Máme je, všechny čtyři. Tuto výpravu za pokémony mezi patníky schvaluje a v čase uzávěry okresů jako hygienicky nezávadnou lidem doporučuje dokonce i pražský magistrát (který mimochodem taky tvrdí, že póly – to je konec světa, kde nepotkáte živáčka, protože jsou stejně všichni na náplavce, pročež podle našich zkušeností můžete celkem jistě počítat s tím, že na žádném z pólů zákonitě nikdy nebudete dlouho sami a brzy po vás dorazí další bludný Pražan, který to taky slyšel a který sem unaven náplavkou docourá 😉). Je však třeba podotknout, že chcete-li tyto extrémní body metropole skutečně ulovit a neposkvrnit při tom svojí nohou území středočeského panství hodné královny Pecky (která by nás ale k sobě na trávník klidně pustila, kdyby to bylo jen na ní), je to trochu geografický oříšek vhodný jen pro ty, kteří se nebojí takzvaně “balancovat na hraně”, “zacházet do krajností”, “dotýkat se únosné meze” a “skákat ode zdi ke zdi”.

A pak by taky měli cestu dvakrát zvážit i všichni ti, kteří s sebou mají eMkoně, který se v reakci na pokyn “tvař se jako Hovorčovičák” začne rozhlížet jako na exkurzi v zoo a natahovat krk přes nejbližší plot, protože “Hele, tam mají nějaké voliéry!”.

🤷‍♀️

Teď zpráva od nás dobyvatelů těm, kteří čekají, jestli tam na pólech opravdu je konec a prázdnota a jestli se svět za hranicemi Prahy vážně láme a padá do bezedných hlubin vesmíru.

Ne. 😀

To ovšem neznamená, že by to byla úplná nuda a že by nebyl přítomen žádný mystický náboj (ty na pólech vždycky jsou, a proto jsme se taky u každého pólu pohádali). Navíc se tam pořád něco děje. Například u severního pólu během našeho tamního pobytu projely dva vlaky, kolem jižního se kroutí řeka a cyklisté (řeka pouze jednosměrně, zato cyklisté v obou směrech, protože o pár metrů dál se obrací zpátky do Prahy), na východě se musíte pro…jít nepřátelským lesem, ve kterém má městská policie svoji vlastní pobočku s vlčáky, které, jak si tak představuju, pouští na ty, kteří by chtěli čáru u Úval opravdu překročit, a na západě pól dobýváte před zraky hord zajíců, kteří vás při tom z okolních polí hypnotizují. (Fakt jich tam je hodně. Až člověka napadá, že je dobře, že nejsou větší.)

Na druhou stranu – i kdyby na pólech byly jen ty patníky a kolem už nic, ta dávka adrenalinu ze zážitku na hranici (doslova) našich možností by za to stála.

Můj projekt na udržení zdravého rozumu během tří posledních rozhodujících týdnů (na další tři poslední rozhodující týdny budu muset vymyslet něco nového). A tak jsme chodili po uzavřené obci a hledali to, za čím by nás to přirozeně táhlo i v cizím městě, ve kterém bychom byli na výletě. Spousta exponátů je teď zavřená za zdmi muzeí a galerií, naštěstí pořád jsou tu i takoví umělci, kteří tvoří a vystavují v plenéru, a jiní, kteří svoje dílo šoupnou alespoň za výlohu nebo vystrčí na dvorek. Díky za ty dary.

Read More →

Zahrada je zarostlá, plná šlahounů, kopřiv, vysoké trávy a pařátů suchých stromů, a někde tam uvnitř spí Růženka a vzpomínky. I když všude kolem už stojí nové velkorysé domy obklopené zahrádkami se skalkami, mulčovací kůrou a solárními lampami podél cestiček z oblázků, nad ní jako by pořád visela kletba. Svět sám pro sebe, od okolí neprodyšně oddělený pokrouceným rezavým plotem, záhadný úzký obdélník, který ostatním parcelám kazí adresu a ve kterém je víc tma, víc zima, víc třináctých komnat a víc krákajících krkavců. Ale aspoň míň pokrytců, kteří by se tvářili, že je to nějaká pohádka.

Read More →

skotsko-kdesi-na-obzoru

Intro

18. – 20. 9. 2016

Někdo nás tam asi nechce. Tak nějak by mohlo znít nedobrovolné heslo našich prvních skotských dní. S jeho nenápadným, leč vytrvalým, a vzhledem k tomu, že v tom hrálo roli pár tun kovu, jen velmi těžko přeslechnutelným skandováním začalo už v Praze letadlo, do kterého nás v neděli večer naskládali. Když po lidech konečně nabalili taky všechny bágly a ucpali tak díry v podpalubí, napadlo totiž posádku, že by mohla vyzkoušet, jestli letadlo vůbec funguje. No. Bod za to, že si aspoň vzpomněli. 🙂 Nejdřív letuška do napjaté atmosféry nejistě vypustila tišící várku zdánlivě krotkých „few minutes“, které ovšem bez dohledu celkem rychle nabobtnaly v hodinu a vyplnily stísněný prostor letadla, až nám tváře připlácly na okýnka. Mohli jsme se tak dost dobře ujistit, že beton máme pořád sotva pár stop pod sebou, takže jsme letušku kolektivně donutili zabreptat, že to možná nebude trvat pár minut a že nás možná rozvezou zase domů. Pár hlučných zahraničních skupinek vybavených alkoholem tak, že tatáž letuška hned na začátku zakázala chlast na palubě pod pohrůžkou zatčení v Glasgow, se k tomu začalo hlasitě vyjadřovat, posilněno tím, že vidina Glasgow a tamního trestu se nejen jim začala dost zběsile vzdalovat. Fakt ale je, že oni se hlasitě vyjadřovali ke všemu, takže jejich komentáře zase nebyly až tak směrodatné. 🙂

Read More →

smer

“Jé, vy to máte červený,” odhalil mi spontánní Trampota svůj jemnobarvocit při gratulacích.

“Já jsem si je odpočítala, jak tam ležely, takže jsem věděla hned, že ten červený bude tvůj,” zanalyzovala posléze tchýňka s nekompromisní převahou toho, kdo bere matematiku jako neutrální vědu, kterou lze správnými početními operacemi vychýlit ve svůj prospěch.

Čerstvým akademickým povětřím se nesly zkazky, že fakulta se hecla a objednala i červené tubusy. A fakt že jo. Mezi modré trubky, které se vyjímaly na tácu jak za svítání podebraná várka lososů, zamíchaly rybářky ze studijního dvě červené ploutve z okouna. Všechny trubky vyrovnané jedna vedle druhé jak ve stánku na tržišti idejí hleděly zakaleným okem ke stropu a snažily se nezasmrádnout dřív, než si je převezmeme.

Read More →

Značím si zde konečně pár svých bezprostředních postřehů k týranému, protože prostřednímu hobitímu dítěti z Jacksonovic dvorku.

Zle omladěný Legolas vypadá jak mimozemšťan, co proběh’ vápnem, ale rozhodl se jako správný elf tvářit, že to je schválně. Holt nějaký ty životní peripetie s Viktoriiným andílkem se mu od dob, kdy bez závazků čekoval rudý úsvit a spolu s Gimlim dělal do rasistických fórů, vepsaly do tváře. Paradoxně nás ale může utěšit fakt, že do “navazující” trilogie ubere mejkapu, takže už nebude tolik připomínat kompars z videoklipu Buchet je spousta.x

Scenáristi si vzali k srdci moje konstatování po předchozím filmu, že Fili a Kili jsou největší sexani, a jednoho z nich nad (Tolkienův) plán málem sejmuli. Naštěstí ale byla po ruce zas nějaká ta elfka, co by se svíjela nad polomrtvým a cpala mu do rány plevel. Bohužel ale nikdo neumí být tak skvěle polomrtvej jako Elijah Froďák blahé paměti.

kiliho-nazor

Jako chápu, že Bilbo má dělat odlehčení v chumlu těch osudových trpaslíků, ale nechápu, proč jeho výstupy musí vypadat jak polopatická okresní pantomima, aby fakt i těm nejtupějším došlo, že je tady ta komická vložka.

Btw, ti trpaslíci se někdy chovají tak idiotsky, že by vedle nich vynikl každý ňouma. Si to představte, že se sto let trmácíte k nějaký hoře, celou cestu vás stopujou skřeti jeden hnusnější než druhý (pro zubaře to musí být obzvlášť podívaná) a všelijaké jiné kreatury, prdel máte plnou třísek z toho, jak jste si kus cesty zpříjemnili plavbou v sudech, vydrápete se nahoru k tajným dveřím do hory a jenom proto, že vám zrovna zapadne slunko, si ani na chvíli nesednete na šutrák, abyste to promysleli, ale rovnou se celkem bez protestů vypravíte na zpáteční pochoďák.

Kdy že se přestaly natáčet filmy? Už ani nemáme šanci prohlídnout si scenérie, kulisy a celý ten fikční svět, protože nás fašistická kamera okamžitě natlačí na nejbližší roh a převalí přes tři prostorové dimenze.

Ještě štěstí, že odněkud někam dycky vyzývavě trčela nějaká ta páka, se kterou se děj mohl pohnout dál.

Ovšem proč mluví všichni obří pavouci jak Glum? To ho sežrali?

Stezka v Temném hvozdu má tytéž vyviklané kachle jako kdekteré československé reálné socialistické sídliště. A taky se vám tam může přihodit kdeco nepěkného.

Toho drozda jsem si představovala trochu víc jako drozda a trochu míň jako stroječek šíleného steampunkera.

Gandalf opět exceluje ve své roli “někde (nejlíp na hodně úzkém mostě přes hodně hlubokou propast) urputně stuj a drž”. Neméně skvostný je pak v navazující roli “hodně špinavě a uvězněně někde tragicky trč (když to neustojíš)”.

Uličky Hůrky vypadaly trošku jak ze starých dobrých ateliérových nedělních pohádek, kterými Česká televize zaplácne všecky nezodpovězené Moravcovy otázky.

A když pominu romantickou rozpravu ve vězení o tom, jaké světlo koho bere víc, všechno to bylo příšerně zdivočelé a zběsilé. Šup sem, šup tam, už se špičkujeme s Meddědem, šup a už jsme v Temném hvozdu, tam se ostentativně a nenápaditě motáme asi tak 10 minut a šup už nás vězní hnusní elfové, kde chvíli postojíme u mříže, abychom měli profilovku z vězení, a šup už se vezeme v Bardově kocábce. V podstatě mám dojem, že to všecko (nasraný drak included) zmákli dřív než Liam Neeson v 96 hodinách.

Stihla jsem to dřív než za rok. 😉 Zde je tedy konečně poslední díl loňského spontánního polsko-německého výletu, který se završil v prušácké metropoli.

špendlíky

Neděle 30. září 2012. Poslední den před návratem do školních škamen jsme se rozhodli věnovat Berlínu, poněvadž nás už dlouho sem a tam drážďlo, že jsme si na tak sexy město dosud osobně nešáhli. Nevím proč, ale jak to tak pozoruju ve svém okolí, měl by být Berlín snad nejvíc cool obec vůbec. Kdo ještě nevyjel aspoň na víkend do Berlína, ten jak dyby nebyl. U některých zvlášť dogmatických volnomyšlenkářů, kteří jsou vůbec fascinujícím objektem ke zkoumání, bych to nazvala až berlínskou obsesí. Ačkoli tuhle pozérskou skupinu jistě vyvažuje zase kategorie upřímných a sympaticky zvědavých mladých českých turistů. 😉 Každopádně jsme však chtěli přímo na místě odhalit pramen tohohle extrémního hyperhypu, co celé tohle město obklopuje jak kopule na Reichstagu.

Rovnou ale musím říct, že se nám to nijak zvlášť nepovedlo. :mrgreen: I když na druhou stranu přiznávám, že jsme měli proklatě málo času a že jsme se proto ani příliš nesnažili pronikat do těch nejhustších čtvrtí s nejvytuněnějšími barabiznami a žádný spodní kulturní proud nás tedy vůbec sejmout nestačil, takže to byla spíš taková ryze základní konzervativní návštěva a příště to třeba bude víc konzervový freestyle.

Mimochodem ale, jedna z mých hypotéz se skoro vážně domnívá, že váš náhled na Berlín může hned na začátku dost snadno ovlivnit fakt, jestli si k vjezdu do města vyberete jako dopravní prostředek kolo, nebo auto. V prvním případě budete asi (během prostovlasé ekologické jízdy) pět na pleno ore ódy, jak se všude krásně prosmýknete a jaké úctě a pozornosti se tu kolaři těší, v druhém případě dojdete celkem roztrpčeně poté, co málem (a stále nechtěně!) srazíte asi padesátého člověka na kole, který vám prostě jen tak bez ohledů zakličkoval pod kola, k patřičně černobílému, i když spíš jen hodně černému závěru, že tohle město si totálně, ale totálně přivlastnili cyklofašisti. 👿

Read More →

měsíc

Se mi zdá, že příběh už se snad tak jako správně rozležel a můžu pokračovat dál. :mrgreen: (To nevzdám totiž!) Akorátže se musíme všichni smířit s tím, že vzpomínky na konec loňského září začaly mezitím trochu připomínat hodně jetý palimpsest – několikrát počmáraný a pak zase oškrábaný a tak pořád dokola. (Teď se třeba zrovna chystám rituálně seškrábat týdenní nánosy učení dialektologie. Což ovšem půjde vyloženě samo.) Ale napadlo mě, že případným výpadkům můžu vždycky říkat třeba kouzlo nedořečeného nebo tak.

Tak tedy zpátky…k sviním.

29. září. Na konci minulého dílu, když jsme usínali poblíž Medzizdrojů, jsem slibovala, že bude drama. A hu! Rovnou je tu. Tohle zrovna vidím pořád úplně živě. 🙂 Naše zuřivá hádka se spustila jak krev z nosu, co se valí tak rychle, že už ji prostě nemůžete dál polykat, hned ráno přímo uprostřed poklidného obecního supermarketu naplněného mírumilovnými Poláky, kteří si pravou nohou vyrazili na dobromyslný sobotní nákup. Z téhle generální linie pozitivní slunné soboty jsme jako vždycky trochu vybočovali, protože nás, na rozdíl od nich, nakupování – jako vždycky – iritovalo. A protože mě navíc muž nenechal v klidu si vybírat noviny, což dělá asi tak tři čtvrtě celého potěšení z onoho novinového rituálu, a ani mi nekoupil koláč (čímž by mohl asi tak jednu čtvrtku dočasně! nahradit), společná atmosféra se dosti zostřila.

Read More →