docela chápu, jestli tuhle moji snahu bylo těžké jakkoli zaznamenat. Podle mě ji nezaznamenalo ani to břicho. 😀

Pak došly tampony na stírání krve a moje doktorka prohodila směrem k sestře: Zavolej XY. Vy nevíte, kdo je XY, ale já jo a bojím se jí, a tak jsem svoji doktorku hned poprosila, jestli si můžu lehnout, než XY přijde, abych se na to psychicky připravila. XY přišla a nechápala, proč ležím 😀 , ale slíbila, že si píchne jen dvakrát a pak se na to společně vykašleme a dáme se na pozitivní myšlení. Trochu ji podezírám, že napoprvé se netrefila schválně a nebo že ráda pracuje pod tlakem, protože teprve druhý pokus, respektive asi desátý celkem byl teda konečně úspěšný. I když kdo ví, při punkci nikdy nevíte, co tam vzadu kutí. A jste za to vlastně dost rádi.

Prokazatelně se tam ale cosi dělo, protože na zádech mi po ranní seanci zůstalo moc pěkné spontánní umělecké dílo skoro jak od Jacksona Pollocka sestávající z akčních cákanců červené krve a oranžové dezinfekce, mezi nimiž v odpoledním světle začaly stydlivě pableskovat fialové odstíny modřiny. Který expresionismus může být víc abstraktní než ten, který si můžete prohlédnout jenom v zrcadle. 🙂