13. – 16. 11. 2015
Nejvíc punkový trip do Berlína. Jela jsem, ale tak nadopovaná zásobami prášků, že kdyby se nad tím někdo zamyslel, hádal by, že v tom zastrčeném anonymním hostelu v arabské čtvrti plánuju zbudovat drogovou varnu minimálně pro půlku východního Německa. Celý “pobyt” mám rozpitý jako vodovky po dešti a žádné poznámky jsem si v průběhu pochopitelně nepsala, protože docela dost velký kus mojí pozornosti na místě zabíral problém s tím vůbec rozpoznat, jestli je den, nebo noc (a trefovala jsem to s úspěšností tak 50 na 50), čemuž zrovna moc nepomáhalo ani sklepní okno v naší cele, které nás v pátek po půlnoci v polovině listopadu přivítalo s rozevřenou náručí. Ani nechci přemýšlet, co tam asi museli tak naléhavě vyvětrat. Každý večer mě spolkl démon matrace uvězněný mezi skřípajícími kovovými trubkami palandy a dusil mě v nekonečné spirále roztočů, dokud ho to nepřestalo bavit a nevyplivl mě ven pomačkanou, s motající se hlavou, sípající a unavenější než předtím, případně dokud se po chodbě za dveřmi s rachotem neprohnala uklízečka na motorovém člunu, což byl vzhledem k velikosti vln na “plovoucí” linoleové podlaze ostatně asi taky jediný dopravní prostředek, se kterým by si měl rozumný člověk do těch vod troufnout. Jediný, kdo nezklamal, byl propršený Berlín. <3
Zpětně mám dojem, že pršelo snad celou dobu, ale našla jsem pár usvědčujících fotek se sice dost naštvaným nebem, ale s prozatím suchou zemí, takže zřejmě moje vzpomínky jenom tak zmanipuloval výlet do Grunewaldu, kam chtěl Johannes vzít laponskou porodní bábu po válce na houby, ale místo toho tam (už bez Johannese) po válce leda navozili novou horu z berlínských trosek, na níž si pak Američani založili strategickou štěničí farmu, a kam jsme v neděli s vypůjčeným deštníkem, který se sebezapřením plnil spíš funkci pádla, v podstatě doplavali. Za jiných okolností bych byla v takovém počasí nejvíc šťastná, takhle jsem ale spíš čekala, zpoza kterého stromu na mě vyskočí zápal plic. 🙂
…
Ale aspoň jsme si byli jistí, že jedem správně. 🙂
