Stihla jsem to dřív než za rok. ;-) Zde je tedy konečně poslední díl loňského spontánního polsko-německého výletu, který se završil v prušácké metropoli.

špendlíky

Neděle 30. září 2012. Poslední den před návratem do školních škamen jsme se rozhodli věnovat Berlínu, poněvadž nás už dlouho sem a tam drážďlo, že jsme si na tak sexy město dosud osobně nešáhli. Nevím proč, ale jak to tak pozoruju ve svém okolí, měl by být Berlín snad nejvíc cool obec vůbec. Kdo ještě nevyjel aspoň na víkend do Berlína, ten jak dyby nebyl. U některých zvlášť dogmatických volnomyšlenkářů, kteří jsou vůbec fascinujícím objektem ke zkoumání, bych to nazvala až berlínskou obsesí. Ačkoli tuhle pozérskou skupinu jistě vyvažuje zase kategorie upřímných a sympaticky zvědavých mladých českých turistů. ;-) Každopádně jsme však chtěli přímo na místě odhalit pramen tohohle extrémního hyperhypu, co celé tohle město obklopuje jak kopule na Reichstagu.

Rovnou ale musím říct, že se nám to nijak zvlášť nepovedlo. :mrgreen: I když na druhou stranu přiznávám, že jsme měli proklatě málo času a že jsme se proto ani příliš nesnažili pronikat do těch nejhustších čtvrtí s nejvytuněnějšími barabiznami a žádný spodní kulturní proud nás tedy vůbec sejmout nestačil, takže to byla spíš taková ryze základní konzervativní návštěva a příště to třeba bude víc konzervový freestyle.

Mimochodem ale, jedna z mých hypotéz se skoro vážně domnívá, že váš náhled na Berlín může hned na začátku dost snadno ovlivnit fakt, jestli si k vjezdu do města vyberete jako dopravní prostředek kolo, nebo auto. V prvním případě budete asi (během prostovlasé ekologické jízdy) pět na pleno ore ódy, jak se všude krásně prosmýknete a jaké úctě a pozornosti se tu kolaři těší, v druhém případě dojdete celkem roztrpčeně poté, co málem (a stále nechtěně!) srazíte asi padesátého člověka na kole, který vám prostě jen tak bez ohledů zakličkoval pod kola, k patřičně černobílému, i když spíš jen hodně černému závěru, že tohle město si totálně, ale totálně přivlastnili cyklofašisti. :evil:

Podle zákona zachování vnitřní názorové koheze však soudím, že není vyloučeno, že s případnou změnou prostředku nezměníte i stranu barikády. :smile:

Co nás ale coby milovníky temných evropských dějin do Berlína opravdu krutě táhlo, to byla jeho zeď. Tedy to úzkostlivě opečovávané málo, co z ní zbylo. Takže jsme ze všeho nejdřív zamířili přímo k jejímu torzu, a to nemyslím jenom abstraktně a myšlenkově, ale i fakticky, protože se nám hned na první průjezd městem podařilo zázračně se zorientovat a zaparkovat, co by granátem dohodil od Bernauer Straße, kde na bývalém západním ostrohu sídlí památník zdi a kde si můžete obhlídnout její zachované kusy včetně mezizďového pruhu smrti, uhrabaného vzorně jak zenová zahrada, kudy se noví východní lidé snažili prchat k Francouzům.

Na straně, kde se dneska zelená park a které šéfuje televizní věž, stály dřív domy – jižní křídlo, z jehož oken lidé skákali do jiného režimu v severní půlce ulice.

Nejdřív z domů vyhnali jejich obyvatele, pak jim zabetonovali okna (asi aby je zbavili jejich prázdného pohledu) a nakonec je pro jistotu strhli k zemi. Co kdyby se třeba taky rozhodly přeskočit na druhou stranu, že.

V památníku člověka přímo “obezdí” vzornou dokumentací výstavby a okolností ze života Velké berlínské zdi a kromě jiného předvedou monstrózní “hrací automat”, ve kterém se svými osudy a podobiznami přebývají všichni ti, kdož u zdi zemřeli. Výzdoba uvnitř památníku je celkem jasná a hádám, že univerzální pro všechna roční období – ostnatý drát na všechny způsoby. Pokud jde o ten drát, vůbec nejvíc mě fascinovaly takřka civilní záběry západoarmádních kameramanů ze samotných počátků stavby, které zachytily, jak se na hranici západního a východního pozemku začal roztahovat, nejdřív provizorně, právě ostnatý drát a jak byl postupně nahrazován prvními řadami panelů a lidi tomu prostě mimochodem přihlíželi stejně asi jako vy, když koukáte, jak vám před domem rozkopali chodník a opravují rozvody. Pokud teda máte před domem chodník nebo rozvody.

stíny

Z placu u dochovaného vzorku zdi je dneska něco mezi pietním archeoparkem a open air výstavou. Moderní archeologie tady bádá nad kusy betonu a asfaltu a nad ostatky kostela, který v osmdesátých letech zemřel rukou východoněmeckých pyrotechniků, protože přece jen příliš zavazel řízenému korytu zdi a jeho zvonice se jako střílna už asi omrzela. Na památku padlého kostela je teď na místě taková podivná kaple, co se jmenuje po něm (kaple Smíření) a zvenku vypadá jako halda prken zapíchaných do země ve tvaru kruhu. Jako gesto to je pěkné, ale nijak zvlášť smířeně ani smířlivě jsme se uvnitř necítili, takže jsme toho už radši nechali a zašli do pekařství poblíž roztáhnout si sevřené žaludky ovocným koláčem k obědosnídani. Jinak řečeno, vyrazili jsme si na nedělní brunch. ;-)

Na Bernauer Straße jsme se chtěli taky nalodit do “nebe pod Berlínem”, jenže jsme po chvíli dumání nad meníčkem s jízdenkami zjistili, že jaksi nemáme ty správné mince pro převozníka. Automat se sice tvářil, že by si dal říct i s kartou, jenže uznával jenom nějaké extrovní Zahlungskarten a klasickou platební konfekci nereflektoval. Zmanipulovali jsme teda nějakého nedůvěřivého trumberu, aby nám na vlastní trapný triko koupil 4 jízdenky za 8,5 eura. Netvářil se, ale zmákl to. :cool:

Dojeli jsme až na Alexanderplatz, což teda byly asi tři zastávky, abychom se v centru podívali taky po nějakých těch břitkých pamětihodnostech. Alex s rozevřenými vnitřnostmi vypadal trochu jako o století mladší steampunkový Grandville.

Původně jsem navrhovala, že vylezeme na televizní věž a zkoukneme ty široširé rovnorovné říšské bulváry, jejich povozy a matróny shora a s nadhledem, ale odradily nás davy lidí v zaprděném foyer, jež po nadhledu očividně taky toužily. Takže jsme prohlídku zavrhli (což se nám tohoto dne stane ještě několikrát a na různých místech) s tím, že nadhled je pro sraby, co se bojí podívat se na věci zblízka, a šli to prohlídnout rovnou a bez vytáček.

Náměstí je, jak jsme hned záhy zjistili, celkem dost hnusné, ale tím taky jaksi získává na sympatičnosti. :smile: Ze jeho středu poblíž Marienkirche trčí Neptunova kašna, na které sedí plno různých dam, zvířat a dalších statistů jako třeba Neptun a všechno to hromadně prská, stříká, plive a čůrá (doufejme, že vodu), což má styl, protože ty paní jsou údajně čtyři německé řeky. Prý Rýn, Visla, Odra a Labe. Já si teda Rýn už od základky, kdy o něm byla zmínka snad v každé páté německé lekci, představuju jedině jako chlapa (zkarikovaného podobně jako byla laškovná ilustrace Madame Eiffel v učebnici francouzštiny z gymplu), ale co se dá dělat. Nepodařilo se nám ale stejnak paní řeky identifikovat, protože jsme špatně četli v atributech typu kamenný džbán (ledaže by daná paní byla převlečený Heidegger :mrgreen:) nebo neméně kamenný věchýtek obilí pod zadkem. Všechny navíc měly stejně děsně chlupaté nohy jak z normalizačních seriálů.

Potom jsme se posunuli dál a na chvíli se zastavili porozjímat u bronzového párečku Marx-Engels, který tam prý sice stál jen provizorně, ve vyhnanství kvůli metru či čemu, ale který se mi moc líbil – měli nohavice široké tak, že by se do nich vešlo deset hippíků – načež jsme přešli most Karla Liebknechta, který ty jejich vášnivé teorie zkoušel v Berlíně uvádět do společnosti, dokud ho odpůrci i s Rózou nesejmuli.

Nejvíc se nám ale líbilo na trávníku mezi řekou, bulvárem, berlínskou katedrálou a “starým muzeem”. Hřálo to, tráva se zelenala, ale ve vzduchu, který vydechovala, už lehoučce zaznívala podzimní vůně, a my jsme leželi a všecko to zase vdechovali a odháněli nějakou snědou “brigádnici”, která po každém kolečku mezi turisty změnila srdcervoucí historku a národnost, ale české koruny nechtěla překvapivě ani jednou. :smile:

dóm

Ten Berliner Dom mimochodem vypadal, jako by měl střechy na zip.

Za řekou jsme si koupili berlínský párek a zbytek peněz křečovitě drželi mezi půlkami, zatímco jsme sledovali, jak na svém fleku uprostřed chodníku podfukáři se skořápkami (muž jako potomek hazardního kraje na rozdíl ode mě věděl, že se takhle ta umouněná hra fakt jmenuje) obírají hráče o (pro mě) vyloženě strašidelné částky a třetí mezitím krade v širším fascinovaném publiku. Eins, Zwei, Drei a už to jelo, pořád dokola, jak psychóza. Někdo to s nimi asi vážně zkoušel, nebo nevim. Si říkám, že to nemohly být samé volavky. Každopádně pak přišel berňák a všichni zmizeli jak Úžasný Maleeni. ;-)

Pustili jsme se teda dolů bulvárem Pod Lipami. Věděli jste, že místo slavné Unter den Linden se tahleta rozpláclá ulice mohla klidně jmenovat Unter den Ořešák? Prej tu prušák Fridrich Vilém nechal vysadit lípy i ořešáky v poměru jedna ku jedné. Akorát že žravé lípy ořešáky zlikvidovaly a ovládly ulici samy. Nevím, jestli je to pravda, ale přesně bych to na lípy tipovala!

Btw božské tu musely být vojenské přehlídky. Vedle sebe by se vešlo asi tak padesát koňů.

Hnedka zkraje bulváru je Neue Wache, nová strážnice, ze které postupně udělali památník padlým a obětem různých nepěkných (německých) ismů. Vevnitř není skoro nic, což je asi schválně, že, protože nejhlasitější je, jak víme, ticho, a nejobjemnější je prázdno, ale trochu místa přece jen zabírá ošklivá socha matky a někde tam prý má i mrtvého syna, po kterém jsme ale nijak zvlášť nepátrali, protože nám to přišlo poněkud morbidní.

Kus dál byl blešák s knížkami a deskami. Už nevím jistě, jestli to bylo před Humboldtovou univerzitou, nebo před státní knihovnou, ostatně jedno i druhé místo by dávalo smysl, takže jsme hrabali tak dlouho a tak hluboko, až jsme narazili na balroga…ne, dělám si prdel, až jsme narazili na Gotta, abychom si mohli udělat tuhletu obligátní, trochu trapnou fotku. :grin:

Mimochodem i na tomhle superreprezentativním boulevardu to chvílemi vypadalo, jako by se Berlín pořád ještě teprv renovoval a stavěl znovu.

Jak jsme tak postupovali směrem k velkoněmecké Braniborské bráně, přibývalo jaksi lidí. V hlavním městě by sice člověk nějakou tu osobu sem tam čekal, ale tohle byl maličko jiný level. Tu jsme pojali podezření, že Berlíňané tady provozují nějakou hromadnou nedělní zábavu. A taky že jo. Zcela nevyhnutelně jsme začali potkávat první hrdiny berlínského maratonu zabalené v kusech cílové pásky (či co to bylo za igelit) ;-) a s houpajícími se stříbrnými medailemi na krku. Průměrná většina ale zatím běžela v našem směru na Tiergarten a neběžící dav supěl všemi světovými směry.

Cílová rovinka závodu se vinula po Straße des 17. Juni, kde dobíhající povzbuzoval nějaký vzrušený moderátor a o pauzách ho střídala akurátní německá lidová hudba. I když ten mechanismus přesně neznám, protože jsem očividně z jiného kulturního okruhu, zřejmě měla běžce taky nějak vybudit. ;-)

Kvůli v cíli nastavěným tribunám jsme se ale bohužel nemohli pořádně podívat na sovětský pomník padlým hrdinům Rudé armády. Jen jsme zpoza plotu toužebně zahlíželi na kusy tanků, co nám šprušle dovolily. Navíc všude smrdělo lidí jako ďasů a půlka parku byla obyčejným dobrým turistům zapovězena zátarasy. I když jsme je na jednom místě ignorovali, tvářili se jako účastníci běhu a čelili nevimproč :!: podezíravé řeči jakéhosi sekuritího těla, stejně jsme narazili hned o pár kroků dál.

Tohle byla vůbec dost zdrcující pasáž našeho dne, protože stejně jako jsme se neprobojovali parkem, nepronikli jsme ani do Reichstagu. Slečna v budce speciálně jen na rezervace nám sdělila, že nejbližší volný termín na prohlídku je asi tak za čtyři dny. A za to nám nějak nestál, i kdyby ho měli toho pátého dne znova zapálit.

reichstag

Malou satisfakcí nám byl miniaturní model Reichstagu na výstavě o proslulých světových budovách v nitru Vítězného sloupu vztyčeného uprostřed obřího kruháče (Großer Stern), kam jsme strašlivou oklikou kolem parku nakonec dopajdali. Zde jsme navíc byli po všech těch smrtelně vážných, vítězných, velkolepých, veleslavných a osudových německých monstrstavbách a űbersochách rozesetých po Berlíně vystaveni záchvěvu smyslu pro humor. Bod pro svíčkaře, co má styl. :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen: Každý ať si zapálí svůj vlastní sněm.

Z posledních sil jsme se pak vydrali nahoru na sloup a rozhlídli se po Berlíně aspoň od Viktorky číslo 56786.

Btw tahleta obsese všemožnými vítěznými skulpturami a bojovnými bohyněmi vítězoslavných vítězství je, řekla bych, poněkud zvrácená a, ale to jen tak hádám, může lézt na mozek a přetavit ho na helmici.

Shora jsme si teda prohlídli hlavně hodně berlínských stromů. Je to celkem dobře vidět i ze samotné fotky. :smile: Neměla jsem nic proti, klidně bych tam nechala jenom to zelené. ;-)

Totálně znavení jsme o kus dál na Hansaplacu zapadli do metra a rozjeli se zpátky k autu. Měli jsme, myslím, jenom jednou přestoupit, nejspíš na Osloer Straße. Jenže když jsme vylezli ze stanice, co mimochodem není žádná stanice metra, ale normální vlakové nádražíčko, zaboha jsme nemohli najít návazný spoj. To je podle mě asi největší fail berlínského metra, chcete-li mu tak říkat, a je mi jedno, jak je staré a úctyhodné a kolik tajných superarmád přebývá v zabetonovaných stanicích. Navzdory tomu, že se nějaká stanice tváří jako přestupní, přestup ve skutečnosti spočívá v tom, že ujdete třeba kilometr po povrchu mezi baráky a skrz obchodním centrem, najíte se v KFC, přejdete dopravní tepnu, zahnete za tři rohy a voilá, najdete vchod do dalšího metra. Když se teda zrovna zadaří. :smile:

Mně naše bloudění zase tolik nevadilo, protože mě celkem bavilo sledovat, jak si muž vzal úkol nalézt navazující díru v zemi za svůj a urputně hledá jakýkoli sešup do podzemí. :mrgreen: Každá voda ale nakonec steče dolů, a tak jsme se i my dostali k autu, k němuž za celý den nepřibyla ani botička, takže parkovací lístek od továrny v Peeneműnde za oknem zřejmě zafungoval. (Tím jsme chtěli případné hlídce předvést, jak se zajímáme o bohatou německou historii, že nám nejde jenom o povrchní vztah a že nejsme žádní trapní hipstíci).

Děsně jsme se ale ještě chtěli aspoň mrknout na Checkpoint Charlie, na který nezbyl žádný čas, takže jsme už naprosto ztemnělým a přeplněným Berlínem, kde se končil víkend, dokormidlovali na první zázračný pokus k přechodu a rychle se prošli tam a zase zpátky, abychom zkusili, kde to měli lepší.

A to byl konec výletu. Zbývala už jenom monotónní noční cesta zpátky do Prahy. Protože se s tím však muž nechtěl za žádnou cenu smířit, lstivě počkal, až ho vyvedu na správnou trasu a na dálnici usnu, a otočil to zpátky na Polsko. :mrgreen: :mrgreen: Naštěstí jsem se ale v poslední chvíli probudila a jen těsně za polskými státními hranicemi to dala zase do pořádku.

Ke koleji jsme přirazili asi v půl druhé v noci. A ráno mě čekaly rovnou dva nové podzimní semestry…

Post Navigation