Během tří stanic se poloprázdná souprava naplnila do posledního místa. Na největší dav, který čekal na Můstku, zbylo jen posledních pár decimetrů čtverečních. Možná k tomu přispěl fakt, že jsem nastoupila už na Floře, takže jsem pohodlně seděla a nemusela s kolemstojícími hrát hru “Na čí noze stojím a čí batoh mi vidí až do žaludku”, a měla proto na takové emoce čas, ale dojímalo mě to tak, až se mi chtělo brečet.

Pár prozíravých lidí vystoupilo na Malostranské, ostatní na Hradčanské. “A tohle je konečná?” ptal se očividně zmatený cizinec, když se všichni lidé z vagónu hrnuli ven. Kéž by to pro NĚKOHO konečná skutečně byla.

Várka z naší soupravy se přilepila k bobtnajícímu davu, ze kterého vepředu jen velmi pomalu ukusovaly již dosti syté eskalátory. Ale představ si, Kryštofe, být součástí tohohle stáda vůbec nevyžadovalo mít zkroucená záda. Nebo panickou ataku. Naopak, bylo to stádo, kde si jeden druhému dával přednost.

Byla jsem nahoře dřív, než jsem odhadovala, a pak jsem při čekání na zbytek party, který šel pěšky, půl hodiny sledovala, jak na povrch bez přestání vyjíždějí další a další demonstranti, jako by jim nebyl konec. Velmi uspokojující pohled. Možná víc než fotky té výsledné masy lidí focené z letenských střech.

Bylo hezky. A bude i v listopadu. 😉